Vzpomínám si, že v ten den, když nám stěhováci dovezli věci do našeho nového bydliště, dostal se mi při rozbalování krabic do ruky křížek s ukřižovaným Pánem Ježíšem, který si maminka schovávala jako památku po své mamince. Uchopil jsem jej do ruky a řekl jsem: „Pane, ty víš, že já ani vůbec nevím, jestli jsi - ale jestli ano, uzdrav prosím moji maminku.„

Dnes po letech mohu s jistotou říct, že Pán Ježíš tuto mou prosbu slyšel a vyslyšel. Poznal jsem, že Hospodin i dnes shlíží na celou zemi - na nás lidi - tak, jako otec v příběhu o marnotratném synu vyhlížel každý den svého syna. Tak se i dnes náš nebeský Otec dívá na celou zemi a hledá, zda je na ní někdo z lidí, kdo k němu zavolá v upřímnosti srdce - jako já tehdy. Věřím, že žádné takové upřímné volání Otec neponechá bez odpovědi. Věřím, že se před žádným takovým upřímným voláním těch, kteří ho ještě neznají, neskryje a nezapře sám sebe a svou existenci. Proč? Protože nás miluje a chce nás zachránit. To je první důležitá věc, kterou chci tímto svědectvím zdůraznit.

Operace skončila, ale vyhráno ještě zdaleka nebylo. Následovaly měsíce, kdy maminka jezdívala na ozařování do Olomouce. Domů ji pouštěli jen na víkendy. Nebylo jí dobře ani po stránce tělesné, ani po stránce duševní, neboť tam často kolem sebe viděla lidi umírat. Viděla a zblízka poznala lidskou bídu.

Asi po dvou měsících ji propustili do domácího léčení. Užívala léky a začala docházet k místnímu onkologovi v Přerově, který ji posílal po všech možných vyšetřeních v upřímné snaze jí pomoci.

Ale zdálo se, že lidské síly zde nestačí. Mamince bývalo často velmi špatně. Tento stav trval něco přes půl roku - do jara 1994 - a pak se to stalo.

Jednou ráno se maminka opět brzy probudila a bylo jí velmi špatně. Myslela si, že již umírá, a začala volat: „Pane, tak to už je všechno? To byl celý život? Už je konec?„ V tom se jí zdálo, že vidí světlo. Myslela si, že již vstávám do práce a že jsem si rozsvítil. Světlo však nezhasínalo, ba zdálo se jí, že jí někdo svítí baterkou přímo do obličeje. Proto otevřela oči a pak ho uviděla. Naproti její postele stál anděl. Byl oděn v zářivě bílém rouchu jakoby z jemné krajky a měl prstýnkové, zářivě bílé vlasy. Díval se na maminku a maminka cítila, jak se jí do těla vrací síla a zdraví. Pak ji napadlo, že by si na toho anděla mohla sáhnout. Chtěla vstát, aby se ho dotkla, anděl se však začal vlnit, zmenšovat a vznášet ke stropu a vytrácet v mlhavý opar, který pak zmizel i se světlem. Od této chvíle se maminčin zdravotní stav začal zlepšovat.

Nepochybně tento její zážitek byl něčím mimořádným, něčím, co se nestává každému člověku. Tak trochu mi to připomíná zážitek apoštola Pavla při jeho obrácení. I ten měl zde mimořádnou zkušenost s Pánem Ježíšem (Skutky 9, 3-6).

Chci však zde zdůraznit jedno: To, že Pán Ježíš dává některým lidem při jejich obrácení prožít tyto zvláštní zážitky, to vůbec neznamená, že by tito lidé byli duchovnější než ostatní. Ani to neznamená, že by Pán Ježíš tyto lidi miloval víc než ty, kteří takové zážitky při svém obrácení neměli.

