Nejenom svět kolem nás, ale i křesťané dnes propadají panice. Lidé ztrácejí pevnou půdu pod nohama. Ekonomické zákony, které platily celá desetiletí, pozbývají naráz smyslu. Budeme mít na splátky hypoték, na vzdělání svých dětí, budeme se mít ještě hůře než dnes? Nejčastěji skloňovaným slovem ve většině sdělovacích prostředků uplynulých dvou let bylo slovo „krize". Tato krize byla nazvána největší světovou finanční krizí od II. světové války.
Už v létě roku 2008 věděli burzovní makléři, že se něco děje. Začali zjišťovat, že selhávají dosud fungující matematické modely, které umožňují pomocí počítačů obchodovat s cennými papíry celého světa a během jediného dne uskutečnit miliony finančních operací. Následoval silný pokles hodnoty dolaru a nucené státní převzetí předlužených hypotečních bank nejenom v Americe, ale i v Británii, Lucembursku, Belgii, Holandsku, Francii, Irsku, Islandu...
Kde se tato krize vzala? Z finančního hlediska je zcela jistě jednou z jejích příčin příliš vysoká podpora americké centrální banky na snížení úrokové míry související s hypotékami na pořízení domů a to z 6,5 % v roce 2000 až na 1 % v roce 2003. Cílem bylo podpořit spotřebu po teroristických útocích islámských fundamentalistů na Spojené státy v roce 2001. Nízké úroky způsobily obrovský zájem o výstavbu nových domů i u lidí, kteří by si toto nové bydlení za normálních okolností nemohli v žádném případě dovolit. Rychle se rozšířil styl života na dluh, banky půjčovaly rychle a levně. Tato rychle rostoucí spotřeba za levné peníze ovšem vytvářela tlak na růst cen nemovitostí, které neodpovídaly reálným hodnotám. Realitní trh expandoval a banky ve Spojených státech využily této situace vytvořením nových finančních instrumentů (cenných papírů) odvozených od cen nemovitostí a hypotečních úvěrů. Mnoho světových bank tyto cenné papíry nakoupilo, protože byly zpočátku velmi růstové a přinášely rychlý počáteční zisk. Současně však také došlo ke zvýšení schodku amerického běžného účtu. Hlavními věřiteli těchto dluhů se staly asijské státy - zejména Čína a státy vyvážející ropu (prakticky země vyznávající islám). Následně americká centrální banka zvyšuje úrokové míry, milionům lidí se neúměrně zdražují hypotéky a tito je přestávají platit. Hroutí se nejenom realitní sen o levném bydlení pro každého, ale současně také ceny postavených nemovitostí, jejichž cena je výrazně nižší než dluh hypoték vázaný na tyto nemovitosti. Hroutí se domnělé vysoké ceny nakoupených cenných papírů, hroutí se hypoteční banky po celém světě neschopné splácet své závazky, nebo je v případě obrovských ztrát a zadlužení přebírají domovské státy těchto bank. Rostou schodky zadlužení všech států Evropy, lidé se obávají budoucnosti, méně nakupují, čehož důsledkem je nižší výroba, propouštění, krachy firem i výrobců. Amerika tiskne další a další nepodložené peníze, vytváří další gigantické dluhy, které skupuje převážně Čína. V Evropě zachraňují před státním bankrotem země eurozóny (země platící Eurem) svými obrovskými půjčkami nejprve rozmařilé a utrácivé Řecko, následně Island, nyní Irsko, jako o dalších v řadě se hovoří o Portugalsku, Španělsku, Itálii a Francii. Jak dlouho ještě budou Němci ochotni platit účty evropských dlužníků? Kde se tyto dluhy vzaly? Země si díky politikům těchto zemí příliš dlouho žily nad poměry. Jaké jsou reakce v těchto zemích? Tvrdý odpor ke škrtům a šetření a každodenní stávky vedené odborovými předáky. Člověk se těžko smiřuje se šetřením zejména tehdy, když se má šetřit na něm. Bez toho to ale nepůjde.
Z lidského hlediska jsou příčinami krize chamtivost, nerozumnost, život na dluh a snahy vlád a zákonodárců zalíbit se svým voličům planými sliby, které nakonec musí být stejně draze zaplaceny. Bible nám na mnoha místech ukazuje, že peníze jsou dobrými služebníky, ale špatnými pány a že milování peněz je počátkem hříchu. (Kaz 5,9) Proč tak dlouhý úvod?
Abychom si uvědomili, že situace se opakuje v mnoha jiných podobách, přichází s dalšími státními zásahy a podporami (viz nesmyslnou podporu bio složek v palivech zatěžujících životní prostředí stejně jako benzin nebo nafta a podporujících ještě větší chudobu v afrických zemích sužovaných nedostatkem vody i potravin, podporu solárních elektráren, které nejenom zohyzdí naši krajinu na dalších 25 let, ale způsobí obrovské finanční ztráty při jejich ekologické likvidaci, kdy budou původní vlastníci dávno zapomenuti a náklady zůstanou na státu - tedy nás samých). My sami volíme ve volbách ty, kteří slibují nesplnitelné, prohlubují zadlužování našeho státu na úkor našich dětí, neřeší obrovskou korupci bující na každé úrovni, ba co více, sami se na ní aktivně podílejí.
