Opusťme nyní falešné křesťany (ono se vždy snadněji ukazuje na druhé než na vlastní svědomí) a zaměřme pozornost na sebe. Různé tlaky života, stáří, únava, rozličná pokušení – to vše působí na nás a my se s tím musíme vyrovnávat. Pokud toho nebudeme schopni, hrozí i nám, že se staneme „prázdnou slupkou“, tedy křesťany jen na povrchu. Nesmí se nám stát, že bychom skončili jako církevní technokraté bez kontaktu se skutečnou Boží mocí. Co ale přesně znamená „Boží moc“? Pojďme se na to podívat.
Modlitba Páně končí slovy „Neboť tvé jest království, moc i sláva.“ Moc tedy patří Bohu (viz rovněž Ž 62,12). To je základní přesvědčení celé Bible. Bůh svou moc uděluje andělům i lidem. Řecký Nový zákon používá dva hlavní výrazy pro popis moci: tím prvním je exúsia a rozumíme mu ve smyslu pravomoci, předané moci. Druhým výrazem je dynamis. Ten označuje Boží moc a sílu, schopnost jednat v souvislosti s Bohem i lidmi. První výraz se používá pro popis moci ve společenské i duchovní oblasti, druhý je spojován více se zázraky a Božím působením. Oba výrazy popisují moc v životě Ježíše, stejně jako i jeho učedníků.
Chyba, které se někteří křesťané dopouštějí, spočívá v tom, že působení Boží moci zúží pouze na zázraky a duchovní dary. Nicméně i ty jsou důležité a jejich absence svědčí o nemocné církvi. Když Pavel píše do Korintu, že jejich víra nemá být založena na rozumování, ale na Boží moci (1K 2,5), myslí tím, že všichni máme v životech zakoušet přímé Boží působení. Ve dvanácté kapitole, která se zabývá duchovními dary, čteme: „... a rozdílná působení moci, ale tentýž Bůh, který působí všecko ve všech. Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu (1K 12,6–7).
Textu rozumíme tak, že Bůh vybavuje svými dary každého jedince. Tyto dary představují působení Boží moci a slouží k budování církve. Církev, která tyto dary postrádá, bude růst velmi pomalu, nebo dokonce vůbec. Není jen odvážnou smělostí, nýbrž povinností každého křesťana prosit Pána, aby nás těmito dary vybavil.
Boží moc je obecně důležitým rysem rostoucího Božího království na zemi. Jaký je rozdíl mezi Božím královstvím a církví? Myslím, že se tyto pojmy v mnohém překrývají, nicméně královstvím rozumíme spíše sféru Boží vlády a Božího působení na zemi uprostřed jeho věrných, zatímco církví označujeme konkrétní organizaci. To však neznamená, že církev by byla něčím druhořadým, méněcenným. Vždyť sám Ježíš se označuje za hlavu církve. Jde o to, že (místních) církví je spousta, spojujeme je s konkrétními denominacemi, zatímco království je jedno. Církev je viditelným vyjádřením království. A království „přichází v moci“ (Mt 9,1).
Nesmíme přehlédnout, že největším projevem Boží moci v dějinách bylo Kristovo vzkříšení (Ef 1,19–20). Vzkříšení všech spravedlivých, což je naděje každého z nás, je již jen přímým důsledkem Ježíšova vzkříšení. Toto vzkříšení ale není jen záležitostí budoucnosti, nýbrž má ovlivňovat naše myšlení a jednání v tomto čase. V listu Filipským Pavel píše, že žije tak, aby poznal „moc jeho vzkříšení“. Ví, že v praxi to znamená přijmout i jeho utrpení (Fp 3,10). Moc Kristova vzkříšení je základem pro křesťanův život a zpravidla ji chápeme v souvislosti s vodním křtem. Zde vyznáváme, že „starý člověk s Kristem umírá a nový povstává“ (Ř 6,3–4).
Právě moc nového života je něčím, co nesmíme ztrácet ze zřetele. Na následujících stránkách si přečtete řadu svědectví a článků o Teen Challenge. Tato organizace, která pomáhá lidem s různými druhy závislostí, by nemohla fungovat bez Boží moci. Psychologie (znalost fungování lidské duše) je jistě v práci s lidmi důležitá, ale sama o sobě má jen omezené schopnosti. Napravit hříšníka, tzn. dotknout se nejhlubších vrstev jeho osobnosti a proměnit jeho motivaci od sebestřednosti k lásce, to žádná lidská věda nedokáže. Proto musíme ustavičně kázat a vyučovat evangelium moci.
Všichni čelíme pokušení žít život „navenek ztělesněné zbožnosti“. Je snadné spokojit se s tím, že naše okolí nás poplácává po ramenou. Ve světě sociálních bublin není těžké obklopit se lidmi, kteří nám budou poskytovat zpětnou vazbu, jakou si sami přejeme. Buďme ale poctiví sami vůči sobě a usilujme o život, který vychází z Božího působení. Známé Ježíšovo podobenství o vinném kmeni říká, že máme šanci jedině tehdy, pokud budeme spojeni se Zdrojem života (J 15n). V opačném případě budeme zavrženi. Podobně i my musíme počítat s Božím působením ve všech oblastech svého života. Nejde jen o výjimečné okamžiky, jako jsou projevy duchovních darů, ale o samotný základ naší existence. Taková zbožnost dá sice práci, ale její odměnu obdržíme nejen na věčnosti, ale již v tomto životě (1Tm 4,8).
Martin Moldan, biskup