Tuto obavu sdílí mnoho vedoucích církví. Na online setkání vedoucích, která jsme pravidelně mívali, tato otázka nejednou padla. S mnohými lidmi se dařilo udržovat kontakt během všech vládních omezení, s jinými ale nikoli. Až to všechno skončí, přijdou vůbec, nebo je ztratíme? Výzkum provedený v USA prokázal, že skutečně mnoho lidí, v řádu desítek procent, se do církve vrátit nehodlá. Zjistili, že bez církve se dá žít, na uspokojení duchovních potřeb stačí internet. První zkušenosti v naší církvi tomuto trendu zatím naštěstí nenasvědčují, ale řada otázek spojených s tím, jak bude život církve vypadat, stále trvá.

Odpor vůči církvi jakožto instituci je patrný již delší dobu. Friedrich Nietzche měl pocit, že křesťané vypadají „málo spasení“, Winston Churchill s otevřeným sarkasmem napsal, že se považuje za opěrný sloup církve – podepírá ji zvenčí. Výzkum provedený v naší zemi před pár lety byl popularizován pod názvem „Bůh ano, církev ne“. Málokdy jsem svědkem toho, že by lidé opouštěli církev proto, že ztrácejí víru. Mnohem častěji se s ní dostali do nějakého konfliktu. A zkušenost z koronavirové krize ukazuje, že toto myšlení může být pokušením pro mnohé další.

Krize ale nemusí být vnímána pouze tragicky. Samotný význam slova „krize“ (latinsky crisis) je širší: kromě nám známého významu se dá přeložit rovněž jako „náhlý obrat“, nebo dokonce jako „rozhodná doba“. To je známo i z lékařského prostředí. Když pacient prochází krizí, může to znamenat následné zhoršení, stejně jako i zlepšení jeho zdravotního stavu. Krize je prostě doba, kdy se něco rozhoduje. A úplně stejně to platí pro církev. Křesťané nemusí věšet hlavu, každý takový trend je rovněž příležitostí k zamyšlení a možná i přehodnocení některých východisek.

Naše otázka „Potřebujeme vůbec církev?“ má svou podotázku. Ta zní: „Jak prožíváme svou víru?“ Na jejím zodpovězení záleží, zda je pro nás společenství důležité, či zda si vystačíme sami. Řada lidí, kteří sami sebe považují za zbožné, nachází Boží přítomnost například v přírodě. Dalším stačí umění, aby prožívali „Boží dotek“. Jiní si sami pravidelně čtou Bibli. Tito lidé evidentně žádnou formu společenství k praktikování své víry nepotřebují.

Křesťanská víra, alespoň jak se o ní píše v Bibli, má charakter personální, stejně jako komunitní. Personální charakter znamená, že máme vztah s božskou osobou. Nevěřím tedy „na něco“ nebo „něčemu“, víra pro mne znamená konkrétní vztah k neviditelnému Bohu. Naproti tomu komunitní charakter víry znamená, že potřebuji ještě druhé lidi k tomu, aby víra byla plnohodnotná. Již po dvě tisíciletí je víra sdílena i předávána prostřednictvím komunity křesťanů, nikdo tedy nemůže být křesťanem jen sám pro sebe.

Pokud budeme hovořit o osobním (personálním) prožívání víry, máme na mysli širokou paletu nejrůznějších projevů a situací. Víru můžeme charakterizovat například jako poznání pravdy, což do našeho života přináší světlo, zakotvení, a z toho pramenící radost. V těžkých chvílích můžeme prožívat přítomnost Ducha svatého jako utěšitele. Bůh je naším osobním Bohem, proto zakoušíme jeho posilu v různých životních situacích. K tomu všemu druhé lidi skutečně příliš nepotřebujeme.

Naproti tomu je zde společenská (komunitní) rovina prožívání víry. Čtenáře Bible snad nemusím příliš přesvědčovat o tom, že se o tom v Novém zákoně píše. Uvedu proto alespoň některé příklady:

• Jeden argument pro důležitost společenství nalezneme v řeckém slovu allelon. Toto slovo je v Novém zákoně mnohokrát použito a překládá se jako „vzájemně“, „navzájem“ nebo také „jedni druhým“. Minimálně v deseti případech je použito v souvislostech, které vyjadřují potřebu křesťanské vzájemnosti. Máme „nést břemena jedni druhým“, „navzájem si odpouštět“, „vyznávat jedni druhým své hříchy“, „snášet se vespolek v lásce“ a další. Slovo allelon ukazuje, že křesťanskou víru nelze praktikovat nezávisle na druhých lidech.

• Společenství křesťanů rovněž poskytuje vzájemnou zpětnou vazbu. Potřebujeme být povzbuzováni, napomínáni i ujišťováni navzájem. Naše vlastní svědomí nás někdy klame. Hříšník z 1K 5,1 si také myslel, že je dobrý křesťan.

• Boží záměr se světem ukazuje na důležitost společenství. V Ef 4,13–16 se píše, že Božím cílem na této zemi je „nový člověk v Kristu, skrze lásku hluboce spojený s druhými“. To vylučuje sólové pojetí křesťanství.

Celá koronavirová krize tedy představuje užitečné zastavení, kdy si můžeme položit otázku, co vlastně očekáváme od své víry. Konečná odpověď určí i náš vztah k církvi. K církvi, která je nedokonalá (a proto si potřebujeme navzájem odpouštět), k církvi, kde je tolik problematických lidí (proto si máme pomáhat navzájem nést břemena), k církvi, která je hříšná i svatá současně – úplně stejně jako každý z nás.

Různé internetové a online formy církve znamenají „vyzobávat“ z křesťanství to dobré a utíkat před tím problematickým. Duchovní potřeby uspokojím tím, že si poslechnu nejlepší dostupná kázání a vyučování, konfliktům a zraněním se snadno vyhnu – stačí se odpojit od počítače.

Jsem přesvědčen, že spolu s tím, jak budou k dispozici stále dokonalejší technologie, bude současně stoupat hlad po opravdových vztazích. A právě zde má církev příležitost. Něco, co na první pohled může vypadat jako krize, je současně dno, od něhož se lze odrazit s možností budovat úplně nový typ církve. Je to projekt, v němž záleží na každém z nás. Stojí to za to, i přes veškerá rizika s tím spojená.

Martin Moldan, biskup