To byl již režim „na spadnutí“, nicméně pro mne jako pro člověka, který se o politiku příliš nezajímal, to stále ještě bylo málo. Ačkoli jsem byl horlivým křesťanem, komunismus byl příliš pevně zakotven v mé mysli. To, co opravdu začalo otřásat mými jistotami, byly až události v tehdejším Východním Německu. Nespokojení občané volili hromadný exodus do Západního Německa, kolony trabantů se v létě 1989 valily přes Československo. Tisíce uprchlíků se tísnily v prostorách pražské ambasády tehdejší Spolkové republiky Německo. To bylo září 1989 a i největší skeptici začínali tušit, že něco velmi vážného je ve vzduchu.

Přesto všechno přišel 17. listopad jako blesk z čistého nebe. Alespoň pro mne. Měli jsme tehdy pastorské setkání v Brně, na němž byl přítomen i státní úředník JUDr. Hais, který obdržel telefonát z Prahy o hromadné studentské demonstraci. Informoval nás, že demonstrace byla násilně potlačena a že je jeden mrtvý (což se později ukázalo jako dezinformace). Nyní nikdo z nás nebyl na pochybách, že se děje něco velmi vážného. Věci se daly do pohybu, studenti a umělci začali objíždět celou republiku a vydávali osobní svědectví o událostech na Václavském náměstí. Během několika krátkých týdnů bylo všem jasné, že se jedná o totální konec starého uspořádání, v médiích se začala objevovat jména jako Havel, Zeman, Klaus a další, dnes známí politici.

Svoboda nám byla dána darem. Samozřejmě, mnoho lidí pro tuto svobodu trpělo, mnozí byli vězněni v komunistických věznicích a pracovních táborech, mnozí byli donuceni zemi opustit, ale pro většinového občana přišla svoboda jako dar shůry, naprosto nezaslouženě. Je úkolem historiků, aby pečlivě popsali veškeré procesy vedoucí ke konečnému pádu režimu, avšak z jistého pohledu jde o Boží působení. Čtyřicet let v této zemi vládli komunisté a teď Bůh řekl „Dost!“ Čtyřicet let je symbolické číslo, v Písmu může znamenat soud nad neposlušností národa.

Zde mne napadá paralela se vznikem izraelského národa: i jejich svoboda byla Božím darem. Hospodin je skrze svou moc a zázraky vyvedl z egyptského otroctví a učinil z nich národ. Základní podmínkou setrvání a svobodné existence bylo dodržování smluvních nařízení, vyjádřených v Mojžíšově zákoně. Tato podmínka však měla základ v něčem mnohem jednodušším než ve složitém a pro běžného izraelitu nepřehledném systému právních a náboženských příkazů. Dá se to vyjádřit velmi jednoduše třemi slovy – vděčnost za svobodu.

„Za to, že jsi měl hojnost všeho, ale nesloužil Hospodinu, svému Bohu, s radostí a vděčným srdcem, budeš otročit svým nepřátelům, které na tebe pošle Hospodin, v hladu a žízni, v nahotě a v nedostatku všeho. On ti vloží na šíji železné jho, dokud tě nevyhladí.“ (Dt 28,47–48)

Tedy vděčnost. Vděčnost nikdy nebývá osamocena, nýbrž probouzí v člověku další postoje a vlastnosti. Vděčný národ bude svému Bohu sloužit s radostí. Boží nařízení bude zachovávat nikoli ze strachu nebo z povinnosti, ale právě z vděčnosti. Bude si vážit vlastní historie a s nadějí bude hledět do budoucnosti. Vděčný člověk si bude natolik vážit sám sebe a své svobody, že ji za nic na světě nevymění. Tak by to mělo být. Alespoň teoreticky.

„Lid sloužil Hospodinu po všechny dny Jozuovy a po celou dobu života starších, kteří Jozua přežili a viděli celé velké Hospodinovo dílo, které pro Izraele vykonal. I zemřel Hospodinův služebník Jozue, syn Núnův, ve věku sto desíti let. (…) Též celé ono pokolení se odebralo ke svým otcům. Po nich nastoupilo jiné pokolení, které neznalo Hospodina ani jeho dílo, jež pro Izraele vykonal. Izraelci se dopouštěli toho, co je zlé v Hospodinových očích, a sloužili baalům.“ (Sd 2,7–11).

Vděčnost je klíčový postoj, který je třeba si udržet a předat dalším generacím. V tom, jak se zdá, Izrael selhal. Generace, jež následovala po Jozuovi, již jednala jinak. Výsledkem byla ztráta svobody.

Tento princip platí obecně, můžeme jej aplikovat na dnešní stát stejně jako na církev. První československý prezident T. G. Masaryk po svém čtvrtém zvolení řekl, že státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily. Je proto důležité si připomínat naši minulost. Přes všechny nedostatky současného systému máme dostatek svobody, a to není něco, co by se dalo porovnávat s domnělými „výhodami“ minulého režimu.

Podobně jako naše novodobá svoboda, i církev ve své novodobé podobě je zde třicet let. I ta vznikla z určitých ideálů, ke kterým patří důraz na Boží moc a Boží přítomnost, posvěcený život, evangelizace a další. Proto i pro nás je důležité zachovat a rozvíjet to, co nám Bůh před třiceti lety svěřil.

Jako křesťan věřím tomu, že církev může existovat v jakémkoli režimu. Dokonce se zdá, že určitá míra pronásledování pomáhá jejímu růstu. Přesto bych svobodu nerad ztratil. Jsem za ni vděčný a vybízím i vás, abyste nikdy neztratili ze zřetele, jakým úžasným darem je, že můžeme žít ve svobodné zemi.

Martin Moldan, biskup