Loading…
  • 0
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6
  • 7

Kralovat s Kristem

„Ale Bůh, bohatý v milosrdenství, z velké lásky, jíž si nás zamiloval, probudil nás k životu spolu s Kristem, když jsme byli mrtvi pro své hříchy. Milostí jste spaseni! Spolu s ním nás vzkřísil a spolu s ním uvedl na nebeský trůn v Kristu Ježíši, aby se nadcházejícím věkům prokázalo, jak nesmírné bohatství milosti je v jeho dobrotě k nám v Kristu Ježíši.“ (Ef 2,4–7)

Drazí čtenáři,

myšlenka, která mne již nějakou dobu provází, se týká našeho kralování s Kristem. Nenechme se ovšem zmást, neboť nechci propagovat žádnou formu křesťanského triumfalismu. Autor úvodního textu, v němž se myšlenka kralování vyskytuje, apoštol Pavel, toho věděl o životě příliš na to, aby si dovolil jakoukoli formu „evangelia prosperity“. Znal vítězství i pády, uměl žít v hojnosti i nedostatku, zakusil nebe stejně jako římské vězení. Pokud píše, že jsme s Kristem usazeni na nebeském trůnu, chce nám sdělit něco důležitého.

Abychom si vyjasnili, co znamená kralovat, podívejme se nejprve, kdo je to král. Obávám se, že náš obraz krále je poněkud zkreslený, a to zejména vlivem českých pohádek, v nichž často pobíhá přihlouplý, zmatený král, manipulovaný svými vykutálenými rádci. K tomu, abychom si obraz krále opravili, nám nebude stačit ani návštěva těch zemí, ve kterých je doposud udržována monarchie.

Dnešní králové mají své pravomoci okleštěné ústavou a připadá jim úloha především reprezentativní. Král byl někdo, ke komu národ nejen vzhlížel, ale kdo nesl za zemi i odpovědnost, a to především v těžkých časech. Nebyli to jen lidé obklopení pohádkovým bohatstvím, ale vyžadovaly se od nich diplomatické schopnosti, schopnost vládnout, sebeovládání, smysl pro spravedlnost, moudrost a rozhodnost. Pokud Pavel přirovnává věřící ke králům (přesněji spíše ke královským vazalům, neboť skutečný Král je jen jeden), bude mít na mysli spíše ony vlastnosti než bohatství.

Pavlova myšlenka není nová. V jistém smyslu je tématem celé Bible, tedy dějin spásy, již od raných počátků. Člověk byl stvořen, aby vládl. V první knize Mojžíšově, první kapitole, verších 26 a 27 je tento výraz použit hned dvakrát. Vládnutí mají tedy lidé v sobě hluboce zakořeněno – odjakživa se snažili ovládnout prostor, který obývali, a pokud možno ovládnout i jiné. Vlivem hříchu je tedy tato schopnost moudré vlády spravující zemi porušena a projevuje se víceméně nezdravě jako snaha panovat a ovládat druhé.

Opravdově panovat a vládnout může jenom ten, kdo je sám poddán Nejvyššímu vládci. Izraelský národ se tomu učil po staletí prostřednictvím velmi bolestivých lekcí. Pokud respektovali Boží nařízení a byli poddáni svému Bohu, vládli nejen v rámci svého území, ale byli mocným a respektovaným národem v celém regionu. V okamžiku, kdy začínali hřešit, svou vládu ztráceli. Bůh dovolil okolním královstvím, aby je deptala, v některých okamžicích svou suverenitu ztráceli zcela.

Ideálem Izraele bylo, že královská vláda v zemi bude jednou obnovena. Dobře věděli, že sami na to nemají, a proto svá očekávání upínali k Mesiáši. Když přišel Pán Ježíš, očekávali, že se ujme právě této role. „Pane, už v tomto čase chceš obnovit království pro Izrael?“ Tuto otázku učedníci položili v různých obměnách nesčetněkrát. Naposledy se jej zeptali v den jeho odchodu k Otci. Osobně nepochybuji, že k tomu jednou dojde (sám Ježíš tuto otázku nevyvrátil, pouze odmítl poskytnout jakýkoli časový plán).

