Dal jsem této přednášce název: Šedesát let Izraele - šance pro mír na Blízkém východě. Otázkou zůstává, jestli mám dát za větu otazník nebo vykřičník. Izrael slaví v tomto roce šedesáté narozeniny, a to, co za šedesát let nikdy nezakusil, byl mír. Když jsem v roce 1983 přijel do Izraele poprvé, bydlel jsem na severu s dalšími dobrovolníky. Každý večer jsme slyšeli dunění děl z Libanonu. Rok předtím padaly na sever Izraele denně rakety. Když jsme se v roce 1994 přestěhovali s rodinou do Izraele, ráno nás často v Jeruzalémě probudil silný hluk - tehdy skoro každý týden vybuchl autobus. Bylo to v době těsně po podepsání dohod z Osla. Tehdy se mluvilo o mírovém procesu. Pro Izrael to byly nejkrvavější roky jeho existence; vybuchovali další a další sebevražední atentátníci. Na počátku tohoto milénia jsme často večer před spaním slyšeli, jak venku štěkají kulomety. Poslední čtyři roky, až do nedávného útoku, byl v Jeruzalémě klid, ale Izrael mezitím prožil válku na severu, a po celou tu dobu padají rakety na město Sderot a na další města blízko pásma Gazy. Když jsem tam byl na návštěvě, neustále byly slyšet výstřely. Také lidé, kteří ve Sderotu žijí, to mají opravdu velice těžké, psychicky jsou už na dně.

Co všechno Izrael vyzkoušel

Často se díváme na Izrael kriticky, lidé říkávají: "Izrael přece mír nechce." Ale já vám říkám, že všichni Izraelci, které znám, a některé z nich bychom zřejmě označili za extrémisty, touží po míru. Co Izrael vyzkoušel, aby míru dosáhl? Od samého počátku nabízí smír arabským sousedům. To je napsáno už ve vyhlášení nezávislosti. Když v roce 1967 končila šestidenní válka, Izrael nabídl svým sousedům mír. To neříkám proto, že bych byl proizraelský, jen analyzuji. Izrael to zkoušel znovu a znovu, vstoupil do mnoha kompromisů s arabskými sousedy. Možná už jsme zapomněli, že v roce 1917 byl Židům přislíben stát na území tehdejšího Mandátu pro Palestinu pod Britskou správou. Jednalo se o území dnešního Izraele, dnešní Palestinské autonomie plus dnešního Jordánského království.

V roce 1922 Britové více než 75 procent tohoto území dali Arabům, jen aby dosáhli míru. Židovský národ s tím souhlasil. Nerad, ale souhlasil. Pro zbytek zmíněného území existovaly další a další plány na dělení. Židovský národ vždycky souhlasil. Není nedostatek ochoty ke kompromisům, ale mír z toho nikdy nepovstal. Potom Izrael zkusil něco jiného: na teror odpověděl terorem. To je oblast, ve které se nechvalně proslavil Ariel Šaron. V padesátých letech začal se zvláštní vojenskou jednotkou provádět teroristické akce proti Arabům. Motivací bylo, aby se Arabové poučili a zjistili, že není levné prolévat židovskou krev. Ne ve smyslu pomsty, nýbrž chtěli Arabům ukázat: "Když budete Židy zabíjet, bude vás to hodně stát." Nadějí bylo, že se Arabové naučí držet se zpátky. Ale ani to nepomohlo.

Potom po roce 1967 nabídl Izrael Arabům území za mír. To, že nabídka byla myšlena vážně, vidíme na příkladu Egypta. Výměnou za mírovou smlouvu vrátil Izrael Egyptu veškerá obsazená území. Dalším pokusem bylo nabídnout Palestincům vlastní stát. Musíme si uvědomit, že žádná jiná země na světě nikdy Palestincům stát nenabídla. V době mezi lety 1949 až 1967 mohly Arabské státy Palestincům nabídnout zřízení státu, ale to nikoho ani nenapadlo. Pouze židovský Izrael nabízí Palestincům jejich stát.

