Mohli bychom ukazovat další příklady, kdy je zapotřebí obnovy, je jich nespočetně mnoho. Na svědomí to má tzv. zákon entropie, jeden z nejdůležitějších zákonů vesmíru. Stručně řečeno, tento zákon působí silou, která vše rozkládá směrem od organizovanosti do chaosu, nahodilosti. Je jedno, jestli se jedná o silniční síť, politickou stranu nebo živý organismus.
V Bibli se dočteme, že za procesem obnovy stojí sám Bůh:
„Skryješ-li tvář, propadají děsu, odejmeš-li jejich ducha, hynou, v prach se navracejí. Sesíláš-li svého ducha, jsou stvořeni znovu, a tak obnovuješ tvářnost země.“ (Ž 104,29–30)
Zde se jedná o důležité teologické prohlášení – jedním z úkolů Božího Ducha na této zemi je právě obnova. Jediná síla v celém vesmíru, která odolává zákonu entropie, je síla života, a zdrojem života je Bůh.
Nyní se podívejme, jak zákon entropie působí na náš duchovní život. Zkusme si představit modelovou situaci (ve větších nebo menších obměnách ji můžeme pozorovat i ve skutečnosti). Dva kamarádi, říkejme jim třeba Petr a Pavel, jako mladí jinoši odevzdají svůj život Pánu Ježíši. Vzhledem k tomu, jaký život dříve žili, můžeme mluvit o dramatické, zázračné proměně. Změnilo se nejen jejich srdce, ale i zevnějšek – alespoň to říkali lidé, kteří je dlouho neviděli a pak je potkali. Jakési neviditelné světlo jako by vyzařovalo z jejich obličeje. Oba se zapojili v mládeži místního sboru, svou horlivostí a nasazením byli příkladem pro ostatní.
Čas šel dál a máme před sebou dva mladé muže, oba se stihli oženit, stále se angažují ve svém sboru. Nejde to už tak snadno, protože svůj čas a energii musí dělit mezi církev a rodinu (mezitím se jim narodily děti). Ale protože ve sboru funguje služba mladým rodinám, vše zvládají, získávají nové zkušenosti a jdou životem dál. Jejich víra již není tak triumfalistická jako po obrácení, zdá se, že se trochu zklidnili a zmoudřeli.
Léta běží a Petr i Pavel mají za sebou i těžší zkoušky a občasné nezdary. Oba prošli manželskou krizí, naštěstí vítězně. Díky sboru, který je dokázal podržet. Těžší bylo, když Pavel přišel o zaměstnání (zrovna v době, kdy potřeboval splácet hypotéku). I to se ale po nějaké době zvládlo. Jen v duši zůstala nezodpovězená otázka, proč Pán nevyslyšel modlitby o pár měsíců dříve.
Petrova manželka náhle onemocněla. Jednalo se o selhání imunitního systému, bývala často unavená, musela brát silné léky. Petr ji velice miloval, dá se dokonce říci, že nemoc je ještě více semkla. Jen na některé věci nebylo tolik času, jako dříve. Oba museli opustit některé služby ve sboru. Jejich přátelé je zpočátku pravidelně navštěvovali, později však návštěv ubývalo (každý má přeci dostatek svých starostí).
Co bylo ale pro Petrovu i Pavlovu rodinu nejtěžší, bylo dospívání jejich dětí. Když se je starší manželské páry snažily připravit na to, že to nemusí být vzhledem k jejich temperamentu úplně snadné, odbyli je s úsměvem. Se svými dětmi mají skvělý vztah, děti chodí do mládeže, každé z nich odevzdalo svůj život Ježíši na loňském letním táboře.
Roky běžely dál a s nimi i další události, některé příjemné a jiné méně. První z jejich dětí vstoupilo do manželství, rodiče z toho měli radost. Co však Petrovu i Pavlovu rodinu trápilo bylo to, že již ne všechny děti následují Ježíše. Dokonce se zdálo, že ty starší v něčem kopírují své rodiče, jací byli před svým obrácením. Zvláště Pavel to těžce nesl, jeho doposud přímočará teologie jako by dostávala trhliny. „Copak Ježíš nezlomil všechna prokletí? Proč se musí v životě mých dětí dít takové věci?“
Jak se oba kamarádi, Petr i Pavel, blížili věkem k padesátce, byl mezi nimi stále zřetelnější rozdíl. Co se týká materiálního zabezpečení, byli na tom oba víceméně stejně. Rovněž tak i v manželství – oba páry si prošly svým a zdá se, že to nejtěžší je za nimi. Největší rozdíl byl v jejich duchovních životech. Zatímco Petr byl respektovaným starším ve svém sboru, občas v neděli kázal a lidé jej pro jeho životní moudrost vyhledávali, Pavel byl na tom jinak; ve sboru se objevil jen občas a pokud vůbec, sedával vzadu a nikterak se nezapojoval. Říkal o sobě, že dál věří, a za křesťana se považoval, ale svůj čas věnoval převážně svým zálibám.
Jak se mohlo stát, že dva lidé, kteří si byli v mnohém podobní, byli vystaveni přibližně stejným vlivům, prošli dobrým i zlým, skončili tak rozdílně? Tajemství je v tom, jak se dokázali se životem vyrovnávat, jinými slovy, jak dokázali čelit oné duchovní entropii, jež na nás doléhá ve formě rozličných životních těžkostí a zkoušek, které se nikomu nevyhýbají. Petr ve svém životě viděl zřetelné Boží působení, zatímco v Pavlovi byla nevyslovená myšlenka, že Bůh modlitby neslyší. Rozumově je stále křesťanem, ale žije s pocitem, že Bůh jej „v tom nechal“.
Tajemstvím Petrova života byla schopnost ustavičné duchovní obnovy. To není otázka ani charakteru, ani temperamentu, ani vzdělání, ani inteligence. Je to základní vnitřní motivace, která určuje, zda ve dnech zkoušek půjdeme směrem k Bohu, nebo od něj. Bible tomu říká víra. Víra není zdaleka samozřejmostí: je do jisté míry tajemstvím, musíme o ni zápasit. Kdybyste se zeptali Petra, jak na tom byl v průběhu svého života s vírou, přiznal by, že ji často ztrácel, v modlitbách ji musel hledat. Pavel by vám pravděpodobně řekl, že on vždycky věřil, ale Bůh jej neslyšel. Už z této odpovědi cítíme, že něco není v pořádku.
Drazí bratři a sestry, přeji vám všem, abyste dokázali objevit tajemství duchovní obnovy, a tak stát vítězně v každé situaci. Není to v dnešní době zdaleka samozřejmé.
Martin Moldan, biskup