Drazí čtenáři,

Tyto řádky píši krátce po svém návratu z konference PEF, a chtěl bych se proto s vámi sdílet na téma Křesťané a Evropa.

V úterý 1. prosince loňského roku vstoupila v platnost Lisabonská smlouva, onen rozporuplný dokument, který zaměstnával evropské politiky celý minulý rok. Co se změnilo? To, co jsme nazývali Evropskou unií před Lisabonem, byl souhrn právních vztahů mezi dvaceti sedmi členskými státy a jejich občany. Lisabonská smlouva tuto situaci fundamentálně mění tím, že dává Evropské unii podobu skutečné nadnárodní federace, čímž činí z 500 milionů Evropanů skutečné obyvatele nové federální Unie. Většina Evropanů o těchto ohromujících změnách ani neví. Slovy profesora Anthony Coughlana, „Lisabonská smlouva je dobře utajenou ústavní revolucí". Žijeme tedy v Evropě, která se dramaticky mění. Jak na tyto změny reaguje církev?

Bylo to v březnu letošního roku, kdy jsem měl příležitost doprovázet našeho biskupa Martina Moldana na cestě do USA na konferenci, kterou pořádal bratr B. H. Clendenen. Kdysi letniční pastor, dnes misionář a zakladatel Školy Kristovy. Podivuhodný člověk, nejprve mě zaujal tím, že ho doporučil bratr David Wilkerson, potom zvěstí, která se o něm nese. Osmdesátišestiletý ohnivý kazatel, který bouří z podia a mluví tak jednoduché věci, které se vám přesto vrývají do mysli. Má pověst, kterou jsem si mohl ověřit, že je to skromný člověk, kterému neleží na srdci nic víc, než aby se kázal Kristus, ten ukřižovaný. Nejprve jsem si myslel, že je trochu moc radikální, když na nás vystřelil výrok: "Každý křesťan se modlí, když se nemodlíš, nejsi křesťan." Jenomže potom jsem si uvědomil, že mluví pravdu, jen zbavenou našich diplomatických hávů. Jednoduše, viděl jsem pravého letničního v akci, který nedával žádné místo pochybám, o co mu jde a kam směřuje.

Prostor pro práci církve ve školách.

Nedávno Ti vyšla kniha. Jak ses do ní pustila?

Kdysi v Kolíně bylo v rámci Aglow setkání sester, kde mě požádali, abych sloužila. Seděli jsme s organizátorkou, snad z Anglie, a překladatelkou Jarkou Ponerovou, když tu sestra říká: „Myslím, že je škoda, že nemáte v Čechách žádnou knížku pro české ženy. Je tolik knížek, svědectví z různých zemí, ale z Čech není nic. Ty bys ji měla napsat." A já na to: „Kdepak já, kdepak..." Ale Jarka se toho nepustila. Kdykoli se mnou byla, vždycky mi to připomínala a přesvědčovala mě, že mi pomůže, abych to třeba namluvila na magnetofon nebo napsala ručně, že by byla ochotna upravit to do knižní podoby.

(Jorge García je jedním z pastorů sboru Nueva Vida v Buenos Aires. V tomto sboru byly nedávno i sestry z naší církve, jak si můžete přečíst v minulém článku. Krátce po příletu našich sester zpět domů přicestoval na pozvání některých sborů i Jorge García k nám. - pozn. redakce)

V redakci Trans World Radia, které připravuje českou část vysílání Rádia 7 a další rozhlasové bloky na různých frekvencích a pro další rozhlasové subjekty, pracovali a pracují také členové Apoštolské církve. Jednou z nich je sestra Lenka Malinová, kterou jsme požádali o rozhovor.

Prorocká konference, leden 2006

Milý bratře Františku, řekl bys našim čtenářům něco o sboru, o sobě, o své rodině? Jistě by bylo zajímavé, kdybys uvedl, jak ses obrátil.

Obrátil jsem se před více než 26 lety, tedy až ve svých 36 letech docela zvláštním a dramatickým způsobem, když jsem prožíval, že svůj život nejsem schopen správně uřídit. Měl jsem jako výtvarník významné profesní úspěchy, což bylo provázeno i dosti značnými honoráři, ale vnitřně naplněný jsem tím vším nebyl. Tehdy, po určité životní krizi, jsem se obrátil k Bohu, ve kterého jsem věřil jako v autora přírody a vesmíru. Jinak jsem si o sobě myslel, že jsem křesťan, protože mě jako dítě pokřtili v katolickém kostele a v koutku duše jsem doufal v očistec. Řekl jsem Bohu, že mu chci svěřit svůj život, aby On jej řídil. Udělal jsem to s velkými obavami. Teď ale vidím, jak bylo důležité, že jsem mu dal poctivě právo na všechny oblasti svého života a na všechno, čím jsem podle svého domnění vládl a co mi bylo nejdražší, a to včetně své víry, i když doslovně se zaťatými zuby.

Stašku, mohl bys krátce představit sebe a svou rodinu?

Já se asi představovat nemusím, protože jsem vyrostl v jedné z nejznámějších rodin Apoštolské církve, v rodině biskupa Rudolfa Bubika. V roce 1991 jsem začal svou službu na plný úvazek v havířovském sboru AC. O rok později jsem se oženil s jednou z nejkrásnějších dívek havířovské mládeže. Nyní máme spolu s Evou (onou krásnou havířovankou) tři děti. První dvě se nám narodily v Havířově a to třetí v Chomutově, kde jsme od roku 1996 do roku 2001 zakládali sbor.

Romane, mohl bys nám popsat svou práci, pole zodpovědnosti?

Moje pole působnosti vyplývá už z názvu funkce. Zodpovídám za oblast hospodářskou a administrativní. Je to něco jako v podnicích ekonomický ředitel. Můj odbor zajišťuje pro Radu církve účetní agendu, financování, zajišťujeme mzdovou agendu pro celou církev a také určitý ekonomický a finanční servis pro sbory.