Být dobrý

„Ježíš mu řekl: „Proč mi říkáš ‚dobrý‘? Nikdo není dobrý, jedině Bůh.“ (L 18,19)

Drazí čtenáři,

v jedné anketě byly dotazovány děti a mladí lidé, koho považují za svůj vzor. Výsledkem byla široká škála odpovědí, zahrnujících sportovce, hrdiny současné i minulé, modelky a – samozřejmě – dnes populární youtubery. Nechyběli ani rodinní příslušníci, například děda. Vzory jsou někým, koho děti obdivují a současně i touží napodobovat.

Největšími vzory pro dítě jsou však jeho rodiče: každá holčička se chce od malička oblékat jako její maminka, každý kluk jako malý bere do rukou nářadí svého otce a chce se podílet například na opravě auta. Je to vrozené a vědí to všichni rodiče.

Rodičovské vzory na dítě působí mnohem hlouběji než jen jako inspirace pro zábavu. Rodiče předávají dětem životní hodnoty, formují jejich charakter a každodenní postoje. Pokud doma rodiče tolerují lež jako prostředek, jak dosáhnout svých cílů, je pravděpodobné, že jejich děti budou jednat podobně. Do dětí se takové postoje „zapisují“ automaticky od útlého dětství: vztah k povinnostem, vztahy mezi rodiči navzájem, jednání s druhými lidi. Samozřejmě zdaleka ne u všech aspektů rodičovského chování platí, že je děti zdědí, ale vliv příkladu je neoddiskutovatelný.

A jak je to s námi dospělými? Máme ještě nějakou šanci se změnit tam, kde cítíme, že se chováme nevhodně, nebo v situaci, kdy se nám některých vlastností prostě nedostává? Věřím, že ano, i když to nemusí být snadné. Ježíš, i když měl zbožné rodiče, přeci jen je převyšoval – byl dokonalý Boží Syn, byl bez jediného hříchu. Svou inspiraci a vzor proto musel čerpat ještě jinde než u svých pozemských rodičů. Tajemství jeho charakteru spočívalo v jedinečném a hlubokém vztahu s jeho Otcem: „Ježíš jim řekl: „Amen, amen, pravím vám: Syn nemůže sám od sebe činit nic než to, co vidí činit Otce. Co činí Otec, stejně činí i jeho Syn. Vždyť Otec miluje Syna a ukazuje mu všecko, co sám činí.“ (J 5,19–20)

Zkusme se nyní zamyslet nad důležitou Boží vlastností, jíž je dobrota. Dokonale dobrý je jenom Bůh, jak Ježíš uvedl v jednom rozhovoru (viz úvodní verš). Přitom jde o vlastnost, kterou potřebujeme poznat. Pohanští bohové byli zlí nebo v lepším případě nevyzpytatelní. Osud, ve který věří mnoho lidí považujících se za ateisty, je rovněž nevyzpytatelný. Naproti tomu vědomí, že „tam nahoře“ je někdo, kdo je dobrý, je velmi silným faktorem ovlivňujícím naše myšlení, jednání i pocity. Víra v dobrého Boha pomáhá překlenout i obtížná období, jako jsou třeba nemoci, neúspěchy či konflikty. Bůh je dobrý, a proto vše napomáhá k dobrému těm, kteří milují Boha (Ř 8,28).

Boží dobrotu můžeme vidět na nesčetných příkladech v Bibli. Od počátku se Bůh projevuje jako ten, který rád obdarovává. Bezdětnému kočovníkovi Abrahamovi dává zemi i potomka. Izrael vyvádí z Egyptského otroctví a uvádí jej do země zaslíbené. V podobenství o marnotratném synu představuje Ježíš otce, který je víc obrazem Božím než jen příkladem kohokoli ze všech pozemských tátů.

Důraz na Boží dobrotu jsem si znovu silně uvědomil, když jsem studoval šestou kapitolu Matoušova evangelia. Ježíš zde svého Otce vykresluje jako toho, který štědře obdarovává své děti:

· Když budeme konat dobré skutky, Otec nám odplatí.

· Když budeme prokazovat druhým lidem dobrodiní, Otec nám odplatí.

· Když se budeme modlit, Otec nám odplatí.

· Když se budeme postit, Otec nám odplatí.

· Když budeme hledat na prvním místě Boží království, Otec nám přidá vše ostatní.

Tato slova nejsou určena k tomu, aby se naše víra stala vypočítavou, orientovanou na zisk, ale abychom si uvědomili Boží dobrotu. Náš Bůh je obdarovávajícím Bohem. To je jeho vlastnost. Dělá mu radost, když může potěšit své děti.

Soustředění na Boží dobrotu by nemělo učinit naše životy jen radostnějšími – to je snad samozřejmé. Vyšším cílem je, aby se tato dobrota otiskla i do nás. Co činí Otec, stejně činí i jeho Syn. To platilo pro pozemského Ježíše a platí to i pro nás.

V Novém zákoně nalezneme dva muže, o nichž je výslovně řečeno, že byli „dobří“. Prvním je Josef z Arimatie a druhým Barnabáš. Je zajímavé, že u obou je jejich dobrota ilustrována jejich ochotou dávat: Josef z Arimatie dává ukřižovanému Ježíši k dispozici svůj vlastní skalní hrob, Barnabáš zase prodává své pole a peníze věnuje církvi. Tato dobrota se tedy projevuje štědrostí, ochotou investovat do druhých lidí. Může jít o hmotné investice, stejně jako o čas nebo jakoukoli formu pomoci. Jde o doklad proměněného charakteru, který je připodobněn k charakteru Božímu, neboť „jenom Bůh je dobrý.“ Tito zbožní muži svým praktickým zaměřením na Boha dosáhli toho, že část Boží dobroty se otiskla do jejich vlastních životů.

Vlastně to nemá být až tolik výjimečné. Vždyť takzvané „ovoce Ducha“, popisující charakterové vlastnosti Ježíšových následovníků, obsahuje i dobrotu (Ga 5,22). Mělo by být normou, že Duchem naplnění křesťané v sobě rozvíjejí tento vzácný povahový rys.

Jak toto ovoce Ducha v sobě rozvíjet? Zcela jednoduše – postupujme podobně jako děti. Vyrůstají v bezprostřední blízkosti svých rodičů, a proto jsou jimi ovlivněny. Děti to dělají zpočátku neuvědoměle, důležitá je ustavičná přítomnost rodičů. Podobně i křesťan vyrůstající v Boží blízkosti (ustavičném pěstování vědomí Boží přítomnosti) v sobě může rozvíjet požadované vlastnosti.

Církev vedle aktivní služby vždy kladla důraz na tiché rozjímání. Jsou to chvíle strávené v Boží přítomnosti a naplněné modlitbou a přemýšlením o Božím slovu. Rozjímání je vždy zaměřené na konkrétní aspekt Boží přirozenosti, v tomto případě třeba na jeho dobrotu. Čtěte texty hovořící o Boží dobrotě, přemýšlejte nad nimi, pište si na papír myšlenky, které vás napadnou. Dovolte Duchu svatému, aby vás těmito pravdami zcela naplnil. Čiňte tak s vědomím, že Bůh dává „chtění i činění“ (Fp 2,13).

Svět potřebuje vidět „dobré lidi“. Ne dobráky ve smyslu slabochů, kteří si nechají všechno líbit, ale skutečné Boží muže a ženy, kteří v sobě nosí otištěný Boží charakter. Staňme se jimi!

Martin Moldan

biskup

Naposledy změněno úterý, 01 říjen 2019 09:56

zpátky nahoru