Ten den si pamatuji jako dnes. Bylo krásné prázdninové odpoledne a já jsem šla s dcerou pěšky domů. Když jsme procházely kolem společenského domu Reneta, slyšely jsme nádhernou hudbu. Dcera se tam chtěla podívat, tak jsme vešly do sálu. Bylo tam hodně lidí a na pódiu hrála velká kapela. Sedly jsme si úplně dozadu a poslouchaly. Když dozněly písně, k mikrofonu přistoupil mladý muž (dnes už vím, že to byl pastor Bohuš Sikora) a začal hovořit o Bohu. Nakonec vyzval shromážděné lidi, kteří jsou nemocní, i nevěřící, aby šli dopředu. Nemocný měl mít touhu být uzdraven a musí uvěřit v Ježíše. Šlo jich hodně. Dcera do mě stále strkala, ať jdu také. Šla jsem až mezi posledními. Ptali se, kde mě to bolí a pastor Sikora vše překládal do angličtiny a němčiny, neboť tady sloužila evangelizační skupina, pan Bonke a pan Stuart. Potom mi na nemocné místo položil pan Bonke dlaň a všichni se modlili. Ucítila jsem příjemné teplo. Usmívali se a řekli, ať pomalu procvičím krk. Učinila jsem tak a stála jsem jak přimrazená. Nebolelo mě vůbec nic! Bylo to tak neskutečné, že jsem nebyla schopna jediného slova a po tvářích mi tekly slzy.

Potom se mnou hovořil pastor Sikora a pozval mě na shromáždění, které se tehdy konalo v kině Centrum.

Další den jsem šla k primářce a řekla jsem jí, že jsem zdravá a že chci ukončit nemocenskou. Dívala se na mě, jako bych nebyla normální. Poslala mě na rentgen a ukázalo se, že páteř je naprosto v pořádku. Vše jsem jí povykládala, načež řekla, že vše je možné.

Je to již třináct let, co jsem byla Bohem uzdravena a nevím, co to je bolest páteře. Jen stále lituji lidi, kteří tím trpí a musí podstoupit náročné operace, které se taky nemusí povést. Nade mnou se smiloval Bůh a uzdravil mě během chviličky! HALELUJA!

Příští neděli jsem šla na shromáždění. Hrála krásná hudba a potom bylo kázání. Moc jsem tomu nerozuměla. Doma jsem měla Bibli po babičce, tak jsem ji četla. Bylo to dost těžké, protože to bylo kralické vydání. Proto jsem na cestě k Bohu postupovala opravdu pomalými krůčky, jako malé dítě, které se učí chodit.

Nebeský Otec má skutečně s každým určitý záměr. Moje cesta byla i dost těžká. To mi vždy říkával můj nynější manžel, že koho Bůh miluje, toho vychovává. Opravdu jsem se hodně změnila. Jsem obdarována vzácnými duchovními dary, za které jsem nesmírně vděčná. Chtěla bych povzbudit všechny, kteří procházejí těžší cestou k Hospodinu, aby vytrvali na modlitbách a skutečně věřili celým svým srdcem. Ta cesta je tak uzoučká, ale tak krásná! Jsem šťastná, že jsem z ní nesešla a přeji všem takové obecenství s nebeským Otcem, jaké mám já.

Jarmila Strnadelová,

AC Havířov