Apoštol Pavel ovšem nyní představuje jinou formu naplnění onoho královského zaslíbení. Bůh vzkřísil Krista z mrtvých a posadil jej po své pravici na trůnu v nebesích. Je mu dána veškerá moc na nebi i na zemi (Mt 28,18). Církev je jeho tělem a spolupodílí se na této jeho vládě. Přesto, že jde o vládu duchovní, její vliv má být patrný i na této zemi dnes a nyní.

„Vy jste sůl země… Vy jste světlo světa.“ Odvážná slova, zvláště uvážíme-li že oslovuje lidi plačící, tiché, chudé v duchu, milosrdné, pokojné. Takové vlastnosti zpravidla nikoho nepředurčují ke vládnutí. Pokud se ale podíváme na první církev, přesně takoví byli: neměli žádné ambice uchvátit vládu, a přeci se i římští císaři cítili ohroženi. Byli tiší, a přesto se o nich všude mluvilo. Chudí duchem, a přeci jejich moudrosti nikdo neodolal. Skromní a nenároční, a přesto závratnou rychlostí naplňovali zemi.

Jeden příběh z Pavlova života mám zvláště rád. Pojednává o ztroskotání lodi, na níž se Pavel plavil jako císařův vězeň směrem do Říma. Na lodi byli tři velmi důležití lidé: římský důstojník, kormidelník a majitel lodi. Tito lidé udělali určitá špatná rozhodnutí ohledně plavby, jejichž následkem se loď dostala do prudké bouře. V příběhu jsme svědky toho, jak všichni ti důležití ztrácejí naději a smiřují se s nejhorším. V nočním vidění Bůh Pavlovi říká: „Daroval jsem ti všechny, kdo jsou na této lodi.“ Kdo je na této lodi králem? V tuto chvíli to není nikdo z těch veledůležitých, velení se ujímá vězeň Pavel.

Základem našeho kralování s Kristem je postoj víry, kdy sami sebe vidíme s Ježíšem na trůnu. Neznamená to, že nebudeme mít těžkosti. Znamená to jediné: navzdory těžkostem naplníme Boží záměr. Kralovat s Kristem znamená nikdy neztrácet hlavu, protože Bůh svrchovaně vládne a my jsme s ním skrze Ježíše spojeni. Kralovat s Kristem znamená jednat zodpovědně: Bůh od nás něco očekává a my nesmíme couvnout, ani když nás to bude něco stát. Máme být světlem a solí, máme svědčit o Boží spravedlnosti slovy i skutky a Bůh si k tomu může použít cokoli – třeba i nehodu, jako tomu bylo v Pavlově případě.

Kralovat s Kristem znamená mít mentalitu Božího království. Když měl Izrael vstoupit do zaslíbené země, lidé se báli, protože v té zemi bydlely silné a mocné národy. „Připadali jsme si proti nim jako kobylky“ – přesně takhle to řekli. Jozue a Káleb měli jinou mentalitu: „Sníme je jako chleba!“ (Nu 13,33.14,9) Král nesmí být zbabělý. Mentalita Božího království je tedy mentalitou odvážné víry, jakou měli Jozue a Káleb. Jen oni z celé své generace nakonec do zaslíbené země vstoupili.

Kralování s Kristem není planým fantazírováním. Projevuje se v našich životních postojích, v tom, jací jsme manželé, manželky, otcové i synové, zaměstnanci nebo šéfové. Kralovat s Kristem znamená dívat se na život tak, jako by věčnost již začala. A ona skutečně začala.

Martin Moldan, biskup

Naposledy změněno pondělí, 01 červenec 2019 12:45
Používáním tohoto webu souhlasíte s používáním souborů cookie.