Kdy ses stal pastorem?
V roce 1991, kdy sbor procházel dost složitou krizí. Dokonce jeden z vážených členů sboru spáchal sebevraždu. Tato událost silně zasáhla celý sbor. Bylo to také období, kdy mnoho mladých odešlo ze sboru. Tehdy jsem sám byl jakoby zalezlý v ulitě, hodně jsem tehdy pracoval na celocírkevní úrovni, v ICI University - křesťanském korespondenčním vzdělávání, dále při zakládání školy v Kolíně atd. Ještě v období totality mi jednou bratr Rudek sdělil, že prožívá, že budu pastorem, ale má odpověď tehdy byla negativní. Myslel jsem si, že vím, jaké je mé povolání, že je ve vzdělávání, že pastorem nikdy nebudu a ani být nechci. Po nějakém čase jsem ale prožil jedno z nejsilnějších setkání s Pánem, kdy mě (dokonce fyzicky) přitlačil a řekl: „Neříkej mi už NIKDY!" Pak mi zjevil svou vůli ohledně mé pastorské služby. Nikomu, kromě manželky, která byla u toho, když Pán se mnou mluvil, jsem o tom neříkal. Když se potom, v období oné krize ve sboru, na mě obrátili bratři ze staršovstva, jestli bych vzal vedení sboru. Věděl jsem jen jednu věc, že to nemám odmítnout. Přiznám se, že jsem to chápal jako dočasnou službu, než se najde skutečný pastor. No, a tato „dočasná situace" trvá dodnes. Dobře vím, že je to přesně to místo, kde mám být.
Vždycky se ptám, je-li váš sbor něčím zvláštní?
Mottem našeho sboru je „být v centru Boží vůle a pomáhat jiným se tam dostat". Snažíme se hledat před Pánem, kde je naše místo. Vnímám určitá období našeho sboru, kdy jsme jakoby otevírali nové dveře, na které bylo třeba i pohlíženo s určitou nedůvěrou ze strany jiných křesťanů. Pak jsme však viděli, že se to ujalo i jinde v ostatních sborech. Myslím, že to je naše služba. Snad je to spojeno i s tím, že máme spoustu kontaktů se zahraničím. Snažíme se i těmito kontakty sloužit.
Na začátku devadesátých let Bůh v našem sboru nastartoval službu drogově závislým skrze bratra Petra Ministra. Napřed to byla sborová aktivita, která postupně přerostla na celorepublikovou působnost v podobě Teen Challenge. Nyní má svou vlastní službu a náš sbor se účastní jen okrajově např. tím, že sám jsem členem Národní rady Teen Challenge.
Také sponzorování dětí z Afriky na dálku jsme začínali ještě v době, kdy to byla poměrně neznámá věc, protože jsme byli v kontaktu s manžely Philipsovými z Dallasu, kteří jsou zapojeni v této službě již mnoho let. Tehdy jsme byli na začátku stavby Křesťanského centra a shromažďovali jsme na ni prostředky, avšak po svědectví sestry Philipsové se naším lidem tak zvláštně zablesklo v očích a já jsem věděl, že se spontánně a hromadně zapojí do služby sponzorování dětí. Dostal jsem strach, když jsem viděl, o jak velké peníze se jedná. To ještě platy byly o hodně nižší, než jsou dnes. Ale Bůh nás přesvědčil, že jeho matematika je odlišná od té naší. Na stavbu bylo prostředků vždy dost.
Také jsme, myslím, dost zvláštní tím, jaká je společenská struktura našeho sboru. Jsme velmi různorodí, a to nejen národnostně či etnicky, ale především i společenským postavením. Na našich shromážděních sedí vedle sebe lékaři s bezdomovci (máme jinak také samostatnou službu bezdomovcům); vrcholný politik s mladými lidmi, kteří to, jestli politika existuje či ne, ani neřeší; podnikatel, který zaměstnává řadu lidí, s nezaměstnaným bratrem, který bydlí v azyláku; intelektuálové i prostí lidé; bohatí i chudí; lidé, kteří jsou ve sboru (jako já) už třetí, čtvrtou generací, i lidé, kteří nemají žádné křesťanské kořeny. Myslím, že je to skvělé a církev má být přesně taková. Všude, kde jsem narazil na jednotvárnou církev, třeba jen pro bílé, nebo jen pro Afroameričany - vnímal jsem to jako ochuzení a potlačení jednoho z elementárních principů Nového zákona.
Když tak mnoho cestuješ, jak zvládáš řídit sbor se šíří záběru vaší služby?
Tuto otázku jsem musel řešit od samého počátku služby pastora, protože kromě ředitele ICI University jsem ještě byl zapojen do mnoha dalších aktivit. Od začátku jsem se tedy hodně modlil a prosil za moudrost, jak delegovat služby na jiné bratry a sestry. To mi pomáhá i teď, když odjedu pryč.
To tedy máš požehnání ve věrných a vytrvalých služebnících.