V důsledku posunu hodnot k individualismu, nárůstu soužití nesezdaných bezdětných párů a oddalování prvního dítěte u žen, neustále klesá počet nově narozených dětí a roste počet lidí po produktivním věku. Dochází ke stárnutí až vymírání evropské populace a neustále narůstajícím nákladům státu s tím spojených. Stát ovšem nemá jiné peníze než ty, které vybere od svých občanů. Mnohé, zejména západoevropské státy, byly dosud známy svojí velmi štědrou důchodovou politikou, kterou si ale dnes žádný z nich už nemůže dovolit. Bez drastických změn ve způsobu jejich vyplácení dojde v několika dalších letech ke zhroucení těchto systémů. U nás se o nutnosti důchodové reformy jenom mluví, ale zato už několik let. Asi ještě několik let bude, protože každá strana se bojí udělat potřebné kroky vedoucí k nepopulárnímu šetření. Realitou ovšem je, že Evropa stárne. Dle článku Aleše Michla v novinách „Dnes" ze dne 25. 10. 2010 připadá dle Českého statistického úřadu v ČR na 100 dětí 105 seniorů, v polovině dvacátých let to bude přibližně 150 seniorů a kolem roku 2030 již 200 seniorů na 100 dětí. Jestliže dnes nemá stát na štědře vyplácené sociální dávky, předražené silnice, podhodnocené učitele a stávkující lékaře, kde na tyto mnohem vyšší náklady vezme zítra?
Již několik let se také mění chování lidí ve věci nákupů. Na jedné straně neustálá a masírující reklama nás nutí nakupovat nepotřebné zboží, brát si půjčky, žít na dluh a očekávat, že se budeme mít lépe a lépe, na straně druhé snaha ušetřit za každou cenu a využít každou nabízenou slevu. Co bude s evropskými výrobci, když už ani my sami nechceme platit vyšší cenu těchto výrobků oproti asijským? Naše společnosti jsou zaměřené na výkon a zisk. Pro zvýšení ziskovosti přesunuli v minulosti mnozí výrobci ze Západní Evropy své továrny dále na východ - tedy do Polska, Maďarska, Česka. I naše země v minulých několika letech prosperovala díky těmto přesunům výroby. Jak ovšem porostou naše sociální i mzdové nároky i počty protestů vedených odboráři, bude klesat konkurenceschopnost našich továren a s tím porostou také přesuny těchto výrob do ještě levnějších zemí - tedy do Rumunska, Turecka, ale především Brazílie, Indie a Číny. Jejich pracovníci jsou stále ochotni pracovat za mnohem nižší mzdy, místo dovolených si zvyšují své znalosti nebo kvalifikaci. Obávám se, že důsledkem u nás bude pokles pracovních míst a zavírání mnoha ztrátových továren.
Je ale cílem lidského života neustálé a zvyšující se uspokojování svých potřeb? Po čem naše srdce skutečně touží? Necháme se omámit tím, že více věcí, větší plat, lepší dům nebo auto nás učiní šťastnějšími? Podléháme i my jako křesťané tomuto tlaku? Máme ve svých srdcích soucit, slitování a lásku? Vidíme potřeby lidí kolem nás? Uvědomujeme si, že miliony lidí na Srí Lance, na Filipínách, Indii, Africe nemají nejenom možnost základního vzdělání, ale ani dostatek pitné vody nebo jídla? Uvědomujeme si tyto skutečnosti, když vyhazujeme tuny nespotřebovaného jídla, nebo když si tak často zoufáme nad svými vlastními podmínkami? Bible nás vyzývá, abychom se radovali s radujícími a plakali s plačícími. Vidíme potřeby lidí kolem nás? Naše sousedy, přátele, nebo jen známé, kteří prožívají mnohé bolesti, nemoci, utrpení a kteří potřebují pokoj v srdci i naši praktickou pomoc? Uvědomujeme si, že tito lidé vedle nás jdou ke smrti a my známe lék i lékaře? Jde nám o jejich životy, nebo zůstaneme lhostejní a neužiteční? Je naší zodpovědností poctivě pracovat. Ale je také naší zodpovědností rozumně nakládat se svěřenými prostředky jako správci zodpovědní Bohu.
Mám za to, že většina lidí kolem nás touží po štěstí, pokoji a radosti. Pokud doufají, že tyto krásné věci najdou v bohatství, úspěchu, zdraví, nevědí, nebo nechtějí vědět, že skutečný pokoj a radost mohou najít jenom v pokoji s Bohem. A to bych nám všem přál.
Jan Viktorin
