Pronásledovalo mě i vědomí, že recept na spokojený život musí existovat. Dlouhou dobu jsem po něm spolu s ostatními spolužáky a potom i se spolupracovníky pátral skrze dno půllitru. Hledání se mi líbilo, tříbil jsem si vlastnosti, které chlapa dělají chlapem. Učil jsem se být tvrdej, zlej, nekompromisní (hlavně k těm slabším), silnej atd.
Jenže potom přišlo manželství, dítě, zodpovědnost, jasné vědomí toho, že v hospodě odpovědi nenajdu, ale i jistá rezignace. Začal jsem se smiřovat s tím, že šedá kůra se skrývá v našich lebkách jen proto, abychom se trápili prací a přemýšlením o beznaději svých životů.
Pak začalo svítat na lepší časy. Přijal jsem myšlenku karmy, reinkarnace, možnosti zvrátit osud vlastním přičiněním, a co bylo úžasné, reálně ,,hrozila" možnost, že tady na světě jsem naposledy. Pobyt na zemi dle tohoto učení je pro člověka možností, jak odčinit špatnosti, které kdy komu provedl, srovnat účty, vyprázdnit karmickou nádobu. A pak následuje stoupání do vyšší dimenze, kde je mnohem líp. A odtud zase dál... Mělo to spousty háčků, pokud se nad tím člověk zamyslel a dokázal si připustit fakta. Takže zase nic.
Přišlo období práce s podvědomím, meditace, harmonizace čaker (energetických center), reiki a snad i spokojenosti, protože nějaký ten duchovní život tady byl. Jen se nesměla moc vířit voda, protože by vyplavalo moc špíny.
Někdy v té době jsem si začal všímat Bible, kolem které jsem několik let pouze chodil. Několik týdnů mi zabralo rozhodování, jestli ji vůbec mám otevřít. Nakonec jsem se začetl, pěkně od začátku. Šlo to dobře, kniha byla čtivá, jen mě překvapovalo, že někdo může uvěřit v Boha na základě mýtu o stvoření země, ženy z žebra muže a lidech, kteří se dožívali bezmála tisíce let. V Boha, který se mi zdál tak tvrdý a nespravedlivý. To byl Starý zákon, který jsem ani nedočetl do konce.
Pak jsem se začetl do Nového zákona, do příběhu o nekonečné lásce, kterou nám Pán Bůh dokázal tím, že pro nás obětoval svého jednorozeného syna. Příběh Ježíše Krista, který přišel, aby změnil svět, aby změnil nás, aby nám otevřel cestu do náruče našeho drahého nebeského Otce, tím že porazil hřích a smrt. Po dočtení jsem měl hodně otázek, ale také velkou touhu. Touhu odevzdat své srdce Ježíši Kristu, nechat ho smýt mé hříchy svou krví, přijmout ho do svého srdce a dát mu svůj život, aby mě vedl a udělal ze mě co nejlepšího křesťana. Měl jsem velké problémy pokleknout a v pokoře prosit o odpuštění, ale dokázal jsem to a pak to přišlo. Ne, nestalo se nic. Přesto jsem od té chvíle cítil, že se něco děje. Velmi přesně jsem si začal uvědomovat, že hodně věcí v mém životě není v pořádku. Paradoxně to nebyl pocit špatný, ale osvobozující, protože vidím vše, co mě svazuje, a s pomocí Pána Ježíše mám možnost s tím něco dělat.
A tak na tom spolu pracujeme, já to občas zkazím, občas pocítím lenost, nechuť, vzdor, vztek, když se mi zdá, že to nejde. Ale nejsem na to sám, mám společníka, který zmůže všechny překážky.
Petr Kotěra, AC Čáslav
