Drazí bratři a sestry,

V jednom článku jsem se dočetl, že téměř každý třetí člověk trpí nějakou poruchou spánku a u každého desátého jde o vážnou poruchu. Uvědomil jsem si, jak těžko doceníme význam tak běžných a samozřejmých věcí (jako je například spánek), dokud je vše v pořádku a jsme zdraví. Přesto je mnoho lidí, kterým je tato možnost trvale či dočasně odepřena. Je pravdivé slovo ze čtvrtého žalmu: Pokojně uléhám, pokojně spím, neboť ty sám, Hospodine, v bezpečí mi dáváš bydlet.

Sledujeme-li v Bibli téma spánku, záhy si všimneme, jak důležitý je to pojem. Kromě zmíněného verše popisujícího spánek jako požehnání nalezneme situace, kdy Bůh ve spánku k člověku mluvil, aby mu zjevil něco ze svých plánů. Všimneme si také varování před přemírou spánku. Kniha Přísloví klade rovnítko mezi člověkem milujícím spánek a lenochem.

A konečně nalezneme téma spánku v souvislosti duchovní. Zejména Nový zákon popisuje spánek jako stav, kdy Boží lid ztratí bdělost ohledně svého duchovního života, což s sebou nese velmi zlé následky. Bděte a modlete se, abyste neupadli do pokušení. Pán Ježíš vyzývá učedníky k bdělosti, zatímco On sám zápasí v getsemanské zahradě tu největší bitvu svého života. Jako naschvál zrovna teď se učedníkům chce spát. Co se dělo dále, čtenář znalý Bible jistě dobře ví.

Je ještě jedno varování v souvislosti se spánkem. Verš v úvodu tohoto článku nás přivádí k jednomu z Ježíšových podobenství - o plevelu zasetém v poli. Chci vás upozornit právě na dvacátý pátý verš: Když lidé spali, přišel nepřítel a zasel plevel do pšenice a odešel. Někde jsem se dočetl, že prý si lidé takto vyřizovali sousedské spory. Nasít někomu, s nímž mám problém, do pšenice nějaký plevel, to je dobrá forma msty - těžko se to prokazuje. Pán Ježíš používal ve svých podobenstvích reálné situace ze života.

Podobenství však nemluví o sporu mezi sousedy, nýbrž o situaci, kdy satan - lidský nepřítel - využívá doby spánku, aby konal své záškodnické dílo. To je jasné poučení pro církev i pro každého z nás: Když spíme (myšleno duchovně), náš nepřítel dělá zlé věci. Bible jakoby počítala s tím, že Boží lid čas od času bude mít problémy se spánkem, ale současně v ní zaznívají mnohá varování před usnutím. Ospalost církve je tedy něčím, co zákonitě přichází, ale zároveň nás nezbavuje zodpovědnosti vynaložit veškeré úsilí spánku se bránit.

Pole je tento svět... Těmito slovy Pán Ježíš vykládá podobenství o několik veršů dále. Z dějin by se dalo snadno doložit, co všechno zlé se dělo, když církev spala. V době, kdy v Moskvě vypukla Velká říjnová revoluce, oficiální ruská církev měla konferenci, na níž řešila naprosto nepodstatné věci, například barvu svého liturgického roucha. Dalo by se pokračovat. Vzorec je stále stejný: Když církev spí, ďábel koná ve světě záškodnické dílo.

V tomto ohledu jsem vděčný, že jsme modlící se církví. Naši pastoři se pravidelně scházejí na modlitbách, ve sborech se na modlitební život klade velký důraz. Je-li nějaké důležité téma, jsme schopni se nasadit a uspořádat modlitební řetěz. Máme modlitební konference v oblastech. Stačí to všechno?

Jednou z charakteristik spánku je to, že člověk ztrácí kontakt s okolním světem. Sní si svůj sen, zatímco jeho pět smyslů, skrze něž vnímá vnější svět, jeden po druhém vypínají a usínají. Toto přesně odpovídá církvi, která se zabývá jen sama sebou. Její zrak, sluch, čich i hmat jsou pohrouženy do sebe a ona žije jen sama sebou a svými problémy.

Bdělost v tomto pojetí je tedy stav, ve kterém jsme způsobilí realisticky vyhodnocovat vnější svět. Stejně jako ospalý řidič za volantem může způsobit dopravní nehodu, i církev, která ztrácí zdravý kontakt se světem, je spící církví řítící se do záhuby. Od církve se očekává více, než jen modlitby. Od bdělé církve se očekává, že zaujme správné místo ve společnosti. Spánek v tomto pojetí tedy nepředstavuje nedostatek aktivit, ale pohroužení se do sebe, izolovanost od světa.

Někdy špatně chápeme, co to znamená oddělit se od tohoto světa (Sk 2,40 kral.). Není tím myšleno přestat se o tento svět zajímat, ale oddělit se od způsobu jeho života. Někdy ta nejsvatější (a zdánlivě nejhorlivější) církev je církví spící, protože se od světa naprosto izolovala. Církev ve svých dějinách bývala a stále je zmítána těmito dvěma extrémy. Na jedné straně hrozí, že přijmeme hodnoty světa a tak pomalu zesvětštíme, na druhé straně hrozí, že se ze světa stáhneme, izolujeme a budeme se zajímat sami o sebe a svou spásu.

Jako křesťané jsme voláni k misii v tom nejobecnějším slova smyslu. Jsme voláni k tomu, abychom se zajímali o to, co se ve světě děje. Jsme voláni k tomu, abychom nesli evangelium do celé společnosti. Každý z nás je misionářem na svém místě - v zaměstnání, ve škole, v sousedství. Je to namáhavé, ale to je důvod, proč o tom znovu píši. Písmo jasně říká, že boj s únavou a ospalostí nás bude provázet. Nikdy ale nesmíme pustit z očí naše poslání v tomto světě.

Pokud mám na mysli evangelium, mám na mysli radostnou zprávu. Důvodem, proč hříšníci tolik následovali Ježíše, bylo, že pro ně měl radostnou zprávu. Neotloukal jim o hlavu, co dělají špatně (to říkal farizeům a jiným pokrytcům). Nevěřící člověk ví, že je špatné lhát a krást. Každá žena podvědomě cítí, že potrat je něco zlého. To, co však lidé nevědí, je skutečnost, že život s Kristem může být radostný a naplněný. V okamžiku, kdy lidé spatří církev, která je radostná a přitom svatá, zatouží po Bohu. Vždyť církev má být vůní (2K 2,15).

A zde se dostávám k závěru: Bdělá církev je takovou církví, jež svou pouhou přítomností zabraňuje Zlému v jeho aktivitách. Je církví, která je vidět, slyšet a dokonce i cítit. Je církví, která nese světu radost (byť je často nepochopena). Je církví, která svítí na cestu, ale ne do očí. Církví, která solí, ale nepřesoluje. Je církví, která žije ve světě, ale je to ona, kdo přináší změnu. Buďme bdělou církví!

Boží požehnání do Vašeho života Vám přeje

Martin Moldan, biskup AC