Před pár dny jsem svědčil asi čtyřem lidem z naší třídy o Bohu a zvěstoval jsem jim jasné evangelium. Zbytek třídy to přinejmenším poslouchal, takže možná i víc než 10 lidí mohlo slyšet jasné biblické poselství. Jak to začalo?
Máme živého Boha, který slyší volání svých dětí.
Milí sourozenci v Kristu,
chci se s Vámi podělit se svým svědectvím z poslední doby.
Před pěti lety jsem téměř přišla o zrak. Během krátké doby jsem začala vidět jen šedé skvrny a vnímala jsem světlo a tmu. Silná cukrovka po silném zánětu se ne a ne upravit. Nepomáhala ani dieta, ani inzulín. Hodnoty glykemie se začaly snižovat až po roce. Odnesly to sítnice v očích. Postupem času jsem prodělala čtyři operace na obou očích. Byl mně zachráněn pouze zbytkový zrak. Šedé skvrny zmizely a místo nich jsem měla před očima pavučinu, ale zamlženě jsem viděla alespoň to, kudy jdu. Orientovat jsem se mohla, ale nepoznávala jsem lidi, viděla jsem siluety bez obličejů. Na jedné kontrole mi paní primářka v nemocnici řekla: „Paní, co jsem pro vás mohla udělat, to jsem udělala. Dál už jen proste Boha."
Není snadné najít bod, od něhož se odvíjí příběh mého poznání, že Bůh existuje... Možná bych měla začít někde v době mého narození, kdy moje drahá babička ve snaze přivést mě k Bohu (byla katolička, ale moji nevěřící rodiče nesouhlasili s katolickými křtinami nás, jejích vnoučat) alespoň dotlačila kočárek s novorozenětem ke kostelu a odevzdávajíc nás v pokorné modlitbě do Božích rukou, pocákala mě francovkou („Není to sice svěcená voda, ale trochu desinfekční to přece je, ne?" odůvodňovala to později.)
Tento příběh začal před pěti lety. Začalo to nedorozuměním mezi mými dvěma sestrami. Každý pokus o smíření skončil nezdarem a do toho jsem se nějak zamotala já (třetí sestra). A to díky telefonu. Všechny pokusy všechno si vzájemně vysvětlit a vztahy srovnat byly marné. Jakoby každý další pokus ještě přiléval olej do ohně. Vše bylo marné.