Věřím totiž, že je tomu tak, že Pán Ježíš dává lidem vždy takový prožitek, který je potřebný k tomu, aby se daný člověk obrátil. Apoštol Pavel byl „předprogramovaný„ skalní farizeus, který byl skálopevně přesvědčen o své „pravdě„, proto také pronásledoval církev. Podobně i maminka, které se tato událost stala v šedesáti letech, byla celý život nevěřící, navíc za doby komunismu žila v manželství s mým otcem - komunistou, který byl o pravosti komunismu přesvědčen stejně skálopevně, jako byl apoštol Pavel přesvědčen o pravosti farizejského náboženství.

Proto oba, Pavel i moje maminka, potřebovali prožít něco mimořádného, něco, co s nimi otřáslo a zničilo jejich skalní víru v nepravdu. Něco, co je přesvědčilo, že pravda je jiná. Proto jim Pán Ježíš dal prožít tento mimořádný zážitek, který nebyl cílem, ale jen prostředkem vedoucím k cíli - k jejich obrácení. Je to veliké dílo Boží milosti, díky Bohu za to.

Na základě Písma věřím, že toho anděla poslal Pán Ježíš, neboť Písmo nám o andělích říká v listu Židům 1, 14: „Což není každý anděl jen duchem, vyslaným k službě těm, kdo mají dojít spasení?„ A maminka zde prožila praktické naplnění tohoto slova.

Vrátím se opět k pokračování našeho příběhu. Maminka se rozhodla říct o tom setkání s andělem napřed mé sestře. Ta se na ni vyděšeně podívala - a neřekla o tom vůbec nikomu - asi se v upřímnosti bála, aby někdo nepovažoval maminku za blázna. Na základě reakce mé sestry se maminka rozhodla, že o tom neřekne nikomu dalšímu, ani mně. Řekla mi to teprve po dvou letech, v roce 1996.

Její svědectví si Pán použil i k mému obrácení. Když mi vylíčila příhodu s andělem, vynořily se mi v hlavě tři možná vysvětlení:

Buď je maminka blázen, který má halucinace a neví, co mluví,

nebo si to všechno záměrně vymyslela,

anebo je to všechno pravda.

První dvě vysvětlení jsem musel zavrhnout. Vím, že by mi nikdy nelhala a ani jsem na ní a na jejím chování nenacházel nic, co by mě opravňovalo pochybovat o jejím zdraví a nazývat ji bláznem. Teprve později jsem si vzpomněl na to, že jsem v den její operace sám Pána Ježíše prosil, že pokud On je, ať maminku uzdraví. Pochopil jsem, že maminčino nadpřirozené uzdravení je odpovědí Pána Ježíše na tuto mou prosbu. A tak jsem uvěřil i já.

Nechci zde podrobně popisovat krok za krokem, jak mě Pán vedl dál. Chci zde jen zdůraznit dvě věci, které považuji za podstatné a nezbytné složky při obrácení každého člověka.

Tou první věcí je, že mi Pán Ježíš otevřel Písmo. Dal mi milost, že jsem začal rozumět tomu, co je v Bibli napsáno. Bible se mi stala nesmírně zajímavou knihou, viděl jsem v ní plno pokladů, přímo jsem ji hltal. Vzpomínám si, že ještě několik měsíců před tím než jsem uvěřil, jsem se pokoušel číst Nový zákon - neboť jsem viděl maminku, že se stále modlí a čte Bibli. Byl jsem tím podrážděný a říkal jsem si: „Podívám se do té knihy a zjistím, co tam tak „hrozně„ zajímavého vidí, že to pořád čte. Přijdu tomu na kloub.„ Vzal jsem do ruky Nový zákon a snažil jsem se ho číst. Prolistoval jsem ho celý a na mnoha místech jsem se do něj snažil začíst. Ale nikde jsem se „nechytl". Nenašel jsem v té knize vůbec nic, co by mě zaujalo, a tak jsem ji opět odložil. A nyní po několika měsících taková změna. Je to veliké dílo Pánovy milosti, které vykonal v mém srdci. Díky mu za to.

