Velikonoce v době covidové

„Proto slavme Velikonoce ne se starým kvasem, s kvasem zla a špatnosti, ale s nekvašeným chlebem upřímnosti a pravdy.“(1K 5,8 ČEP)

Drazí čtenáři Života v Kristu,

letošní Velikonoce jsou již druhé v pořadí, kdy se církev nemůže scházet v normálním režimu. Zatímco důvodem zákazu scházení v minulosti byly politické režimy nepříznivě nakloněné křesťanství, v této době je nepřítelem virus. Nepatrná, pouhým okem neviditelná částečka, svou podstatou cosi na pomezí mezi živým a neživým. Virus a zhoubné ideologie však mají jedno společné: rychle se šíří, mění životy lidí, je obtížné proti nim bojovat.

Současná doba, která vstoupila do druhého roku své existence, způsobila podstatnou změnu života celé společnosti. Běžný rytmus života všech lidí je totálně narušen, a to takovým způsobem, že mnozí tuto situaci přirovnávají, ať již právem, či neprávem, k nejhorší události lidstva od druhé světové války. Téměř nic nefunguje normálně, nemůžeme se normálně scházet, normálně cestovat, normálně pracovat, normálně nakupovat, děti nemohou normálně chodit do školy. Někteří na této době možná vydělají, ale většinové ztráty budou obrovské.

Jako křesťané jsme se naučili celkem dobře fungovat v on-line prostoru. Nedělní shromáždění, modlitební skupinky i různá pracovní setkání se ve většině sborů staly standardem. To je to pozitivní na celé věci, myslím totiž, že některé z našich aktivit mohou klidně zůstat on-line i po skončení krize. Ušetříme tak čas i peníze.

To negativní je, že ztrácíme společenství. Setkávání se je pro křesťany něčím zcela klíčovým. Vždyť i Ježíš, než vyslal svých dvanáct apoštolů, nejprve je povolal, aby byli s ním (Mk 3,14). Absence vzájemného společenství je tou největší výzvou pro církev. Snažme se proto maximálně využít příležitosti, kdy se můžeme, i když značně okleštěně, scházet. Pracujme i s různými komunikačními technologiemi.

Svůj článek jsem nazval „Velikonoce v době covidové“. I když ty letošní neproběhnou tak, jak bychom si přáli, věnujme nyní alespoň chvíli úvahám nad tím, co vlastně Velikonoce znamenají. Slovo Velikonoce se objevuje i v úvodním biblickém textu. Má se za to, že apoštol Pavel napsal tento list někdy blízko období Velikonoc (viz poznámka v 1K 16,8), a proto si vypůjčil obraz ze slavení tohoto svátku k tomu, aby reagoval na situaci v korintském sboru.

Problémy v korintském sboru jsou obecně známé; šlo o roztržky mezi lidmi, nemorálnosti, špatně uchopenou moudrost a podobně. Výzva v textu obsažená je dvojí: za prvé, Velikonoce máme slavit. A za druhé, máme je slavit v upřímnosti a pravdě.

Svátky jsou jedním ze způsobů, jak Bůh komunikuje se svým lidem. V knize Deuteronomium 16,1 čteme: „Zachovávej měsíc ábíb a slav Velikonoce Hospodinu, svému Bohu, protože v měsíci ábíbu tě Hospodin, tvůj Bůh, vyvedl v noci z Egypta.“

Mojžíš zde mluví již k nové generaci, tedy k lidem, kteří si odchod z Egypta bezprostředně nepamatovali. Přesto Mojžíš říká „Hospodin tě vyvedl“. Svátky totiž byly vždy chápány jako dramatické znázornění událostí z minulosti a jejich přenesení do současnosti. Další generace tedy prostřednictvím svátku Velikonoc mohly zakoušet vyvedení z Egypta.

Na stejném principu funguje i slavení památky Večeře Páně, která s Velikonoci úzce souvisí. Slova „Toto je tělo, které se za vás vydává (…) krev, která se za vás vylévá“ historicky patří do minulosti, ale přesto se prostřednictvím Večeře Páně stávají přítomností. Stejně jako byl Hod beránka pro Židy zpřítomněním vysvobození z Egypta, tak je i Večeře Páně zpřítomněním Kristovy oběti. Není v tom žádná tajemná mystika, takhle jednoduše lidé tehdejší kultury uvažovali.

Zastavme se nyní u pojmu „slavit“. Když čteme o povinných svátcích, jak jsou v Bibli popisovány, již při letmém pohledu pochopíme, že nešlo jen o pár dnů volna. Šlo o volno, které člověk trávil připomínáním Božích skutků, a to často radostným způsobem.

Tady je zřejmé, že dnešní generace moc slavit neumí. Pro lidi je svátek buď pár dnů volna, kdy mohou pracovat na zahrádce nebo na chalupě, anebo je tráví zábavou. Chceme-li slavit biblickým způsobem, nezapomínejme tedy na to, že jde o čas vyhrazený Bohu. Žádné svátky (kromě Večeře Páně) sice nejsou z hlediska Nového zákona povinné, ale neškodí občas si připomenout, co je myšleno slovem slavit.

Když apoštol Pavel reaguje na krizovou situaci v korintském sboru, půjčuje si právě obraz Velikonoc. Tento svátek byl spojen ještě s jedním svátkem, který na Velikonoce přímo navazoval, a sice se svátkem nekvašených chlebů. Když Izrael vycházel z Egypta, bylo to vše tak narychlo, že jim ani nestačilo vykvasit těsto. Na památku toho se slaví svátek nekvašených chlebů – po celý týden se v domácnosti nesměl vyskytovat žádný kvas, k jídlu dodnes Židé mají tzv. macesy, tedy nekvašené chleby.

Kvas rovněž představuje symbol hříchu. Je to příhodné, protože stejně jako kvasnice v těstu se i nemorálnost šíří mezi lidmi. Pavel reaguje na situaci, kdy sbor mlčel ke konkrétní vážné nemorálnosti, a varuje, aby se tento hřích, podobně jako kvas, ještě více nerozšířil.

V obecné rovině Velikonoce a nekvašené chleby spolu souvisejí: poté, co je lid vysvobozen z otroctví, má přijmout nové standardy života. Podobně i poté, co se člověk stane křesťanem, nesmí trpět ve svém životě ani ve sboru kvas, tedy zárodek něčeho, co by se mohlo lavinovitě šířit a v důsledku negativně ovlivnit morálku celého společenství.

Upřímnost a pravda, které dále autor zmiňuje, nesouvisí až tak s otázkou pravdy v názorech a přesvědčeních, jako spíše s věrností Ježíšovu odkazu. Nelze žít upřímně v pravdě, pokud mlčím k něčemu tak závažnému jenom proto, že se to týká váženého člena sboru (taková byla pravděpodobně situace v korintském sboru).

I když nemůžeme letošní Velikonoce slavit tak, jak bychom si možná přáli, učiňme alespoň to, co můžeme. Buďme vděčni za společenství křesťanů. Věřím, že současná doba mnohem více akcentuje skutečnost, že víra není záležitostí jenom jedince, ale též komunity. Až se budeme moci normálně scházet, buďme za to Bohu dvojnásobně vděční.

Slavme tedy Velikonoce bez kvasu, v upřímnosti a v pravdě. To jsou morální důsledky tohoto svátku. Ať již budeme na rodinném výletě (pokud to okolnosti dovolí), nebo budeme prostě odpočívat, připomeňme si jako jednotlivci i jako rodina, co Velikonoce znamenají. Učme to i naše děti.

Bůh vám žehnej.

Martin Moldan, biskup

zpátky nahoru