Palestinci na nabídku z roku 1993 odpověděli terorem. Mnozí si už nepamatují, že první sebevražedný útočník se odpálil v lednu roku 1994. To bylo půl roku po podpisu dohod z Osla. Nejde o to, zda je někdo pro Izrael nebo pro Palestince, jde o konstatování posloupnosti událostí. V září 1993 nabídl Jitschak Rabin Palestincům autonomii a později stát, v dubnu 1994 vybuchl první sebevražedný útočník. Potom zkusil Izrael něco dalšího. Bez dohody se jednostranně stáhl z některých území. Jednostranně se od Palestinců odpoutal, aby viděl, jak se budou Palestinci chovat, když nebude žádná okupace. Takto se Izrael stáhnul z pásma Gazy. Výsledkem je další válka. Když se dnes zeptáte Izraelců na recept na mír, řeknou vám, že neexistuje.

Co Izrael nevyzkoušel

Co tedy Izrael ještě nevyzkoušel? Nedal si práci, aby se zeptal lidí, kteří tam žijí, co vlastně chtějí. Mám teď na mysli třeba židovské osadníky a jejich palestinské sousedy. Tam byly po léta dobré vztahy mezi Araby a Židy. Osobně znám Palestince, kteří když potřebují pomoc, nejdou za svými palestinskými sousedy, ale za židovskými. Pro ně je to úplně normální. Neříkám, že to je snadné. Netvrdím, že nejsou žádné konflikty; kde lidé žijí spolu, kde se setkávají různé kultury, tam jsou konflikty vždycky. Ale žijí spolu.

Co Izrael ještě nevyzkoušel, je iniciativa, kterou nedávno navrhl jeden z izraelských poslanců Beni Elon. Navrhuje pro Blízký východ řešení, které by mělo celému světu připadat normální. Říká zaprvé, že hlavním problémem Palestinců jsou jejich uprchlíci. Na Blízkém východě žije asi tři až pět milionů palestinských uprchlíků, kteří se stali uprchlíky v době, kdy jich mělo Německo dvanáct milionů. Když dneska přijdete do Německa, můžete se setkat s lidmi, kteří kdysi byli uprchlíky. Ale mezi tím se integrovali.

Beni Elon navrhuje, aby se otázka uprchlíků řešila nejprve humanitárně. To by například znamenalo, podle jeho představ, že se zruší organizace Unra. Palestinci jsou jediná skupina na světě, která má v rámci OSN vlastní agenturu pro uprchlíky. Když se na ni podíváme blíž, zjistíme, že jejich cílem není problém řešit, nýbrž udržovat. Brání integraci uprchlíků.

V prosinci jsem byl v Libanonu, navštívil jsem tam uprchlický tábor a konstatoval jsem, že tamní stav je daleko horší, než stav podobných táborů na palestinském území. Kolem uprchlických táborů v Libanonu stojí tanky. Palestinští uprchlíci v Libanonu se nesmějí integrovat do společnosti. V Libanonu vyhlásili sedmdesát povolání, které palestinští uprchlíci nesmějí vykonávat. Palestinský uprchlík v Libanonu nemá žádnou šanci získat libanonské občanství, a to navzdory tomu, že mnozí z těchto Palestinců přišli do Palestiny teprve před sto lety, ještě před tím třeba žili v Libanonu, takže mají libanonské kořeny. Proč se neudělá s arabskými uprchlíky to, co jsme my, Němci, udělali se svými? Nechci nikomu nic podsouvat, avšak je otázkou, proč se problém neřeší humanitárním způsobem. Proč se očekává politické řešení?

A druhá věc, kterou říká Beni Elon: Nemůžeme jednat s entitou, která chce teror. Chceme jednat se státem, který má o to zájem. Proto navrhuje, že vlastní partner pro mírové jednání může být pouze Jordánsko. Když se podíváme na Jordánsko podrobněji, nemůžeme nevidět, že jde vlastně o palestinský stát. Více než sedmdesát procent obyvatel Jordánska jsou Palestinci.

