Loading…
  • 0
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6

Co se můžeme naučit od pastýřů

„Anděl jim řekl: „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid.“ (L 2,10)

Drazí bratři a sestry,

již podruhé v krátké době bych se chtěl věnovat tématu radosti (naposledy jsem o tom psal v říjnovém článku). Ale myslím, že to vůbec nevadí. Obzvláště v této době, kdy všichni potřebujeme pozitivní emoce, abychom zvládali všechna ta protikoronová opatření. A tak dovolte, abych téma radosti znovu otevřel, tentokráte v souvislosti s Vánoci.

„Zvěstuji vám velikou radost“ nebo také podle jiného překladu „dobrou zprávu“. To byla slova andělů k pastýřům v tu noc, kdy se narodil Ježíš. Dále v textu čteme, že pastýři spěchali do Betléma, kde nalezli dítě v plenkách položené do jeslí.

Nebývá obvyklé, aby andělé přicházeli k lidem s takovýmto poselstvím. V Bibli je sice celá řada příběhů o tom, že se anděl ukázal člověku, aby mu zvěstoval důležitou zprávu, ale tento příběh je přesto ojedinělý: anděl se neukázal jedinci, ale hned celé skupině lidí, pastýřům hlídkujícím u stáda. A nebyl sám, nýbrž spolu s ním se zjevilo početné nebeské vojsko. Vše nasvědčuje tomu, že šlo o událost mimořádného významu. A šlo o událost radostnou, přinášející pokoj lidem na zemi.

Křesťané na celém světě si tuto událost každoročně připomínají. Minimálně alespoň o Vánocích si ji připomenou i lidé mimo církev. Máme ji spojenou s celým tím vánočním folklórem – „Nesem vám noviny, poslouchejte, z betlémské krajiny, pozor dejte.“ Tuto a podobné písně slýcháváme v adventním období všude, že už nás ani nenapadne přemýšlet nad jejich slovy. Má otázka spočívá v tom, nakolik to byla a nakolik to dnes opravdu je radostná zpráva.

Jako křesťan nepochybuji o historické věrohodnosti biblického příběhu. Věřím, že tu noc se opravdu narodil Spasitel. Jen se na to chvíli zkouším dívat očima člověka naší doby, pragmaticky a kriticky. Kladu si otázku, co ti pastýři z toho měli? Běželi do Jeruzaléma, našli malé dítě (s rodiči, kteří byli chudší než oni), a to bylo všechno.

Když člověk spatří nebeské vojsko a anděla ohlašujícího takovou zprávu, očekává, že se věci dají dramaticky do pohybu. Že se něco změní. Ono se však nezměnilo nic. Třicet let Ježíš vyrůstal v ústraní, aniž by na sebe jakkoli poutal pozornost. Napadá mě, co ti pastýři během těch třiceti let dělali? Zážitek to byl tenkrát tak silný, že nebylo možné jej zpochybnit, na druhou stranu, všechno jelo ve stejných kolejích. Římané stále okupovali jejich zemi, chudí byli stále chudí. Když mi někdo slíbí „velikou radost“ a nechá mě třicet let čekat, není to cynismus?

Když po uplynutí té doby zahájil Ježíš veřejnou službu, věci chvíli vypadaly nadějně. Zástupy lidu vážně uvažovaly o tom, zda to není zaslíbený Mesiáš. Pokud ti pastýři byli stále naživu (a já si myslím, že ano), možná že byli nejhorlivějšími členy zástupu, který Ježíše následoval. Říkali si: „Tak přeci těch třicet let nebylo nadarmo!“

Jenže… Věci se vyvíjely jinak, než si zástupy představovaly. Ježíš byl ukřižován, vzkříšen, pak následovaly generace prvních křesťanů, které procházely v podstatě neustále nějakým utrpením a pronásledováním. Stále ještě mluvíme o radostné zprávě? Dnešní skeptik může říct: „Uplynulo dva tisíce let, a nic se nezměnilo.“ Buď je to z Boží strany opravdu cynismus poslat legii andělů a slíbit lidem „radostnou zprávu“ s tím, že ještě nejméně dva tisíce let budou čekat, než se něco opravdu viditelně změní, anebo se na celou věc musíme dívat jinýma očima.

