Jedním z předpokladů úspěšného života církve v budoucnosti je otázka jejího základního směřování. To je i jedna ze zodpovědností biskupa, který podle ústavy AC „… dohlíží na duchovní stav a jednotu církve, dále na čistotu její věrouky a zodpovídá za ně Radě církve“. Mluvit o základním směřování zdánlivě připomíná opakování starých známých věcí, ale ve skutečnosti je to velice důležité. Jejich opomenutí se nemusí projevit hned, o to však tragičtější ovoce se v budoucnosti sklidí.
Příklad správného zaměření života církve vyjadřuje i apoštol Pavel v uvedeném textu: „Cílem našeho vyučování je láska.“ Nic nového, řeknete si. O lásce jako nejvyšší prioritě hovořil sám Pán Ježíš. Lásku jako největší přikázání rozeznali dokonce i farizeové. Důraz na lásku čiší ze všech novozákonních listů. První generace křesťanů byly známy především svými vztahy, a právě tím vyprovokovaly své pohanské sousedy k výroku: „Hleďte, jak se milují.“ Proč tedy o tom psát?
Důvod je zřejmý. Již za první generace křesťanů byl tento cíl v ohrožení. Uvedený verš totiž dále pokračuje: „Od toho se někteří odchýlili a dali se na prázdné řeči“ (v. 6). Předpokládám, že popisný výraz „prázdné řeči“ by si jejich provozovatelé sami nedali. Jim samotným jejich diskuse připadaly navýsost moudré a inspirativní. Až na to, že rozdělovaly, vnášely svár, pochybnosti a nejistotu. Je zajímavé, jak snadno se lze odchýlit od něčeho tak zásadního a zaměřit se na něco nepodstatného.
Uvedený příklad není v Novém zákoně jediný. Další nalezneme v knize Zjevení, kde Ježíš vytýká křesťanům v Efezu, že ačkoli vytrvale a usilovně pracují, mají zdravé duchovní rozeznání, a dokonce procházejí pronásledováním, ztratili „první lásku“. Tato jediná výtka, pokud se nenapraví, může být v budoucnu příčinou Božího zásahu.
Myslím si, že ztratit cíl je jednoduché. V obecné rovině jsem s tím učinil před pár lety osobní zkušenost. Jel jsem navštívit své přátele, kteří bydleli v pražské části Nučice. Zadal jsem jméno obce do své navigace a vyrazil na cestu. Po určité chvíli (kratší, než jsem předpokládal) mě vítala cedule s názvem této obce. Poněkud jsem znejistěl, vzhled okolí vůbec nepřipomínal nic z mé minulé návštěvy. Po chvíli jsem zjistil, že jsem na úplně jiném místě. Poznal jsem, že existují ještě jiné Nučice, vzdálené od těch prvních asi 60 km. Svou nepozorností jsem zaměnil cíl a v dobré víře jsem skončil někde zcela jinde.
Rovněž tak život dnešní církve nabízí řadu lákavých „cílů“. Zaměřit se můžeme na růst sboru, na úspěch aktivity, kterou provozujeme, na vlastní službu. Rádi se modlíme „za probuzení“, diskutujeme o tom, „jak zasáhnout město“. To vše je správné, pokud současně uvažujeme o tom, jak budovat komunitu, kde jsou vztahy založeny na lásce. Nedostává-li se toho, minuli jsme se cílem. Pokud v církvi chybí prorocký vhled, její kritéria vnímání reality se stanou značně subjektivními: „Správné a úspěšné je to, co se mi líbí, kde se cítím dobře, co vyhovuje mým představám.“
Zaměřit se na lásku znamená zaměřit se na Ježíše. On sám představuje ten nejvyšší projev lásky. Evangelia samozřejmě obsahují řadu rozličných témat, Ježíš s oblibou hovořil o Božím království, vyjadřoval se k tématům etiky a morálky. Rádi máme příběhy o zázracích. Mnohé vzrušuje eschatologie. To vše tvoří obsah evangelijního příběhu. Apoštol Jan, který byl svým srdcem Ježíši nejblíže, však na sklonku svého života vše shrnul pod termín „láska“, jak to čteme zejména v jeho prvním listu: „Podle toho jsme poznali, co je láska, že on za nás položil život. A tak i my jsme povinni položit život za své bratry.“ (1J 3,16)
Již jako malý kluk jsem podlehl kouzlu kompasu. Svou první buzolu jsem si koupil tuším někdy okolo desátého roku. Rád jsem procházel neznámou krajinou s buzolou a mapou v ruce a snažil se dojít do cíle. I dnes věřím tomu, že otázka „Kam vlastně jdu?“ by nás měla provázet stále. „O co usilujeme?“ „Kam směřujeme?“ „Co je naším cílem?“ Tím pomyslným kompasem je v naší situaci modlitba, čtení Božího slova, rozjímání, čtení jiných dobrých knih, aktivní zapojení ve svém domácím sboru. Stojí za zmínku, že ještě dříve, než se ujal název „křesťané“ (kristovci), používali učedníci výraz „cesta“. Šli po cestě, kterou vyznačil Ježíš, cílem bylo dorůst do jeho podoby, jako měřítko dokonalosti vnímali obětující se lásku.
Láska jistě není vše, co v životě a v církvi potřebujeme, ale je nejdůležitější. Stejně jako každý živý organismus má řadu životně důležitých funkcí, bez kterých by zkolaboval, podobně i církev a křesťanský život se skládá z mnoha kriticky důležitých oblastí. Nechceme vše zredukovat pouze na lásku. Přes to všechno je jasné, že láska jakožto charakterová vlastnost má zásadní prioritu – v Ježíšově životě, ve službě první církve – a musí tomu tak být i u nás. Zkusme se na ni v tomto roce více zaměřit.
Martin Moldan, biskup