Je dobré přemýšlet nad tím, kdo je hlupák a kdo moudrý. Paradox hlupáka není cizí ani pozdější evropské kultuře, dokonce ani české literatuře. Na královských dvorech v minulosti někdy mívali šašky, kteří ovšem nebyli zas tak hloupí, jak vypadali. Někteří se proslavili jako diplomaté či královští rádci. A co třeba náš český Hloupý Honza, který se část života válel za pecí, až jednoho dne vstal a šel, aby zabil draka a vysvobodil princeznu? Tento mýtus zcela odporuje lidské zkušenosti i všem psychosociologickým zákonitostem, ale ukazuje, jak lidé přemýšlí o hlouposti. Ve zkratce: záleží na tom, zda jsi chytrý nebo hloupý, hlavně když budeš mít v životě štěstí.
Obecně lze říci, navzdory některým našim pohádkám, že hlupák není pozitivní postavou. Inteligence, spolu s fyzickou přitažlivostí a bohatstvím patří mezi nejobdivovanější hodnoty v současné kultuře. Avšak inteligence vůbec není jednoznačný pojem. Kam zařadíme člověka, který je matematickým géniem, ale naprosto selhává v mezilidských vztazích? Anebo člověka, který z matematiky propadal, ale je hudebním géniem?
Naštěstí nás Bible nenechává na pochybách, kdo je moudrý a kdo blázen. Základ moudrosti netvoří technické ani hudební ani sociální dovednosti. Nezíská se ani vzděláním. Základem moudrosti je bázeň před Bohem. Boží bázeň je ve vztahu ke všem ostatním schopnostem a dovednostem asi jako kompas vůči mořeplavci. Zdatný kapitán na moderní lodi se skvělou posádkou potřebuje jen jediné: správnou navigaci. Bázeň před Bohem dává našemu životu správný směr a ve svém důsledku ukazuje, že ani rychlost lodi, ani vybavení nezajistí, že se posádka dostane do cíle. Potřebujeme mít kompas.
Nový zákon častěji než „hlupák“ (který je charakteristický pro knihu Přísloví) používá výraz „blázen“ nebo „pošetilec“. A opět nemusí nutně jít o člověka bez vzdělání, nebo dokonce nějakým způsobem mentálně postiženého.
V podobenství o dvou stavitelích je bláznem ten, kdo postavil svůj dům na písku. Možná jej více zajímal vzhled než stavební normy. Chtěl peníze ušetřené na základech investovat do něčeho, co bude viditelné a co všichni budou moci obdivovat. Anebo byl líný a nechtělo se mu kopat hluboký základ. Anebo prostě nevěřil, že může přijít nějaká pohroma. Každopádně v kontextu tohoto podobenství je jasným hlupákem ten, kdo slyší Ježíšova slova, ale neřídí se podle nich.
Podobnou situaci líčí i Ježíšovo podobenství O deseti pannách. Pět z nich bylo bláznivých (pošetilých) a pět rozumných. V čem bylo bláznovství oněch pěti? Velmi stručně řečeno, nemyslely na budoucnost. Předpokládaly jiný vývoj situace, než k jakému došlo, a nebyly připraveny. Protože šlo o fatální selhání, Ježíš je nazývá (v kralickém překladu) bláznivými.
Třetím typem novozákonního blázna je muž, který viděl jistotu a bezpečí v nashromážděném majetku (L 12,20). Protože nepočítal s možností náhlého úmrtí, jeho počínání bylo v Božích očích bláznivé. Když čtu všechny tyto charakteristiky, již si nepřipadám tak moudrý, jako jsem si připadal během čtení prvních deseti veršů 26. kapitoly Přísloví.
V uvažování nad moudrostí a hloupostí musíme mít na zřeteli, že je zcela jinak hodnotí Bible a jinak svět. „… ale co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné; neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil, ano, vyvolil to, co není, aby to, co jest, obrátil v nic – aby se tak žádný člověk nemohl vychloubat před Bohem.“ (1K 1,27–29)
Tak tomu bylo vždy. Evangelium zcela převrací lidskou moudrost naruby a staví ji na hlavu. Skrze Ježíšovo poselství dostávají šanci chudí, prostí, slabí, odstrkovaní. Boží království vyznává jiné hodnoty. Proč? „Aby se tak žádný člověk nemohl vychloubat.“ Tím se chlubivost stává jednou z charakteristik hlupáků a bláznů.
U chlubivosti ovšem musíme být opatrní. Myslím, že chlubivost není, když se šestiletá holčička pochlubí rodičům obrázkem, který namalovala, nebo když se desetiletý chlapec pochlubí, že byl nejlepší při tělocviku. Každý člověk má potřebu být v něčem úspěšný a my tuto potřebu nesmíme u dětí zabíjet, nýbrž moudře rozvíjet.
Skutečným bláznovstvím je myslet si, že jsme lepší než druzí. Přesně jako ten člověk z Př 26,12. Bláznovství začíná tehdy, když v sobě pěstujeme uspokojivý pocit z toho, že druhé převyšujeme. Když si připadáme chytřejší, šikovnější, morálnější atd. Když si myslíme, že naše víra je lepší než víra druhých. Tak jako je základem moudrosti bázeň před Bohem, základem bláznovství je myšlenka, že si bez Boha v životě vystačím sám. Zbožný člověk ví, že všechno, co má, je darem od Boha, a je za to vděčný. Umí s Božími dary moudře hospodařit a rozvíjet je. V tom je pravá moudrost.
Martin Moldan
biskup