Proč tedy nejednat s Jordánskem? Navrhuje, aby se uzavřela smlouva mezi Izraelem a Jordánskem, aby byli všichni Arabové z původního Mandátu pro Palestinu před rokem 1922 zastupováni Jordánskem, aby tam měli svou vládu a svůj parlament. B. Elon říká: "Všichni Židé na bývalém území Palestinského mandátu budou zastupováni Jeruzalémem. Pak můžeme začít jednat třeba o otázkách odškodnění. Když má Palestinec nějakou půdu, pozemek v Izraeli, tak jej může dostat. To nemění nic na politické realitě, ani to nebude ohrožovat Izrael jako židovský stát."

Před časem jsem se s Beni Elonem setkal, a on diskutoval s Josi Beilinem, zástupcem izraelské levice, který si myslí, že řešení spočívá ve vytvoření Palestinského státu. Říká: "Beni, tvůj plán je velice dobrý, ale dnes na světě není nikdo, kdo by mu naslouchal. Je zajímavé, že tohle říká jeden z nejostřejších kritiků Beni Elona. Otázka však zůstává, proč by se jeho plán musel shazovat ze stolu.

Co ještě Izrael taky nevyzkoušel, je řešení, které jsme provedli my tady ve Střední Evropě. Podívejme se třeba na Švýcarsko-Německý problém. Máme se Švýcary problém s hranicemi. Ale ve vztahu k nim jsme se rozhodli, že mír je lepší než řešení problémů. Pokud to nevíte, tak jsme ve druhé světové válce ztratili třetinu území.

Dodnes jsou v Polsku vesnice, kde je víc jak osmdesát procent Němců. Nemusíme chodit a říkat: "území za mír." Mohli bychom se slezských obyvatel ptát: "Kam chcete patřit?" Možná, že Poláci by z hospodářských důvodů volili Německo, ale tuto otázku jsme rychle smetli ze stolu a řekli jsme: "Mír je lepší než řešení problémů." Víte o tom, že poslední mírová smlouva, kterou Německo podepsalo, byla smlouva Versailleská? Nemáme žádnou mírovou smlouvu ani s Francií, ani s Polskem, ani se Švýcarskem, prostě jsme se rozhodli, že problém nebudeme řešit: "Hranice ponecháme tak, jak jsou, a společně začneme budovat Evropu." Proč to nikdo nenavrhuje na Blízkém východě? Proč si pořád někdo myslí, že se musí hýbat hranicemi? Proč se trvá na mírové smlouvě? Mohl bych uvést řadu jiných příkladů ze světa a tvrdím, že mírová jednání jsou nejlepším receptem na vznik války. Jen se podívejme na Balkán.

Co nevyzkoušeli Palestinci

A co Arabové, co ti ještě nevyzkoušeli? Co je největším problémem Palestiny? Hodně jezdím po palestinských územích a v posledních letech jsem se o ně tolik staral, že mnozí mí posluchači začali říkat, že jsem příliš propalestinský. Jde mi o to, abych ty lidi pochopil, což neznamená, že s nimi musím souhlasit, ale chci nejdřív porozumět tomu, jak smýšlí. A konstatuji toto: "Palestinci trpí chronicky špatným odhadem svých izraelských sousedů." Když se mezi Palestinci pohybujete, neustále se setkáváte s tvrzením, že Izraelci chtějí jenom válku. Ale jeden Palestinec mi řekl: "Ano, je pravda, že Izraelci chtějí mír, vím, že je v zájmu Izraelců dosáhnout míru, ale my jim mír nedáme, protože když budeme mít otevřené hranice, tak nás Židé hospodářsky dobudou." Jiný Palestinec, mluvčí palestinského ministra mi řekl: "My, Palestinci, jsme se stali oběťmi své vlastní propagandy. Začali jsme věřit lžím, které jsme sami vypustili do světa."

