Loading…
  • 0
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6
  • 7

Sedmdesátkrát sedmkrát

Henri Charrière v autobiografickém románu Motýlek líčí útěk z věznice, kde kvůli nespravedlivému soudu strávil dvanáct let svého života. Během svého pobytu v trestanecké kolonii se několikrát neúspěšně pokoušel o útěk, pokaždé byl chycen a tvrdě potrestán. Po dvanácti letech strávených v nelidských podmínkách tropického pekla se mu konečně podařilo prchnout a usídlit se ve Venezuele. To, co píše v závěru knihy, je pravdivým vylíčením pocitů vděčnosti poté, co obdržel v této zemi domovské právo: „Srdce mi silně buší. Nejradši bych klekl na kolena, pomodlil se a poděkoval Bohu. Ale vždyť se neumíš modlit, nejsi pokřtěn. A ke kterému Bohu se obrátíš, když nepatříš k žádné určité církvi? Ke katolickému Pánubohu? K protestantskému? K židovskému? K mohamedánskému? Kterého si vyberu, abych mu věnoval modlitbu, kterou si budu muset od začátku do konce vymyslet, protože žádnou celou modlitbu neumím?“

Je zcela evidentní, že Motýlkovy představy o křesťanství byly značně naivní. Nakonec se rozhodl modlit následujícími slovy: „Dobrý Bože, odpusť, že se neumím modlit, ale nahlédni do mne a budeš tam číst, že nemám dost slov, jak ti vyjádřit vděčnost za to, žes mě dovedl až sem. Boj byl těžký a vystoupit po té kalvárii, jak mi to uložili lidé, nebylo příliš snadné. A jestliže se mi podařilo překonat všechny překážky a dožít se ve zdraví tohoto požehnaného dne, mohlo se to stát jen proto, že jsi na mne vložil svou ruku, abys mi pomohl. Co bych mohl učinit, abych ti dokázal, jak jsem ti vděčen za dobrodiní, která jsi mi prokázal?“

Nyní se stalo něco, co sám nečekal. Bůh na jeho prosbu odpověděl okamžitě, stručně a jasně: „Když se vzdáš pomsty.“

Bylo by nádherným happy endem, pokud by román končil velkorysým odpuštěním autora všem, kteří se podíleli na jeho nespravedlivém odsouzení. Nicméně, k tomu nedošlo.

„Slyšel jsem tu větu, nebo se mi jen zdálo, že ji slyším? Nevím, ale dala mi hroznou facku. Vzal bych na to jed, že jsem ji skutečně slyšel.“

„O ne! To nikdy! To po mně nechtěj! Ti lidé mi způsobili příliš mnoho utrpení. Jak po mně můžeš chtít, abych odpustil těm nepoctivým policistům a falešnému svědku Poleinovi? Jak se mám vzdát potěšení vyrvat jazyk nelidskému prokurátorovi? Ne, to není možné. Chceš po mně příliš! Ne, ne a ne! Je mi líto, že ti odporuji, ale pomsty se nevzdám za žádnou cenu!“

Příběh (věřím, že napsaný na základě pravdivých událostí) je dokladem toho, že Bůh mluví i k nevěřícím lidem a dokáže jim sdělit to, co je v danou chvíli naprosto nejdůležitější. „Jak ti mám prokázat vděčnost za to, že jsi mne zachránil?“ „Odpusť všem, kteří tě nespravedlivě odsoudili.“ Nic víc, nic méně.

Je odpuštění příliš vysokou cenou za vykoupení z pekla trestanecké kolonie? Motýlek byl odsouzen k doživotí na základě lživých obvinění, ale jak sám přiznává, žádný svatoušek také rozhodně nebyl. Pokud přečtete knihu celou, zjistíte, že myšlenky o pomstě, které během dlouhých chvil v temnotách věznice ve své fantazii spřádal, mu dávaly sílu a motivaci přežít. Teď by se jich měl vzdát? Teď, když konečně má příležitost realizovat „spravedlnost“, se má všeho vzdát a odpustit?

