Dnešní králové mají své pravomoci okleštěné ústavou a připadá jim úloha především reprezentativní. Král byl někdo, ke komu národ nejen vzhlížel, ale kdo nesl za zemi i odpovědnost, a to především v těžkých časech. Nebyli to jen lidé obklopení pohádkovým bohatstvím, ale vyžadovaly se od nich diplomatické schopnosti, schopnost vládnout, sebeovládání, smysl pro spravedlnost, moudrost a rozhodnost. Pokud Pavel přirovnává věřící ke králům (přesněji spíše ke královským vazalům, neboť skutečný Král je jen jeden), bude mít na mysli spíše ony vlastnosti než bohatství.
Pavlova myšlenka není nová. V jistém smyslu je tématem celé Bible, tedy dějin spásy, již od raných počátků. Člověk byl stvořen, aby vládl. V první knize Mojžíšově, první kapitole, verších 26 a 27 je tento výraz použit hned dvakrát. Vládnutí mají tedy lidé v sobě hluboce zakořeněno – odjakživa se snažili ovládnout prostor, který obývali, a pokud možno ovládnout i jiné. Vlivem hříchu je tedy tato schopnost moudré vlády spravující zemi porušena a projevuje se víceméně nezdravě jako snaha panovat a ovládat druhé.
Opravdově panovat a vládnout může jenom ten, kdo je sám poddán Nejvyššímu vládci. Izraelský národ se tomu učil po staletí prostřednictvím velmi bolestivých lekcí. Pokud respektovali Boží nařízení a byli poddáni svému Bohu, vládli nejen v rámci svého území, ale byli mocným a respektovaným národem v celém regionu. V okamžiku, kdy začínali hřešit, svou vládu ztráceli. Bůh dovolil okolním královstvím, aby je deptala, v některých okamžicích svou suverenitu ztráceli zcela.
Ideálem Izraele bylo, že královská vláda v zemi bude jednou obnovena. Dobře věděli, že sami na to nemají, a proto svá očekávání upínali k Mesiáši. Když přišel Pán Ježíš, očekávali, že se ujme právě této role. „Pane, už v tomto čase chceš obnovit království pro Izrael?“ Tuto otázku učedníci položili v různých obměnách nesčetněkrát. Naposledy se jej zeptali v den jeho odchodu k Otci. Osobně nepochybuji, že k tomu jednou dojde (sám Ježíš tuto otázku nevyvrátil, pouze odmítl poskytnout jakýkoli časový plán).
Apoštol Pavel ovšem nyní představuje jinou formu naplnění onoho královského zaslíbení. Bůh vzkřísil Krista z mrtvých a posadil jej po své pravici na trůnu v nebesích. Je mu dána veškerá moc na nebi i na zemi (Mt 28,18). Církev je jeho tělem a spolupodílí se na této jeho vládě. Přesto, že jde o vládu duchovní, její vliv má být patrný i na této zemi dnes a nyní.
„Vy jste sůl země… Vy jste světlo světa.“ Odvážná slova, zvláště uvážíme-li že oslovuje lidi plačící, tiché, chudé v duchu, milosrdné, pokojné. Takové vlastnosti zpravidla nikoho nepředurčují ke vládnutí. Pokud se ale podíváme na první církev, přesně takoví byli: neměli žádné ambice uchvátit vládu, a přeci se i římští císaři cítili ohroženi. Byli tiší, a přesto se o nich všude mluvilo. Chudí duchem, a přeci jejich moudrosti nikdo neodolal. Skromní a nenároční, a přesto závratnou rychlostí naplňovali zemi.
Jeden příběh z Pavlova života mám zvláště rád. Pojednává o ztroskotání lodi, na níž se Pavel plavil jako císařův vězeň směrem do Říma. Na lodi byli tři velmi důležití lidé: římský důstojník, kormidelník a majitel lodi. Tito lidé udělali určitá špatná rozhodnutí ohledně plavby, jejichž následkem se loď dostala do prudké bouře. V příběhu jsme svědky toho, jak všichni ti důležití ztrácejí naději a smiřují se s nejhorším. V nočním vidění Bůh Pavlovi říká: „Daroval jsem ti všechny, kdo jsou na této lodi.“ Kdo je na této lodi králem? V tuto chvíli to není nikdo z těch veledůležitých, velení se ujímá vězeň Pavel.
Základem našeho kralování s Kristem je postoj víry, kdy sami sebe vidíme s Ježíšem na trůnu. Neznamená to, že nebudeme mít těžkosti. Znamená to jediné: navzdory těžkostem naplníme Boží záměr. Kralovat s Kristem znamená nikdy neztrácet hlavu, protože Bůh svrchovaně vládne a my jsme s ním skrze Ježíše spojeni. Kralovat s Kristem znamená jednat zodpovědně: Bůh od nás něco očekává a my nesmíme couvnout, ani když nás to bude něco stát. Máme být světlem a solí, máme svědčit o Boží spravedlnosti slovy i skutky a Bůh si k tomu může použít cokoli – třeba i nehodu, jako tomu bylo v Pavlově případě.
Kralovat s Kristem znamená mít mentalitu Božího království. Když měl Izrael vstoupit do zaslíbené země, lidé se báli, protože v té zemi bydlely silné a mocné národy. „Připadali jsme si proti nim jako kobylky“ – přesně takhle to řekli. Jozue a Káleb měli jinou mentalitu: „Sníme je jako chleba!“ (Nu 13,33.14,9) Král nesmí být zbabělý. Mentalita Božího království je tedy mentalitou odvážné víry, jakou měli Jozue a Káleb. Jen oni z celé své generace nakonec do zaslíbené země vstoupili.
Kralování s Kristem není planým fantazírováním. Projevuje se v našich životních postojích, v tom, jací jsme manželé, manželky, otcové i synové, zaměstnanci nebo šéfové. Kralovat s Kristem znamená dívat se na život tak, jako by věčnost již začala. A ona skutečně začala.
Martin Moldan, biskup