Co ještě Palestinci nezkusili? Ještě nikdy se nepokusili vyřešit konflikt s Izraelem mírovými prostředky. Divím se, že evropští přátelé Palestinců za nimi nepřijdou a nenavrhnou jim to. Okupanty můžete dostat na kolena mírovými prostředky. Vzpomeňme na Indii nebo na Německo. Před časem jsem v pásmu Gazy seděl se skupinou čtyř mladých mužů, kteří tvořili buňku raketových odpalovačů. Ke konci rozhovoru jsem se jich ptal: "Už vás někdy napadlo, že by se s okupanty dalo jednat jinak? My Němci jsme to udělali úplně jinak. Byli jsme okupováni až do roku devadesát. Nestříleli jsme rakety, a přece dnes zaujímáme v Evropě přední postavení. Řekl mi: "Vy jste však neměli v Německu uprchlíky." Zeptal jsem se ho tedy: "Kolik uprchlíků jste měli v roce 1948?" "Asi milion." "Víte, kolik jsme měli tehdy uprchlíků my? - dvanáct milionů." A on zase: "No, ale vy jste nepřišli o území..." Nebudu pokračovat.

O co se Palestinci ještě nepokusili, je podívat se na Izrael jako na příležitost. Nepokusili se vidět izraelské osady jako šanci.

Poznámka pod čarou: Myslím, že my na Západě na tom máme podíl. Protože vlastně Palestince v jejich teroru a válčení posilujeme. Vždycky to omlouváme slovy: "Musíme je chápat." A pokud jde o židovské osady, říkáme: "Když Izraelci zruší své osady, pak Palestinci přestanou s terorem." Většina Izraelců vám dnes řekne: "Podívejte se na pásmo Gazy. Stáhli jsme se a žádný mír nemáme."

Případ pásma Gazy je ostatně také příkladem toho, jak Palestinci trpí špatným odhadem Izraele. Několik týdnů před izraelským odsunem z Gazy jsem seděl s jedním palestinským ministrem, jmenuje se Kadura Fares. Řekl mi: "Nevěřím tomu, že Ariel Šaron se někdy stáhne. Nikdy nevyklidí žádnou osadu. Ariel Šaron je otcem všech osad." Jeho chybný odhad se projevil fatálně. Fatáh se nepřipravil na izraelský odsun, a proto dnes v Gaze vládne Hamás, proto je dnes Fatáh vyřízený. Nejsou schopni uznat svůj chybný odhad.

Proč nechápou Palestinci izraelské osady jako šanci? Předávám vám myšlenky, které se nezrodily v mé hlavě, ale mám je od Palestinců. Teď myslím na jednoho palestinského přítele, který mi vysvětloval: "Proč jste vy Němci tolik proti židovským osadám? Já jsem Židům prodal svůj pozemek, postavil jsem jim tam domy, a teď po dvaceti letech je zase opravuji. Můj bratr se jim stará o zahrady. Máme na generace postaráno o pracovní místa. Židovské osady jsou pro nás zlatý důl. Z toho, co jsem si tam vydělal, jsem si už koupil tři domy. A vaše západní politika mi to teď všechno ničí. Chcete nás od Izraelců oddělit, a tak tady máme plot. Dřív jsem chodil pět set metrů do práce, teď mi cesta trvá dvě hodiny. A jestli to takhle půjde dál, tak se tam jednoho dne nedostanu vůbec, pokud se Izrael úplně uzavře."

Palestinci ještě nezkusili s Izraelci něco společně budovat. V dnešním světě, kde je všechno propojeno, mají Izraelci a Palestinci dohromady obrovský potenciál. Tam se setkává Západ s Východem, západní kultura s Orientem. Jak to, že Palestinci nevidí, že třeba pro Čechy a Němce je lepší, když spolupracují? Podívejte se jen na škodovku, jak auta vypadají od té doby, co Češi a Němci spolupracují - fakt dobré auto! Před dvěma týdny jsem v Indii viděl velký plakát s reklamou, jak Indové padají před škodovkou na kolena - spolupráce je daleko lepší, než spolu bojovat.