Ano, to mohu potvrdit. Patřím k těm vedoucím, kteří z toho nejsou nervózní, když mají kolem sebe silné osobnosti. Máme ve sboru mnoho rozvinutých služeb a týmů a ty mají skvělé a hodně samostatné vedoucí. O mnohých detailech těch služeb ani nevím, stačí mi jen, že vím, že to má na starosti kompetentní, Bohem i námi ustanovený člověk. Také jsme vždy měli velké staršovstvo a jsem rád, že se mohu opřít o mnoho rádců. Nedávno jsem si to znovu uvědomil, když jsme museli řešit jeden problém. Tehdy jsem poznal, že každý ze staršovstva vždy z jiného úhlu, se postavil po mém boku a podpořil mě. Viděl jsem to i v mnoha dalších důležitých chvílích, jak je požehnané, když jako staršovstvo můžeme stát v jednotě.
Co ti působí smutek na tváři?
I když mě to nepřekvapuje - protože mám zásadu: Nikdy nečekej vděčnost a občas budeš mile překvapen - někdy mě zamrzí, že lidé, kterým věnuješ nejvíce času, modlitebního úsilí, nakonec ti vytýkají, že se o ně vůbec nestaráš. To zabolí, i když jako služebníci Kristovi se tím nemáme nechat odradit.
Co ti působí největší radost?
Samozřejmě když člověk vidí zrod nového člověka do Království. To je prostě chvíle, kdy se vznáším. Když pak člověk vidí, že někdo od Pána odchází, je to pravý opak.
Kromě služby Teen Challenge, jak jinak sloužíte?
Už dlouhá léta se věnujeme nevěřícím dětem ze sídliště, kde stojí Křesťanské centrum. Je to služba poměrně dobře rozvinutá. Už dlouhá léta zde pracuje Royal Rangers a také Dětská církev. Dlouhou tradici v našem sboru má skvělá práce s dětmi v nedělní besídce. Dále se věnujeme -náctiletým křesťanům v dorostu, velmi rozvrstvenou službu má Klub mladých Hráz, dále existují mnohé tzv. účelové skupinky, týmy atd. Některé skupinky se už ani nemůžou nazývat skupinkami, protože na ně chodí někdy víc než 50 lidí (např. vyučování sestry Marie Eleny). Máme také Alfu, službu v domově důchodců, hudební i taneční službu, různá vyučování a mnoho jiných aktivit. Velký důraz klademe na modlitební shromáždění, které chápeme po neděli jako druhé nejdůležitější setkání v týdnu. V neposlední řadě to je i mezinárodní misie, do které jsme zapojeni různými způsoby. Věřím, že máme být svědky nejen v tom našem „Jeruzalémě", ale i ve všech končinách světa.
Představ nám svou rodinu, prosím.
Velice rád. Jsem ten případ, který se ženil z obrovské studentské zamilovanosti a dostal jsem skvělou manželku. S Felicií jsme spolu už dvacet šest let a musím říct, že manželka je velice často Božím nástrojem, který si Bůh používá, aby ke mně promluvil, máme tři děti, dva syny Oleše a Bena, z nichž ten starší už je ženatý. Máme také dceru Aňu. Staráme se v současné době i o syna manželčiny nevlastní sestry, která má nyní vážné problémy. Všechny naše děti milují Pána a jsou zapojeny ve sboru.
A co dcerka? Četli jsme vaše svědectví v ŽvK. Jaká je situace dnes?
Za naši dceru Aňu jsme velice vděčni Pánu, je takovým sluníčkem naší domácnosti. Od té operace je naprosto v pořádku. Vždy na to vzpomínáme jako na jednu z největších zkoušek, kterými jsme prošli, ale také jako na jednu z nejnádhernějších duchovních zkušeností. Pán se nám tehdy zjevil jako milující, mocný a věrný.
Jak vnímáš roli vašeho sboru a denominace?
Věřím, že sbor nemůže existovat jako samostatná entita, ačkoliv dle mého soudu, jak chápu Bibli, je sbor plným vyjádřením novozákonní ecclesii na jednom konkrétním místě, přesto věřím, že sbory mají být součástí širších struktur, ať už tomu říkáme denominace nebo církev. Také však věřím, že je třeba mít širší horizont spolupráce, než je rámec denominace. Naše vztahy s různými sbory jdou napříč mnohými denominacemi a různými církevními společenstvími. To dává určitou stabilitu a rovnováhu, a také pokoru.
Jaké bylo tvé původní zaměstnání?
Vystudoval jsem střední technicko-zemědělskou školu, protože příroda a zemědělství byly vždycky moje. Pak jsem se dostal do Plemenářského podniku se sídlem v Olomouci, kde jsem pracoval asi jedenáct let do doby, než jsem nastoupil na plný úvazek do církve. To bylo zaměstnání, které jsem miloval, ve kterém jsem celkem dobře vydělával.
Díky za rozhovor.
Ptal se Jirka Bartík
