V textu si můžeme všimnout opakovaného důrazu na Boží milost. Autor chce zdůraznit, že ať již slouží kdokoli, v důsledku je to Boží milost, která dává růst. Druhá myšlenka, kterou odtud můžeme odvodit, ukazuje, že není jedno, kdo slouží. Mají to být lidé obdaření Boží milostí, tedy Bohem povolaní a zmocnění. Kdybych měl stavět budovu, o které se předpokládá, že bude sloužit minimálně dva tisíce let, určitě bych si na stavbu nepozval pekaře nebo krejčího, přestože by šlo o nadšené amatéry, ale osvědčeného zedníka. Třetí myšlenka, kterou odvodíme, je ve formě otázky: „Kdo v našich sborech pokládá (vyučuje) základy?“ Nemyslím si, že to nutně musí být pastor nebo starší, ale určitě musí jít o člověka, který má k tomu obdarování od Boha a je církví pověřen. Jsme církví, která uznává všeobecné kněžství, ale současně věří v Boží obdarování a pověření. Nedovolme, aby DNA nově uvěřivších lidí formoval někdo, kdo k tomu není povolán.
Nyní si dovolím malou odbočku. Nemám nic proti internetovým kurzům křesťanství. Mají na „trhu“ své místo. Dokáží to obhájit. Nemám námitky samozřejmě ani proti množství literatury na toto téma. Současně jsem hluboce přesvědčen, že při budování základů je zásadní lidský vztah, osobní kontakt. Vím o sboru, který se velikostí blížil tisícovce členů, a přesto si tuto jedinečnou službu ponechal ve své kompetenci hlavní pastor, a to ze všech výše uvedených důvodů. Dítě se může narodit ze zkumavky, ale každý dá jistě za pravdu, že přirozené početí je vhodnější. Zrovna tak dnešní lékařská věda doporučuje u novorozených dětí kojení místo umělé náhradní potravy, ještě před pár desetiletími tolik propagované. Pavel se ve vztahu k obráceným lidem označuje jako jejich otec, nikoli manažer projektu nebo správce webových stránek.
Nyní můžeme svou pozornost zaměřit na to, co je samotným obsahem základů. Zde odbočíme od našeho textu. Autor pokračuje velmi zajímavými myšlenkami, ale vrátím se k nim někdy později. Slovem „základy“ můžeme rozumět samotné evangelium. Co má obsahovat zpráva, která je základem naší víry a našeho spasení? Textů na toto téma je v Novém zákoně bezpočet, uvedu pouze dva z nich: první nalezneme v 1K 15,1–4 a druhý v Ř 10,9–10.
První text se soustředí na obsah Dobré zprávy a popisuje ji z objektivního pohledu. To, že Kristus zemřel podle Písem za naše hříchy, stejně jako jeho vzkříšení, byly ověřitelné historické zkušenosti. Tedy ověřitelné do té míry, že v době sepsání listu do Korintu dosud žila většina svědků Ježíšova vzkříšení (1K 15,6). Jde tedy o soubor faktů, které tvoří základ věrouky. Ježíšova smrt, vzkříšení, z toho vyplývající odpuštění hříchů, a to vše v kontextu celého židovského příběhu dějin spásy, nazývaným Bible.
Druhý text se soustředí na Dobrou zprávu více ze subjektivního pohledu. „Srdcem je nutno věřit, že Bůh Ježíše vzkřísil z mrtvých, a ústy svou víru vyznat, abychom byli spaseni.“ Věrouka je zde značně zúžena na fakt Ježíšova vzkříšení a osobní požadavek na spásu je zúžen na prostou víru v tento fakt a ochotu víru nahlas vyznat před lidmi.
Pavlův minimalismus je pochopitelný; jeho celoživotní zápas směřoval k tomu, aby evangelium učinil přístupným všem rasám, národům a lidem po celém světě. Opětovně čelil snahám falešných učitelů, kteří se snažili evangelium různě komplikovat a překrucovat. I dnes nalezneme církve a hnutí (většinou ale spíše různé sekty), které z onoho univerzálního evangelia dělají vysoce exkluzivní záležitost. Poznáte je podle toho, že právě a jenom oni jsou nositeli těch správných důrazů, přístupů a pravd. Pokud uznávají druhé, pak jen do jisté míry a s rozpaky. Na druhou stranu, učinit tečku za výše uvedenými prohlášeními a říci, že na ničem jiném nezáleží, že spasení máme zajištěné a hotovo – to by znamenalo popření většiny obsahu novozákonních listů. Mluvíme o základu, nikoli o další výchově a formování učedníků. Ale o tom až někdy příště. Pravdou zde zůstává, že Pavel bojoval za jednoduché evangelium.
A nakonec pár slov o samotném termínu spasení. To je politicky nekorektní termín, rozděluje totiž lidi na dvě skupiny. Nutí nás dívat se na jedny jako na ty, kteří obdrží věčný život, a na ty druhé, kteří budou zatraceni. Není třetí cesty (alespoň ji v Bibli nevidím). Není divu, že mnozí křesťané se dnes snaží otupit ostří tohoto kontroverzního pojmu. Ale nic naplat, otázka spasení patří do základu víry a dává smysl všemu ostatnímu. „Kdybychom měli naději jen na tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí,“ píše Pavel.
Cílem této úvahy není přinést odpovědi, ale spíše nastolit otázky. Jak jsme na tom se základy víry? Jak je předáváme dále? Jak si stojíme jako jednotliví lidé, sbory i celá Apoštolská církev? Dokážeme jednou církev předat další generaci? Jaké jsou naše silné a jaké naopak slabé stránky? Co bychom měli posílit? K tomu všemu bych se chtěl, dá-li Bůh, během příštích měsíců vracet.
Přeji Vám Boží požehnání,
Martin Moldan, biskup