Je ještě jedna věc, kterou Palestinci nikdy nevyzkoušeli. Nikdy neřekli: "Přebíráme zodpovědnost." I na tom má Západ svůj podíl viny. Snažíme se neustále klást zodpovědnost za konflikt na Izrael a Palestince tak degradujeme na nějaké Hotentoty z třetího světa, kteří za nic nemůžou, jako kdyby byli hloupí. Prostá degradace, a kdybych byl Palestincem, tak by se mi to nelíbilo. Vybuchne sebevražedný atentátník, padají rakety, a co slyšíme od palestinských politiků? "Co můžeme dělat, žijeme pod okupací." A my na Západě jim to zbaštíme. Vězeň může uklidit svou celu i ve vězení. Jako otec rodiny nesu odpovědnost za svou rodinu. Řeknete: "No to je normální." Ale palestinský ministr mi do očí řekne: "Co mám dělat, když mé děti házejí kameny na izraelské tanky? Když zavřu dveře, vyskočí oknem." Má tedy problém v rodině. Nemá problém s izraelskou okupací. Doporučil bych Palestincům: "Převezměte odpovědnost za svůj osud."

Potřeba hledat nové cesty

Co tím vším chci říct, se dá shrnout stručně: Myslím, že potřebujeme odvahu jít novými cestami. Mít odvahu přistoupit na nezvyklé, nevyzkoušené vzorce myšlení. A zrovna my, pokud chceme v konfliktu pomoci, bychom měli jasně držet vlastní hodnoty. Kupříkladu to znamená, že jsme jednoznačně proti násilí. Nejenom na jedné straně, ale na obou. Neprojevit žádné pochopení pro násilí na žádné straně. Přičemž bych chtěl docela jasně říct, že věřím, že stát má monopol na násilí. Stát musí vykonávat moc, musí postupovat násilně proti zločincům, nebo proti lidem, kteří se nechtějí podřídit žádnému právu. To je také jedna z mých západních hodnot, proč to nepožadujeme? Chtějí-li Palestinci stát, pak musí vykonávat státní moc a nemohou neustále říkat, že za nic nemůžou.

Chci říci jasně: nevidím žádné řešení konfliktu na Blízkém východě. Myslím, že jsme zajatci klišé. Měli bychom naslouchat lidem, kteří tam žijí, a položit si otázku, co se nepovedlo, že jsme se dostali do tak strašně bláznivé situace, že Amerika, Rusko, EU, OSN, a ze všech nejvíc Izrael, všichni chtějí palestinský stát, a jediní, kdo žádný palestinský stát nechtějí, jsou sami Palestinci. To si nevymýšlím, ale ptám se lidí. Kdyby Hamás chtěl palestinský stát, tak ho mohli v pásmu Gazy vyhlásit. Ale neudělali to. Protože Hamás nechce mít vlastní stát. To mi řekl jeden ministr Hamásu. To však nechceme slyšet.

Platíme hodně peněz, abychom udrželi u moci prezidenta, který dále propaguje naši ideu státu, ale Mahmud Abbás by nebyl dneska prezidentem, kdyby izraelská armáda neudržovala v Judsku a Samaří pořádek - pak by už dávno i na západním břehu převzal moc Hamás. A Palestinci, kteří nejvíc odpovídají našemu způsobu myšlení, když se mnou mluví otevřeně, tak řeknou (a to jsou Palestinci, kteří bydlí ve východním Jeruzalémě, pod izraelskou správou), že řešení přijde teprve tehdy, až se vrátí Jordánci. Nevěří v palestinský stát.

A ještě poslední věc. Před časem spolu mluvili dva palestinští novináři, jeden byl z Gazy, druhý z východního Jeruzaléma. Jeden byl ze svobodné Palestiny, druhý z okupovaného východního Jeruzaléma. Novinář z Gazy řekl svému kolegovi z okupovaného Jeruzaléma: "Ty to máš dobrý, ty můžeš psát, co chceš. Protože ty žiješ pod okupací."