Nebýt svrchované Boží libosti, země by vás ani okamžik nenosila, protože jste jí břemenem; tvorstvo s vámi lká, stvoření je poddáno vašemu zkažení, ale ne dobrovolně; slunce na vás není ochotno zářit, aby vám dávalo světlo ke sloužení hříchu a Satanu, země nevydává ochotně svou úrodu, aby uspokojovala vaše žádosti, ani není dobrovolně jevištěm, na němž je předváděna vaše bezbožnost; vzduch neslouží ochotně vašemu dechu, aby udržoval plamen života ve vašich útrobách, zatímco svůj život trávíte ve službě Božím nepřátelům.“
Tento styl kázání byl ve své době velmi oblíbený a přinášel obrácení tisícových zástupů.
Druhý pohled, zdůrazňující Boží milost, přichází do jisté míry jako reakce na příliš velké zdůraznění předchozího pohledu. Je oblíbený zejména v moderních církvích, které se chtějí oprostit ode všeho, co se jim jeví jako příliš zastaralé či náboženské. Nicméně i tento pohled vychází z Božího slova: „Či snad pohrdáš bohatstvím jeho dobroty, shovívavosti a velkomyslnosti, a neuvědomuješ si, že dobrotivost Boží tě chce přivést k pokání?“ (Ř 2,4; viz podobně i 2Pt 3,9)
Zatímco první přístup zdůrazňuje Boží spravedlnost, druhý přístup klade větší důraz na Boží lásku. Považuji za zbytečné přít se o to, co z toho je důležitější. Pravda je, že žádný přístup, pokud je příliš vyhraněný, z dlouhodobého hlediska neprospívá. Budeme-li mluvit příliš o spravedlnosti, snadno propadneme strachu a malomyslnosti, případně pokrytectví. Naopak zase přílišné akcentování Boží lásky bez vyvážení Boží spravedlností vede k lehkovážnému pojetí křesťanské víry. Jsem pro, abychom zdůrazňovali vždy více to, co lidé potřebují slyšet. Ne to, co chtějí slyšet, ale co opravdu potřebují. Tak se církev může ve svém poselství přiklánět jednou k jednomu důrazu, jindy zase k druhému.
V pokání ale zdaleka nejde jen o naše skutky. Mnozí lidé mimo církev žijí podle mnohem vyšších morálních standardů než někteří křesťané. Skutky jsou výsledkem našich myšlenek a myšlenky zase vyrůstají z nejhlubších vnitřních přesvědčení. Opravdové pokání tedy musí jít do hloubky našeho nitra. Abychom pochopili samou podstatu pokání, podívejme se do rajské zahrady, kde ďábel právě pokouší první lidi: „Had ženu ujišťoval: ‚Nikoli, nepropadnete smrti. Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé.‘ Žena viděla, že je to strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, strom slibující vševědoucnost. Vzala tedy z jeho plodů a jedla, dala také svému muži, který byl s ní, a on též jedl.“ (Gn 3,4–6)
Příběh obsahuje naprosto základní poselství o podstatě hříchu, a tím pádem i celé lidské zkaženosti. Člověk bere do svých rukou schopnost posuzovat dobré a zlé bez potřeby Boha. V tuto chvíli se Eva rozhoduje pro něco, co považuje za dobrý krok. Nechce hřešit. S trochou ironie můžeme říci, že se chce přiblížit Bohu (kdo by nechtěl?). Problém je, že to jaksi bere za špatný konec. Podstatou hříchu je snaha být dobrým nezávisle na Bohu. Zní vám to příliš revolučně? Příliš tvrdě? Nesouhlasíte? Pak stačí, abychom se letmo podívali na historii, kolik „osvícených“ diktátorů se snažilo vylepšit život na světě, avšak skončilo v teroru vůči všem, kteří měli jiný názor. Například komunismus měl skvělou myšlenku: sociální spravedlnost, dostatek pro všechny. Zní to hezky, ale mělo to problém, neboť bez Boží vlády žádné lidské království vytouženého ideálu není schopno dosáhnout. Výsledek? Celkový počet obětí komunismu se odhaduje na 94 milionů.
Cílem pokání je tedy více než jen změna chování. Pokání znamená obrácení se k Bohu, život pod Boží autoritou. Znamená to přijmout Ježíše nejen jako skvělého kamaráda, dokonce nejen jako Spasitele, ale rovněž jako Pána. Znamená to podřídit mu celý svůj život. V praxi to znamená na každý den znovu a znovu se rozhodovat podřizovat Bohu celý život, a to ve věcech dobrých i méně dobrých. Znamená to zapřít sám sebe (L 9,23).
Život křesťana se pak stává podobným tomu, jako když plaveme v řece: jeden břeh nazvěme Boží láska, druhý břeh Boží spravedlnost. Někdy jsme více nalevo, jindy zase napravo. Respektovat ale musíme oba břehy, jinak se ocitneme „mimo hru.“
Martin Moldan, biskup