Duchovní užitek, napomenutí a povzbuzení - tyto tři prvky jsou cílem proroctví. Proroctví je jedním ze způsobů, jak Bůh předává lidem svůj pohled. Cílem proroctví není předvídání budoucnosti a vstupy do budoucnosti jsou jen jeho malým zlomkem.
Prorok není médium. Sdělení, které od Boha dostane, obléká na rozdíl od média do vlastních slov. Jím přinesené proroctví je tedy závislé na jeho vyjadřovacích schopnostech, na době a kultuře, ve které žije. Přinese-li prorok 70-80% Božího slova, je velmi úspěšný.
Naopak Bible je jediné Boží inspirované slovo. Jako kánon byla uzavřena. Nic nesmí být nad Písmo a co je v rozporu s Biblí, není z Ducha Svatého. Joyner například dělí proroctví na čtyři kategorie, druhým stupněm je podle něj proroctví oblékané do slov, a to včetně Písma. Za vyšší stupeň bere vidění ve snu a za nejvyšší to, když na vidění ve snu spolupracuješ. Tím svá vidění postavil nad Bibli.
Ve starozákonní době byli proroky zvlášť povolaní lidé. V době novozákonní, po sestoupení Ducha Svatého, je to jiné - On je duchem prorockým a může dát slovo komukoliv a kdykoliv. Takové slovo ale bude ve výše uvedené linii - užitek, napomenutí, povzbuzení. Duch Svatý dává své dary v plnosti a je jen na něm, kdy dá některému z nich se projevit. Choďme s ním a dovolme mu, aby mohl skrze nás jednat.
Prorocký dar se často objevuje i ve spojení s jiným povoláním. Já mám třeba apoštolské povolání, ale s prorockým zaměřením. Duch Svatý si mne používá dle potřeby. Ve Starém zákoně byl prorok člověk, který vyučoval. Dává-li dnes Duch Svatý pastorovi kázání, jedná se o druh proroctví a zase pro něj musí platit výše zmíněná kritéria. V Novém zákoně nevidím "uvádění" proroka do služby, spíše se domnívám, že šlo o jeho "rozeznání" . Nikoho tedy nedáváme pod autoritu proroka, ale pod autoritu pastora nebo apoštola ano.
Podívejme se na vývoj Božího služebníka. Když se Kristus setkává s Pavlem na cestě do Damašku, krátce s ním promluvil. Nic zvláštního mu neřekl, jen "jdi do Damašku a tam se dozvíš" . Bohatému mládenci zase říká: "Co ti hovoří Písmo?" Ježíš tedy odkazuje na církev a Písmo, používá dary, které dal. Podívejme se na Pavla dál. Pracuje v Damašku, pak ale musí utéct a církev mu pomáhá. Církev v Jeruzalémě se ho bojí, ale Barnabáš se ho ujme a doporučuje ho. Z Jeruzaléma jej bratři vzali, odvedli do Cesareje a poslali do Tarsu. Bůh zde s Pavlem jedná skrze bratry, skrze církev. Později je Pavel poslán do Jeruzaléma se sbírkou, ale Galatským píše, že tam jde na Boží pokyn. Církev v Jeruzalémě pak potvrdila jeho apoštolství. Chci poukázat na postupný vývoj: Duch svatý nás prvně vede všeobecně skrze církev, pak teprve nastupuje "specializace" - prorok, pastor, apoštol.
Přiznám se, že nevěřím trendu "prorockých škol". V Novém zákoně mi o něčem takovém scházejí podklady. Ve starozákonní době prorocké školy byly, nikdo ale neví, co se tam učilo. Myslím si, že to byla obdoba dnešní biblické školy a že se tam žáci učili základy - Písma atd. Duch Svatý dává jak sám ráčí a prorokovat se moc naučit nedá.
Může vzniknout skupinka proroků, která ve službě spolupracují. Kdysi jsem spolupracoval s jedním bratrem. Když jeden z nás prorokoval, druhý často dostával ověření - v té či oné podobě, doslovně nebo jen tématicky. Ale proroci v takovýchto skupinkách jsou povolaní, ne vyučení.
Zdá se mi proto ujeté dělat nábor do prorocké školy. Na druhé straně naplňujme slovo, které říká: Držte se lásky a usilujte o duchovní dary, nejvíce o dar prorocké řeči.
Toto slovo říká, že máme usilovat. Bojujme o to tedy. Nenahrazujme však Ducha Svatého psychologií a nevymýšlejme si. Je několik věcí, na které si prorokující musí dát pozor:
Hospodin může mluvit a nemusí - je proto nesmysl nutit proroka, aby mi dal slovo. Proroctví dává Duch Svatý a Boha k ničemu přinutit nemůžeš.
Je také nutné rozlišit, pro kterého adresáta je proroctví určeno.
Je třeba si dávat velký pozor na proroctví o věcech, ke kterým mám nějaký vztah. U citových vztahů, ať už kladných nebo záporných, odmítám přinášet proroctví - je to velmi nebezpečné. Proto raději žádám Boha, aby dal proroctví v té věci někomu jinému. Klasickým příkladem jsou proroctví v případě zamilování, jiným v případě osobní averze.
Dnes je oblíbené říkat: "Já jsem to neprožil". Letničně-charismaticky se tak říká "ne". Bible něco takového prakticky nepoužívá.
Prorok nepovolává do služby. Duch Svatý může určité věci zjevit, ale církev realizuje rozhodnutí. Povolání do služby v církvi se děje spíše skrze okolostojící bratry, nežli skrze proroka.
Aby mohlo proroctví splnit zamýšlený účel, je potřeba mu správně rozumět. Mnohdy tomu tak není. Příkladem je prorok Bileám, který nepochopil to, co mu Bůh ve snu říkal. Nebo prorok Agabos a další prorocky sloužící bratři, kteří Pavlovi prorokovali, že bude v Jeruzalémě zatčen, a přemlouvali ho, aby tam nechodil. Ale ve skutečnosti tam jít měl. Šlo jen o špatný výklad, který se ovšem přímo nabízel. Koho mohlo napadnout, že císařský dvůr má slyšet evangelium? Neboj se proto říct, že proroctví nerozumíš. Nesnažme se podat výklad za každou cenu.
Rudolf Bubik
Zapsal AN.
