V církvi potkávám mnohé, kteří věří proto, že vyrostli v křesťanské rodině. Výchova, kterou jim jejich rodiče poskytli, tvoří standard pro jejich myšlení a jednání a nic dalšího neřeší. Jsou se svou vírou spokojeni. Otázka je, zda je taková víra dostatečná, zda jim poskytne pevný základ v době zkoušek.
Další jsou lidé, kterým se v církvi líbí. Nalezli zde přátelství, oceňují morální standardy a hodnoty, které křesťané vyznávají. Přijali za své i další zvyklosti, jako třeba čtení Bible nebo modlitby. Do této skupiny můžeme zařadit i původně nevěřící partnery, kteří časem přijali sbor i víru svého manžela/manželky za své, aniž by ovšem prožili nějakou hlubší změnu.
Jsou i lidé, kteří uvěřili proto, že prožili nějaký zázrak, například uzdravení z nemoci na základě modlitby. To se stávalo během Ježíšovy veřejné služby a stává se to i dnes. Protikladem k této skupině jsou zase ti, kteří věří na základě pouhého čtení Bible.
Každá víra má nějaký základ, pravděpodobně půjde o kombinaci těch výše uvedených. Není špatné se nad svou vírou zamyslet a položit si otázku, na jakém základě vlastně věřím. Možná budeme nuceni svou víru přehodnotit, své základy poněkud prohloubit. A možná naopak dojdeme k poznání, že naše základy jsou pevné.
V souvislosti s vírou mne někdy napadá, jak je to všechno často převrácené: v zemi, kde údajně není ani 1 % znovuzrozených křesťanů, lidé věří všemu jinému. Jako aktivní uživatel internetu a sociálních sítí často žasnu nad tím, co všechno lidé čtou, sdílejí a „lajkují“. Někdy je to úsměvné, jindy jde o vážné věci, jako když například lidé (křesťany nevyjímaje) sdílejí různé zaručené katastrofické zprávy či konspirační teorie.
Před časem se mi do rukou dostala kniha Černá sanitka od Petra Janečka. Autor je vysokoškolský učitel, zabývá se studiem folkloristiky. Sbírá tzv. „městské legendy“, příběhy situované do dnešní doby. Vesměs jde o hrůzostrašné, komické, neuvěřitelné či mysteriózní příběhy, které lidé šíří mezi sebou. Když jsem knihu pročítal, zjistil jsem, že mnohé znám (a některým jsem i sám dříve věřil). Možná jste také slyšeli o zkazkách ohledně infikovaných injekčních jehel, které narkomani nechávají nastražené v sedačkách městské hromadné dopravy, o žiletce v tobogánu na městském koupališti, o mizejícím stopaři či další zkazky popisující neuvěřitelné úrazy, neštěstí a omyly. Podle autora mají všechny příběhy jedno společné: nikdy se totiž nestaly. Pro další podrobnosti odkazuji na uvedenou knihu. Kniha je dokladem, že poutavě vyprávěný nesmysl, zabalený do patřičně přitažlivých kulis, se šíří od člověka k člověku, podobně jako virus. Musíme se učit kritickému myšlení.
Opačným extrémem je neochota věřit. Mám rád příběh, jak apoštol Pavel kázal evangelium v Athénách (Sk 17,16–33). Podle vyprávění Pavel tenkrát nenalezl mezi posluchači odezvu, uvěřilo jen pár lidí: „Jakmile uslyšeli o vzkříšení mrtvých, jedni se mu posmívali a druzí řekli: ‚Poslechneme si tě o tom ještě jindy.‘“
Zdá se, že lidé ochotně věří tomu, co se jim líbí, a naopak odmítají to, co nezapadá do jejich obrazu světa. K podobné situaci došlo, když Pavel, již uvězněný, obhajoval svou víru před místodržitelem Félixem. Zpočátku pozitivně nakloněný římský úředník odmítne evangelium proto, že pocítí, jak osobně se jej tato zpráva dotýká – a to nechce připustit: „Když však mluvil o spravedlnosti, sebeovládání a budoucím soudu, Félix se ulekl a řekl: ‚Pro dnešek můžeš jít, až budu mít čas, zavolám si tě.‘“ (Sk 24,25) Víra i nevěra mají své konkrétní důvody. Někdy vyžaduje odvahu, abychom sami pohlédli pravdě do očí a uviděli, proč věříme (anebo víru odmítáme). V případě Félixe to nebyl nedostatek času, ale obava, že by musel ve svém životě leccos změnit.
Velikonoční příběh nás učí, že křesťanská víra stojí na konkrétních historických událostech. Vlastně celá Bible je příběhem, jehož význam je limitován jeho historickou věrohodností. Až do velikonočních událostí byl ovšem výlučnou záležitostí židovského národa. Skutečnost, že prorok Ježíš z Nazareta po svém ukřižování vstal z mrtvých, význam příběhu posouvá na zcela novou rovinu. Pokud by to tak skutečně bylo, potvrdila by se pravdivost celé Bible (od ní se odvíjel celý Ježíšův pozemský život, On sám se na ni neustále odkazoval). Potvrdilo by se, že je jeden Bůh, Stvořitel všeho viditelného i neviditelného. Potvrdilo by se, že hříchy všech, kteří uvěří, budou odpuštěny. Potvrdilo by se, že Kristus zvítězil nad smrtí, jak je ve SZ prorokováno. Z toho všeho by vyplývalo, že naděje křesťanů na budoucí vzkříšení je reálná a oprávněná.
Otázku, zda je to vše pravdivé, zde neřeším. O tom byl napsán dostatek kvalitní literatury, která je stále dostupná. Kdosi jednou konstatoval, že žádná jiná kniha v lidských dějinách nebyla podrobena takové kritice jako Bible, žádný soudní proces v historii nepožadoval tolik důkazů, jako požadovali odpůrci křesťanství. Přes to všechno Bible zůstává nejčtenější knihou a církev je zde dodnes.
Základ naší víry tedy spočívá na konkrétních událostech, které se staly před dvěma tisíci lety. Záleží na tom, zda jsme ochotni tyto události přijmout do svého života se všemi jejich důsledky a logickými závěry.
Martin Moldan, biskup