Pán Bůh to udělal geniálně, když stanovil požadavek lásky k bližnímu jako součást deseti přikázání. Použil kouzelné slovo jako, když napsal: „Budeš milovat bližního svého jako sám sebe.“ Vycházel z toho, že schopnost milovat je v člověku již jaksi obsažena, jde o to pouze ji správně nasměrovat. Každý ví, co znamená mít rád sám sebe. Každý člověk si sám pro sebe umí udělat něco pěkného. Bůh tedy říká něco v tomto smyslu: „Stejnou měrou, jako měříš sobě, měř i druhým.“

Slovo jako vypovídá o tom, že lásku si navzájem předáváme. Dítě, které vyrostlo v milující rodině, bude mít mnohem vyšší předpoklady k tomu milovat jednoho dne druhé lidi. V církvi, kde se lidé mají rádi a lásku si projevují, je snadnější žít. Když lásku přijímám, mohu ji potom snáze i dávat.

Někdo ovšem může namítnout: „Ale co když někteří lidé nevyrostli v milující rodině?“ Dnes je mnoho lidí, kteří si myslí, že nemají rádi sami sebe. Má šanci naučit se milovat ten, kdo se s láskou prakticky nesetkal? Věřím, že i zde je šance, a opět je ve hře ono slovo jako.

Milovat druhé jako sám sebe je starozákonní požadavek a současně Boží požadavek pro lidstvo jako celek. Na křesťany je kladen požadavek vyšší: „Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem.“ (J 13,34)

Láska křesťanů tedy nemá vycházet ze sebelásky, ale ze zkušenosti s Boží láskou. Člověk nemůže být křesťanem, aniž by měl osobní zkušenost s živým Bohem. Bůh svou lásku prokázal tím, že poslal na svět svého syna Ježíše Krista, aby se stal smírnou obětí za veškeré zlo světa. To je největší manifestace Boží lásky, jakou kdy vesmír od svého stvoření spatřil, a nikdy nic většího také nebude. Člověk, který tuto lásku pozná na osobní rovině (Ježíš zemřel nejen za lidstvo, ale také za mě osobně), se bude cítit zavázán ji předávat dále.

A jak je tomu s první láskou, respektive s její ztrátou a znovunalezením? Jde o něco, co sám Ježíš vytýká efezskému sboru po desetiletích jeho existence (Zj 2,4). Tato výtka se nachází na pozadí řady ocenění, jako jsou námaha, vytrvalost, snášení těžkostí, správné duchovní rozeznání. Jak se zdá, absence skutečné lásky je závažnější než excelence v uvedených oblastech. Lásku zkrátka nelze ničím nahradit.

Vykladači se často neshodnou v tom, co je onou „první láskou“ myšleno. Mnozí právem poukazují na to, že láska by měla růst – a v tomto smyslu se návrat k první lásce může jevit jako krok zpět. Mnohé manželské páry vyznávají, že jejich láska po letech společného života je hlubší a plnější, než tomu bylo na počátku, když se seznámili.

Osobně si myslím, že výtka souvisí nikoli s intenzitou lásky, ale se samou její podstatou. Jinými slovy, opět je ve hře slovo jako. Křesťanská láska vychází z neustálého kontaktu s Ježíšem. Je inspirována ze setkání s ním, a to prostřednictvím modliteb, rozjímání nad Písmem, společnými zkušenostmi ve shromáždění, poslechem kázání a vyučování. Dobrým příkladem je elektrický spotřebič, který je připojený do sítě, a zároveň má záložní baterii. Když dojde k odpojení ze zásuvky, zařízení (například počítač) dále funguje, ale je otázkou pár hodin, než se baterie vybije. Křesťan, který ztrácí ono neviditelné duchovní spojení s Pánem, naoko funguje. Podává výkon a plní svou úlohu. Zdroj energie však pochází z baterie, a ta se velmi rychle vybíjí. A přesně v tomto okamžiku Pán efezské křesťany napomíná. Na pohled ještě není nic vidět, a přeci se stalo něco vážného. Efezští křesťané už nemohou milovat jako je miloval Ježíš, protože před vztahem upřednostnili práci. Kdo by se dnes odvážil něco takového kritizovat?

Pobídka k setrvávání v první lásce tedy míří k tomu, abychom ustavičně vyhledávali setkání s Bohem skrze Ježíše Krista. Všechno, cokoli děláme, má z této zkušenosti vyvěrat. Osobní vztah ke Kristu snadno nahradí profesionalita. Věci budou naoko fungovat, ale již to není ta „první láska“.

Bůh vám žehnej,

Martin Moldan, biskup