Druhou věcí, je otázka mého pokání. Krátce nato, co jsem uvěřil, mi před očima vyvstaly hříchy mého dosavadního života. Asi dva měsíce jsem je stále viděl. Velmi mě to poznání bolelo. Nejvíce mě bolely ty skutky, jimiž jsem někomu ublížil. To bylo opět dílem milosti Pána Ježíše, který mi dával vidět můj dosavadní život svýma očima. Na základě tohoto pohledu jsem poznal sám sebe jako hříšníka, který se svými skutky před Boží tváří neobstojí a není hoden přijmout život věčný. Toto poznání ve mně vyvolalo opravdové pokání. Upřímně jsem litoval svých hříchů a prosil jsem Pána Ježíše o odpuštění.

A pak 3. 1. 1997 mi Pán Ježíš dal prožít odpuštění těchto hříchů. Dal mi prožít svou lásku, věděl jsem, že On na kříži zaplatil za všechny mé hříchy. Věděl jsem, že život věčný získávám díky jeho oběti na kříži. Od tohoto okamžiku jsem získal v srdci pokoj a mé hříchy mi na mysl již nepřicházely.

Maminka se z rakoviny úplně uzdravila. Od operace uplyne letos již deset let. Maminka nemá vůbec žádné potíže a všechny lékařské kontroly svědčí o tom, že nemoc zmizela. Ještě několik let maminka užívala léky - nedělaly jí však dobře. Když to řekla svému onkologovi, ten se na ni podíval a přeškrtl recept, který před chvílí napsal. Od té chvíle již maminka žádné léky neužívá. Vidím to opět jako dílo Boží milosti.

Netvrdím, že je maminka úplně zdravá. Má cukrovku, ale s tou se dá žít. Víme, že naše porušitelné tělo bude jednou na věčnosti nahrazeno novým tělem, neporušitelným, které dostaneme od Boha Otce.

Bylo by toho mnohem více, co by se dalo napsat k oslavě Pána. Třeba i to, jak nás nasměroval do Apoštolské církve, by vydalo na samostatný článek, ale věřím, že to podstatné, co jsem měl napsat, jsem již napsal.

Závěrem chci shrnout, že na základě toho, co jsem prožil, věřím, že každé obrácení je dílem milosti Pána Ježíše, dílem, které koná skrze Ducha svatého v srdci člověka. Také chci vyzvat ty lidi, kteří mají podobné zážitky jako moje maminka, ať se je nebojí sdílet.

Duchovní svět je skutečný, musíme si jen dát pozor, zda tato zjevení pocházejí od Boha Otce. Církev je tu mimo jiné právě proto, aby pomohla lidem na základě Bible rozpoznat, co pochází od Boha Otce a co od toho Zlého, a aby nasměrovala na správnou cestu tak, aby tyto zážitky byly v konečném důsledku lidem k užitku a ne ke škodě.

Bible nám totiž říká nejen to, že andělé jsou služební duchové vyslaní ke službě těm, kteří mají dojít spasení (Židům 1,14), ale Bible nám říká také to, že sám satan se převléká za anděla světla (2. Korintským 11, 14), aby lidi oklamal a uvrhl je do věčné záhuby. Proto se musíme mít napozoru a zkoumat, zda poselství od „andělů„, s nimiž jsme se setkali, je v souladu s Biblí a zda nás vede k přijetí Ježíše Krista za svého Spasitele a Pána. Pokud to poselství nevede k Ježíši Kristu, ale k někomu jinému, pokud odporuje tomu, co je v Bibli napsáno, tak ani ti andělé nejsou andělé - ale je to satan a démoni, kteří se za anděly jen vydávají, aby nás oklamali.

Pán vám žehnej.

Petr a Anna Skřičilovi,

AC Olomouc