Další situací, která se zdá být relevantní, je únava, kterou prožíváme ve službě Bohu. V listu do Kolosis najdeme Pavlův výrok: „Proto také usilovně pracuji a zápasím …“  Služba Bohu nikdy neznamenala procházku růžovou zahradou, nýbrž stála mnoho sil. Proroka Eliáše přetížení dovedlo dokonce do stavu deprese, kdy si přál umřít. Únavu znal i Ježíš. 

Únavu ze služby nesmíme odmítat, ale ani podceňovat. Týká se jak těch, kteří v církvi pracují na plný úvazek, tak dobrovolníků, kteří se kromě služby věnují své profesi. Bible nás učí, že chceme-li vidět výsledky našeho snažení, budou to občas i „krev, pot, slzy“. Snadno se ale stane, že člověk je natolik pohlcen svou službou, že zapomene na to nejdůležitější, totiž vztah s Pánem, kde by mohl své síly obnovovat. Je možné, že i tuto skupinu lidí měl Ježíš na mysli. 

U proroka Izaiáše nalezneme další druh únavy: „Mladíci jsou zemdlení a unavení, jinoši se potácejí, klopýtají.“ Jde o generaci lidí obeznámenou s Bohem, ale v praxi od Boha značně vzdálenou. Věděli o Boží moci, sami ji však neprožívali. Prorok lidem radí, aby pozvedli své zraky k nebi a přemýšleli nad Boží všemohoucností. Bůh má na to, aby svůj lid posilnil. Pokud na něj začnou spoléhat, budou „nabývat nové síly, vznášet se jako orlové, běžet bez únavy.“ (Iz 40,26–31)

I v současné době existuje druh únavy, která pramení ze ztráty smyslu existence. Lidé bez vnitřní motivace, zaměření pouze na konzumní způsob života, často podléhají únavě, jakou popisuje Izaiáš. Řešením je objevit smysl života v Bohu. 

Nyní se dostávám k poslednímu druhu únavy, dle mého názoru přesně tomu, který měl Ježíš ve své výzvě na mysli. Připomeňme si okolnosti příběhu: Ježíš působil v galilejských městech, z nichž většina jej odmítla. Dostával se do tvrdých střetů se zákoníky a farizeji, byl nařčen z toho, že porušuje Zákon, zejména sobotu. To jsou hlavní kulisy příběhu. Samozřejmě si to nenechal líbit, dnešními slovy bychom řekli, že se choval velmi asertivně. Ve své kritice farizejů mimo jiné řekl: „Svazují těžká a neúnosná břemena a vkládají je lidem na ramena, ale sami jimi nechtějí hnout ani prstem.“ (Mt 23,4)

Předmětem Ježíšovy kritiky bylo dvojí: jednak náboženský systém, který byl natolik složitý a obtížný, že v praxi jej nebylo možné dodržet. Za druhé kritizoval protagonisty systému za pokrytecký přístup. To, co vyžadovali po jiných, sami nedodržovali. 

Práce, a z ní pramenící únava, měla původ v upřímné snaze dodržet nesplnitelné, naplnit nemožné, líbit se Bohu z vlastních sil, což bylo nesmyslné a vysilující. Proto Ježíš, když opustil prostředí arogantních zákoníků a farizejů, oslovil všechny upřímné lidi unavené ze života pod zákonem a nabídl jim lepší cestu. 

Život pod zákonem představoval nebezpečí také v rané církvi. Na koncilu popisovaném v 15. kapitole Skutků zaznělo: „Proč tedy nyní pokoušíte Boha a chcete vložit na šíji učedníků jho, které nebyli schopni unést ani naši otcové ani my?“ (Sk 15,10)  

Dělicí čára mezi životem pod zákonem a životem z milosti nemusí nutně vést mezi Desaterem a evangeliem, Mojžíšem a Ježíšem. Je to daleko spíše otázka chápání, jak přistupovat k Bohu, a ve skutečnosti takto „hřeší“ mnoho křesťanů. Ať už jsou to požadavky, které na ně jejich sbor či církev kladou, nebo si vytváří vlastní zákony, snadno se stane, že Boží milost zamění za nejrůznější podmínky, které musí splnit, aby se Bohu líbili: „Pokud nebudu jak tamten bratr, tamta sestra, nebude se mnou Bůh spokojen.“ „Jestliže se nemodlím hodinu denně, nejsem dobrý křesťan.“ „Za celý svůj život jsem nikoho nepřivedl ke Kristu, nestojím za nic.“ „Stále jenom zápasím se svými zlozvyky, Bůh je ze mě určitě hotový.“ 

Poznáváte se? Křesťané si velice snadno vytvoří systém podmínek, předpokladů, pravidel, vlastních představ, které musí dodržovat, aby se Bohu líbili. I kdyby všechna ta pravidla byla skvělá, nesmí se stát podmínkou, zákonem, skrze který přistupujeme k Bohu. Bůh nás miluje jenom proto, že dal za nás svého Syna, Ježíše Krista. Jedinou podmínkou je zde víra. 

Život pod zákonem přináší únavu, a přesně tento druh únavy měl Ježíš na mysli. Zve k sobě všechny ty, kteří chtějí upřímně sloužit Bohu, ale stojí je to více sil, než mohou dát. Jsou vyčerpaní, neprožívají radost a žijí v pocitu neustálého odsouzení. 

Nemusí jít ani o úplné nepochopení evangelia. V některé etapě svého života prostě tuto únavu prožíváme, a tak nezbývá než znovu přijít k Ježíši, opustit některé své postoje a nechat se vnitřně obnovit. 

Přeji Vám požehnaný čas,

Martin Moldan, biskup