Jako člověk s jistou duchovní zkušeností a současně otec tří již dospělých dětí vím, jak těžko se hledá ten správný způsob výchovy. Mohu hovořit spíše o jednotlivých principech než o uceleném přístupu – každá situace a každé dítě přináší odlišné výzvy. A navíc, ani my rodiče nejsme dokonalí.
K vlastní nedokonalosti se můžeme postavit dvojím způsobem. Můžeme ji mistrně zakrývat. Děti do určitého věku věří, že jejich rodiče jsou bez chyby. Pak začnou jejich chyby objevovat. Je to věk dospívání, kdy děti jsou více kritické k rodičům a současně potřebují jako vzor někoho, kdo není dokonalý, ale je autentický. Mladí lidé jsou citliví na přetvářku, dříve nebo později ji odhalí. Když uvidí, že jejich vlastní rodiče jsou jiní ve svých slovech a jiní ve skutcích, je to pro jejich víru těžká rána. Abychom děti připravili na jejich možná budoucí selhání, mluvme o svých vlastních selháních. To pomůže dětem v jejich vlastních rozhodováních.
Role sboru, jak jsem již uvedl, má pro dítě rovněž zásadní význam. Dítě potřebuje ke svému životu vrstevníky, sebevíce milující rodiče nenahradí kamarády. Většinu vztahů si dítě tvoří ve škole, protože tam tráví nejvíce času. Málokteré dítě má tu výsadu chodit do křesťanské školy. V okamžiku, kdy nastoupí do školy, na vlastní kůži začne zakoušet rozdíl mezi prostředím sboru a prostředím nevěřících spolužáků. Zde musíme projevit citlivost a dostatečný nadhled, protože mnoho dětí tuto situaci nezvládá a žije jakýsi „dvojí život“. Jinak se chovají doma a jinak mezi svými nevěřícími kamarády. Právě zde je prostor pro působení sboru: čím hlubší vztahy naleznou naše děti ve sboru, čím více přátel zde budou mít, tím větší je šance, že to ustojí.
Malé sbory jsou zde ve značné nevýhodě. Když byly naše děti malé, zakládali jsme právě sbor. Naše děti byly zpočátku úplně prvními dětmi v besídce, tedy jakýmisi „pokusnými králíky“. Neměli jsme tehdy mnoho peněz, ale snažili jsme se, aby se mohly v maximální míře účastnit nejrůznějších dětských programů. Posílali jsme je na tábory, víkendovky, výlety, aby měly možnost najít si co nejvíce přátel. Jejich dospívání nebylo zrovna hladké, ale věřím, že to byly právě vztahy ve sboru a v církvi, co jim pomohlo projít těžkými obdobími. Proto sbory musí věnovat maximální úsilí tomu, aby zde děti nalezly zázemí. Argentinský misionář E. Sósa nám jednou řekl: „Všechno, co vyhání děti ze sboru, je z ďábla, ať je to maminka, babička nebo pastor.“
Když přemýšlím o tom, jak se k situaci bloudících dětí staví Bible, napadá mne spousta příběhů. Například synové proroka Samuele: „Hle, ty už jsi starý a tvoji synové nechodí tvojí cestou“ (1S 8,5). To byla silná výtka, která musela Samuela zabolet. Je však dokladem, že ani duchovně zralí lidé někdy zdárně nevychovají potomky. Možná právě naopak – o Samuelovi čteme, že rok co rok obcházel Izrael, aby jim sloužil v různých záležitostech. To byl čas, kdy nebyl přítomný ve své rodině. Tak mne napadá, jestli právě tohle nezpůsobilo pozdější odklon jeho synů od Hospodina. Děti nerozumějí tomu, že Pán jejich rodiče volá do služby – ony je chtějí mít pro sebe. Pro Boží služebníky je to někdy obtížně splnitelný úkol.
Ježíšovo podobenství o marnotratném synu je tematicky věnováno situaci, kdy dítě odejde od Boha i od rodiny. Byť měl zde Ježíš na mysli ještě některé další myšlenky, obraz bloudícího syna a ustavičně čekajícího otce se stal výmluvným symbolem po celé dějiny církve. Kolik kázání bylo na toto téma proneseno, kolik obrazů namalováno! Ježíšovo podobenství nám má co říci i dnes. Zmíním zde velmi stručně jen dva body. Těmi jsou láska a svoboda. Otec nechal syna jít, nebránil mu, i když to nepovažoval za správné. Dovolil mu udělat životní rozhodnutí, i když věděl, jaké bude mít důsledky. Osobní svoboda je v Božích očích vysokou hodnotou. Zároveň otec nikdy nepřestal čekat. Synovo rozhodnutí se všemi jeho ekonomickými a jinými důsledky mu nezabránilo, aby jej stále miloval a udělal v danou chvíli pro něj to nejlepší. Ve skutečnosti tím marnotratným nebyl ani tak syn, jako spíše otec. To je obraz Božího charakteru – dává, i když není naděje, že se to vyplatí. Naučme se něčemu z tohoto příběhu.
Být v roli rodičů marnotratných synů a dcer je bolestivá zkušenost. Tito rodiče by nikdy neměli zůstat v církvi sami, potřebují ve svém zápase modlitební podporu. A přece se domnívám, že je na této zkušenosti alespoň něco pozitivního. Prorok Izaiáš popisuje Hospodina a jeho vztah k bloudícímu Izraeli těmito slovy: „V každém jejich soužení měl soužení i on“ (Iz 63,9). To nám pomáhá vcítit se (nakolik je to vůbec jen možné) do Božích pocitů. Jemu není lhostejné, když jeho děti bloudí. Trápí se tím více než kdejaký rodič nad svými dětmi. Když toto pochopíme, změní to náš pohled na Boha, církev i vlastní děti. Bůh totiž ustavičně čeká na své marnotratné syny a dcery, až se k němu navrátí.
Martin Moldan, biskup