Za ty roky, co čtu Bibli, jsem se naučil jedné důležité zásadě. Pokud jsou moje představy v rozporu s Božím slovem, chyba je na mé straně. V tomto případě je tomu stejně. Bůh je úplně jiný, než si dokážeme představit. Principy Božího království odporují našemu smyslu pro logiku, a abychom byli schopni radovat se tam, kde pro to zdánlivě není důvod, musíme projít proměnou mysli. Andělé pastýřům opravdu zvěstovali radostnou zprávu, a od té chvíle je důvod k radosti.

Když Ježíš nastoupil veřejnou službu, došlo k něčemu, co můžeme nazvat „revolucí radosti“. Učil o tom, že Boží království je podobné svatbě, tedy radostné události. Koneckonců první zázrak způsobil právě na svatbě. Jako Mesiáš byl „pomazán olejem veselí“ (Ž 45,8). První generace křesťanů mohla lidem připadat všelijak, mohli si o nich myslet, co chtěli, ale nikdo jim neupřel, že to byli velmi radostní lidé. Když Pavel založil nový sbor, zanechával jej vždy naplněný „radostí a Duchem svatým“. Všichni tenkrát věděli, že Boží království nespočívá tom, co jíme, ale především v radosti z Ducha svatého (Ř 14,17).

Umět se radovat navzdory okolnostem vyžaduje víru. Alespoň nyní, dokud je svět takový, jaký je. Křesťan musí vidět neviditelné, musí se učit vidět onu Boží slávu, jakou tenkrát viděli ti pastýři. Ano, přesně k tomu jsme povoláni:

„Z toho se radujte, i když snad máte ještě nakrátko projít zármutkem rozmanitých zkoušek, aby se pravost vaší víry, mnohem drahocennější než pomíjející zlato, jež přece též bývá zkoušeno ohněm, prokázala k vaší chvále, slávě a cti v den, kdy se zjeví Ježíš Kristus. Ač jste ho neviděli, milujete ho; ač ho ani nyní nevidíte, přec v něho věříte a jásáte nevýslovnou, vznešenou radostí, a tak docházíte cíle víry, spasení duší“ (1Pt 1,6–9).

Někomu by toto poselství mohlo připadat příliš abstraktní, mimo realitu každodenního života, ale opak je pravdou: právě ty neviditelné věci mají své vyústění v každodenním jednání. Neviditelný zdroj radosti dává sílu překonávat všechny možné viditelné překážky a strasti. Neviditelný zdroj lásky inspiruje křesťany ke skutkům, které bez nadsázky ovlivnily svět jako nic jiného. Neviditelný zdroj víry dává sílu a inspiraci k životu celým generacím Ježíšových následovníků – a ty ani já nejsme výjimkou.

A tak na závěr, když Bible říká, že se máme radovat, jednoduše poslechněme. Oné noci, kdy došlo k andělskému zjevení v pastvinách nad Betlémem, se věci opravdu daly do pohybu. Žijeme v době, kdy duchovní pravdy přijímáme skrze víru, ale to neznamená, že nejsou skutečné. Taková jsou prostě pravidla hry. Jednoho dne se Ježíš stane viditelným pro celý svět, ale radovat se můžeme již nyní. On je Immanuel, Bůh, který je s námi.

Přeji Vám požehnaný čas adventu i vánočních svátků.

Martin Moldan, biskup 

Naposledy změněno čtvrtek, 17 prosinec 2020 09:00
Používáním tohoto webu souhlasíte s používáním souborů cookie.