Velmi rád bych se s vámi podělil o důkaz nekonečné Boží lásky k nám lidem, o své svědectví. Už od střední školy jsem řešil velký problém, nebavil mě život. Patřil jsem mezi ty šestnáctileté starce, kteří po ničem netouží, nic nechtějí, dokonce ani svůj život, vždyť si o něj přece nikomu neřekli. Došlo i na sebevražedné myšlenky, které jsem odmítal se strachem, protože úplně bezbožný jsem nebyl a tušil jsem, že mohu dopadnout ještě mnohem hůře.
Můj příběh se stal 9. srpna 1991, ale píši o něm až dnes. Tehdy jsem byla krátce po rozvodu. Již pět let jsem se léčila s krční páteří. Byla jsem třetí měsíc na nemocenské. Bylo to zlé. Měla jsem velké bolesti, neustále mě bolela hlava. Mám alergii na léky, takže jsem musela bolest vydržet. Diagnóza zněla cervikokraniální syndrom. Laicky řečeno, zkracovalo se mi krční svalstvo, byly tam nějaké srůsty a hrozila mi nepohyblivost šíje. Léčila mě primářka a podle ní se to nedalo vyléčit. Chodila jsem na všechny možné procedury, rehabilitace a častokrát jsem při nich omdlela. Rozhodlo se o operaci...
Milí bratři a sestry, chci se s vámi podělit o svědectví, jak jsme se moje maminka a já obrátili.
Začnu po pořádku. Dne 15. června 1993 jsme se s maminkou stěhovali do Přerova. Pro maminku to však bylo důležité ještě něčím jiným. V ten samý den ji čekala operace, neboť lékaři objevili, že má rakovinu.
Mnozí z vás jistě vědí, co je to mít v srdci hořkost, zlobu, lítost vůči lidem, kteří vám ublížili. Mnozí znáte život ve stresových situacích, v neustálém napětí a strachu. Možná že ty sám tyto prožitky neznáš, ale můj život je každopádně obsahoval. Vyrůstala jsem v rodině, kde panoval strach. Maminka i bratr jsme se báli otce, který byl velice agresivní, ve zlobě až nepříčetný. Mé zdraví bylo už od deseti let nalomené a tehdy jsem prožila první velký nervový stres, hrůzu. Život v neustálém napětí a nejistotě, ve strachu, co každý nový den přinese, v mém srdci hromadil všechny ty negativní jevy, o nichž jsem psala na počátku. K tomu všemu se mi nevyhýbalo pomýšlení ukončit život sebevraždou.
Uvěřila jsem v době pro mě nejtěžší. Po třinácti letech se mi rozpadlo manželství. Bůh mi tehdy neobyčejně pomáhal. Byl mým nejlepším obhájcem u rozvodu. Bylo pro mne těžké sama vychovávat dva syny, ale Bůh mi byl velkou oporou. Prosila jsem ho, ať mi dá manžela a také přítele pro mé syny.