Toto zjištění mne inspirovalo k tomu, abych tématu moci Ducha věnoval tento Úvodník. Domnívám se, že otázka chození v Duchu není jen záležitostí modliteb, ale také správného pochopení. Pojďme se tedy společně podívat na některé důležité principy života v Duchu svatém.
Jako křesťané přijímající trojiční učení snad nepochybujeme o významu Ducha svatého - třetí osoby Boží trojice. Jeho působení vidíme v Bibli od samého počátku až do konce. Čteme o něm hned na počátku první kapitoly knihy Genesis stejně jako v závěru poslední kapitoly Zjevení. Boží mužové a ženy byli schopni konat veliké věci jen proto, že byli plni Ducha. Dějiny spásy předvídají příchod Ducha na všechny lidi (myšleno věřící křesťany), čteme o tom například u proroka Jóele. Pán Ježíš po svém zmrtvýchvstání přikazuje učedníkům čekat na seslání Ducha. Po deseti dnech, které následovaly po jeho nanebevstoupení, byl na hrstku učedníků Duch seslán. Od té doby se evangelium šířilo neuvěřitelnou rychlostí po celém světě.
Ducha svatého potřebují křesťané i dnes. Je to právě třetí osoba Boží trojice, kdo usvědčuje lidi z hříchu a vede je k Ježíši. Je to On, kdo dává Kristovým následovníkům schopnost žít nový život a nepodlehnout hříšným touhám. Boží Duch rovněž vyzbrojuje věřící ke službě nesení evangelia a budování církve. I v dnešní době uděluje dary, jež nás zmocňují k účinné a efektivní službě.
Letniční hnutí (u nás Apoštolská církev) klade na osobu Ducha svatého obrovský důraz. Jsme svědky toho, jak v dějinách církve opětovně vznikaly a zanikaly různé proudy a probuzenecká hnutí. Kritériem jejich úspěchu a délky trvání byla právě skutečnost, zda dokázaly být otevřeny na působení Ducha Božího, anebo se zakonzervovaly v tradici a svých vlastních pravidlech. Podmínkou další úspěšné existence letničního hnutí i naší církve je tedy schopnost (a ochota) nechat se vést Duchem svatým.
Zde si musíme položit důležitou otázku: Jestliže křesťan jednou přijme křest v Duchu svatém, jak je tomu s dalším naplněním? Může člověk Ducha ztrácet, anebo naopak být naplněn více než na počátku?
Písmo nám odpovídá jednoduše: Dočteme se o rozněcování darů Ducha stejně jako o uhášení. Svými postoji a svým jednáním můžeme zapříčinit, že je Duch zarmoucen a jeho plamen uhášen. Zrovna tak jsme povzbuzováni k tomu, aby plamen Ducha hořel a stále více se rozněcoval. Většinou jde o jednoduché a praktické rady.
Plamen Ducha nezhášejte, prorockými dary nepohrdejte. Můžeme je chápat jako dva oddělené pokyny, ale spíše jde o jeden, vzájemně tedy spolu souvisí: „Nepohrdejte prorockými dary, abyste nezhášeli plamen Ducha". Dává-li Bůh svému lidu duchovní dar, například prorocké slovo, a tento dar se setká s pohrdlivým postojem, Duch svatý je zarmucován a jeho plamen uhášen. Výsledkem bude, že duchovní dary v církvi budou postupně ubývat. Z toho vyplývá, že k veškerým projevům Ducha bychom se měli stavět s patřičnou úctou (Samozřejmě to neznamená, že vše budeme nekriticky přijímat. Dary Ducha je zapotřebí rozsuzovat).
Jiný příklad uhášení Ducha nalezneme v životě Timotea, mladého křesťana, který byl Pavlovým pomocníkem. Pavel jej nabádá, aby neztrácel odvahu a zachoval si statečný postoj při zvěstování evangelia.
Proto ti kladu na srdce, abys rozněcoval oheň Božího daru, kterého se ti dostalo vzkládáním mých rukou. Neboť Bůh nám nedal ducha bázlivosti, nýbrž ducha síly, lásky a rozvahy. Nestyď se tedy vydávat svědectví o našem Pánu; ani za mne, jeho vězně, se nestyď, nýbrž snášej spolu se mnou všechno zlé pro evangelium. K tomu ti dá sílu Bůh, (2Tm 1,6-8)
Mladý Timoteus byl poněkud bázlivé povahy, což se projevovalo v jeho vztahu ke kázání evangelia. Rozněcovat oheň daru znamená nebát se tento dar používat.
V tomto příběhu nalezneme ještě jeden velice důležitý postřeh: Jeden z největších „hasičů" Ducha je strach. Skutečnou příčinou toho, proč Timoteus uhašoval ve svém životě plamen ducha, byl jeho strach z lidí. Na základě korespondence, jakou vedl Pavel s korintským sborem a s Timoteem, snadno zjistíme, že Timoteus pro svůj relativně nízký věk nebyl všemi lidmi přijímán. Pavel jej povzbuzuje ke statečnému postoji a Korinťanům naopak domlouvá, aby Timotea přijímali jako Božího služebníka.
Strach obecně je silným ďáblovým nástrojem. První církev zahájila svou činnost v obrovské moci Ducha. Čteme o velikých zázracích, kdy například pouhý stín uzdravoval nemocné, lháři a pokrytci padali mrtví k zemi a podobně. Jak reaguje opozice? Snaží se apoštoly zastrašit. Vůdcové první církve se nedali a ve čtvrté kapitole Skutků máme zaznamenanou modlitbu, ve které odmítli strach z nepřátel:
„Pohleď tedy, Pane, na jejich hrozby a dej svým služebníkům, aby s odvahou a odhodlaně mluvili tvé slovo; a vztahuj svou ruku k uzdravování, čiň znamení a zázraky skrze jméno svého svatého služebníka Ježíše." Když se pomodlili, otřáslo se místo, kde byli shromážděni, a všichni byli naplněni Duchem svatým a s odvahou mluvili slovo Boží. (Sk 4,29-31)
Tato modlitba je svědectvím o rozhodném postoji křesťanů, kteří odmítli nechat se zastrašit. Věděli, že když se nepříteli podaří zasít do jejich srdcí strach, ztratí Boží pomazání a kázání evangelia se tak zanedlouho zcela vytratí.
Souvislost mezi strachem a ztrátou duchovní moci je zcela jasná, je vidět jak na příkladu Timotea, tak na nebezpečí, v němž se ocitli apoštolové při první vlně pronásledování. Při zkoumání Bible bychom objevili řadu dalších příkladů, pro jejichž uvedení zde není dostatek prostoru.
Být křesťanem znamená být odlišným člověkem, než je svět. Znamená to, že stále půjdeme proti proudu. A to vyžaduje odvahu. Nesmíme se obávat reakce okolí, přátel, příbuzných či spolupracovníků. Nemůže nás ovládat Duch svatý a strach zároveň. Současně platí, že se strachem budeme permanentně bojovat. Vždy bude nablízku.
Chceme-li si zachovat moc Ducha svatého, musíme jeho dar rozněcovat (používat). Služme darem, jaký jsme přijali. Zároveň buďme připraveni čelit nepříteli, který se bude snažit nás ochromit - možná právě tím, že se bude snažit zasít do našich srdcí semínko strachu, pochybností a nedůvěry.
V Kristu
Martin Moldan, biskup AC
