Únava samozřejmě může mít celou řadu příčin a já se nechci dopustit zjednodušování. Může jít o následek (nebo průvodní znaky) určité nemoci, nedostatek vitamínů, následek stresu, náročné období života či prostě stáří. O únavě se dnes hovoří také v souvislosti se životním stylem, „zrychleným“ tempem moderní civilizace. O únavě ví své maminka s novorozenětem nebo student ve zkouškovém období.

Každý druh únavy vyžaduje specifické řešení. Ať již lékařskou pomoc, čas nebo prostě jen více fyzického pohybu. Pokud ale nic takového nezabírá a my se cítíme unaveni „životem“, může jít o onu únavu, u které je třeba hledat duchovní kořeny.

Tento druh únavy můžeme definovat jako „nedostatek životní energie, ztráta nadšení, malomyslnost“. Cítíme, že jsme křesťany „pouze z povinnosti“, četba Božího slova nám nic neříká, modlitba nebaví a bohoslužeb se účastníme (v lepším případě) jen z rutiny, aniž bychom se aktivně zapojovali.

Setrváváme-li v takovéto únavě, může to být nebezpečné. „Nepodlehl jsi únavě“ čteme v knize Zjevení (Zj 2,3). Ježíš skrze proroka takto chválí křesťanskou obec v Efezu. Život přinášel řadu těžkostí, dostavovala se i únava, ale tito křesťané se s ní dokázali vyrovnat. Na rozdíl od jiných. Například adresáti listu Židům také zápasili s duchovní únavou a Bůh je musel káznit (Žd 12,5–12). Stavy únavy jsou něčím, čemu je v Bibli věnována velká pozornost.

Nebezpečí únavy můžeme také vidět na známém příběhu o Jákobovi a Ezauovi. Příběh o tom, jak mladší bratr vymámil na starším sourozenci za misku čočky prvorozenství, znají i malé děti, ale neuvědomujeme si, jakou roli zde hrála únava.

„Jákob jednou připravil krmi. Tu přišel Ezau z pole znavený a řekl Jákobovi: „Dej mi zhltnout trochu toho červeného, toho krvavého, jsem znaven k smrti.“ Proto se jmenuje Edóm (to je Červený). Jákob však řekl: „Prodej mi dnes své prvorozenství!“ Ezau na to odvětil: „Stejně mám blízko k smrti, k čemu je mi prvorozenství!“ (Gn 25,29–32).

Pro unaveného Ezaua existovala v tu chvíli jediná priorita: pořádně se najíst. Obecně můžeme říci, že stavy únavy posouvají naše priority. Co se za normálních okolností jeví jako důležité, stává se druhořadým, a co nemá až takovou cenu, to vyhledáváme. V praxi to znamená, že v tomto stavu si lidé, ještě nedávno horliví křesťané, začínají nitro zaplňovat zbytečnými věci: televizí, bezcennými časopisy, zábavou. Místo duchem takový člověk žije duševně. Nemusí jít o hřích v negativním smyslu, spíše jde o to, že přemíru času investujeme do svých koníčků, zálib na úkor duchovních činností, a navíc si to omlouváme. Unavený duševní křesťan ztrácí schopnost činit správná rozhodnutí, což v důsledku může být tragické.

V tuto chvíli chci zdůraznit, že únava sama o sobě je běžnou součástí života. Někteří velcí hrdinové Bible procházeli extrémní únavou. Například Eliáš prožil stav, který bychom dnes popsali jako vyhoření. Důležité bylo, že se nevzdal a posilu nakonec nalezl v Bohu. Únava může člověka provázet například v takzvané „krizi středního věku“. Značně unavit může křesťany dlouhotrvající duchovní zápas. Únava tedy není ostuda ani znamení selhání, ale spíše čas k zastavení, kdy si klademe otázky „co dál“. Může to být užitečný čas sebereflexe, kdy přemýšlíme nad uplynulým obdobím života a v modlitbě hledáme nasměrování pro další období.

Únava souvisí také se smyslem života. Pokud má člověk pro co žít, je schopen i ochoten překonávat jakoukoli únavu. Jestliže se ale smysl života rozplyne, zpochybní nebo ztratí, člověk se začne topit v beznaději a dostaví se duchovní vyčerpanost. Viktor Frankl, lékař-psychiatr židovského původu, který prošel mimořádně těžkou životní zkouškou ve formě věznění v koncentračním táboře, později proslul léčebným přístupem založeným na poznání smyslu života. Jeho slova „Smysl života nemůže být vynalezen, musí být odkryt“ promlouvají zejména ke křesťanům. Nic jiného pod sluncem nemá tak velký potenciál dát člověku správný smysl života, jako právě křesťanství.

Životní únava není ani nehoda, ale musíme s ní na cestě naším životem víry počítat. Je něčím, co se čas od času dostaví, a my tomu musíme čelit. Není znamením selhání nebo mělké víry. Dokonce i Ježíš má pro takové situace pochopení, když říká: „Pojďte ke mně, všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží.“ (Mt 11,28–30)

Není tedy něčím nutně negativním, pokud se cítíme unaveni. Spíše jde o příležitost klást si důležité otázky ohledně její příčiny a pak hledat řešení. Selháním je únavě podlehnout, vnitřně rezignovat bez naděje na lepší budoucnost. Je možné, že někdy nebude k jakémukoli hledání chuť a vůle, pak se obraťme na dobré přátele s prosbou o pomoc. V některých případech to může být dokonce nevyhnutelné, pohled druhých lidí se může jevit jako nezbytný. Únava je normální součástí života, ale její zanedbání může být nebezpečné.

Martin Moldan, biskup