„Byl nevěřící,“ řeknete si. „Pokud by věděl, že Ježíš zemřel za něj, nalezl by sílu k odpuštění.“ Možná. Ale možná také ne. Jeho příběh je ilustrací odpuštění, jehož se mu od Boha nabízelo. Není mnohaleté peklo ve vězeňském zařízení příznačně situovaném na Ďábelských ostrovech ve Francouzské Guayaně dostatečným symbolem Kristovy spásy? Bůh po něm nic nechtěl – jen odpuštění. Navíc si hrdina vlastně o to sám řekl. Naivně nabízí Bohu něco jako protihodnotu za svou záchranu, jako by si snad mohl Boží milost koupit: „Co bych mohl učinit, abych ti dokázal, jak jsem ti vděčen za dobrodiní, která jsi mi prokázal?“ „Vůbec nic, Motýlku. Stačí, když odpustíš.“

Z jistého pohledu je neochota odpustit, zvlášť po mnohaletém utrpení, naprosto pochopitelná. Viktor Frankl, vídeňský lékař, popisuje vlastní zkušenosti z koncentračního tábora: „Z objektů násilí se staly subjekty násilí.“ Obrovský tlak se na některých lidech přeživších Osvětim podepsal tak, že se cítili ospravedlněni k jakékoli pomstě za své příkoří.

„Sedmdesátkrát sedmkrát.“ Tak zněla Ježíšova odpověď na Petrův dotaz, kolikrát má odpustit svému bratru. Ježíšova odpověď jej musela zaskočit, neboť se ve svém vlastním odhadu spletl o několik řádů. Ježíš ve své odpovědi ukázal, že aby byl život snesitelný, musíme si odpouštět ustavičně.

Toto Ježíšovo pojetí odpuštění míří ani ne tak na extrémní zkušenosti, jakými byl prožitek koncentračního tábora či mnohaletého vězení, jako spíše na opakující se každodenní maličkosti. Tam, kde lidé žijí spolu, se dřív nebo později začnou vzájemně zraňovat. Známe to ze zaměstnání, z manželství i z církve. Jde o stále se opakující maličkosti, jimiž si lidé navzájem „pijí krev.“ V manželství může jít o špinavé prádlo, které manžel nikdy nedá na správné místo, v práci zase o otravný zvyk kolegy odvedle telefonovat tak nahlas, že ruší všechny široko daleko. Zkrátka, do života se musíme vyzbrojit ochotou odpouštět.

Co se týká extrémních zkušeností, nemusí jít o zážitky z války či věznění. Život s sebou přináší dost těžkostí, myslím, že většina z nás alespoň jednou v životě zažila skutečný zápas o odpuštění z vlastní praxe. I zde máme pohled na Ježíše: když volal na kříži slova „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí“, jednalo se jak o hloubku odpuštění (šlo o popravu), tak i četnost (nepřátel bylo mnoho, Ježíš tuto modlitbu jistě pronesl mnohokrát při různých příležitostech).

Odpuštění je zápas. Co si budeme namlouvat. Pokud někdo dorazí na domluvenou schůzku o pět minut později a omluví se, není těžké odpustit. Pokud to ale dělá ustavičně, budu s tím člověkem mít problém. Pokud žena zjistí, že ji manžel léta podváděl, pokud opilý řidič způsobí úmrtí nevinné osoby, pak laciné fráze o odpuštění nepomohou. Ale nic to nemění na tom, že se s odpuštěním vyrovnat musíme. Už kvůli nám samým. Nechat se po zbytek života užírat hořkostí není dobré.

Povinnost odpouštět je zápas, jemuž jsme vystaveni všichni. Věnujeme se mu i v zářijovém čísle časopisu Život v Kristu, kde na toto téma naleznete sérii článků. Odpuštění, jakkoli jde o věc známou a tisíckrát omílanou, je stále podceňováno. Pořád se máme co učit. Bez Boží pomoci tento zápas nezvládneme.

Přeji Vám požehnaný čas,

Martin Moldan

biskup

Naposledy změněno pondělí, 02 září 2019 12:28
Používáním tohoto webu souhlasíte s používáním souborů cookie.