Poprvé jsem se zamilovala ve čtyřech letech do jedné učitelky v mateřské školce. Podruhé, v devíti letech, mě uchvátila třídní učitelka na základní škole, kterou pak vystřídala jiná, ještě krásnější. Musela jsem o ní všechno vědět, chodila jsem několik let nenápadně okolo jejího domu, abych ji zahlédla, a dělala jsem spoustu dalších pošetilostí z lásky k ní. V tom věku jsem si to však s žádnou sexualitou nespojovala.

Na střední škole jsem se poprvé pořádně zamilovala do kluka. Tím jsem se ubezpečila, že je se mnou vše v pořádku. Ale nebylo. Ve stejné době jsem občas vedla s kamarádkami rozhovory na téma, zda by spolu nebylo lépe dvěma holkám.

Když jsem zjistila, že mi velmi záleží na jedné spolužačce z kolejí VŠ a že si ji dokonce ráda prohlížím ve sprchách, začalo mi to být podezřelé. Chtěla jsem být pořád s ní. Chtěla jsem dělat všechno jako ona. A tak jsem objevila, že v době totality chodí do kostela a čte Bibli. Svůj pravý vztah k ní jsem tajila, a tak jsme prožily pěkné přátelství. Díky ní jsem dokonce začala číst Bibli.

Mezitím jsem si našla partnera a ten si se mnou docela ochotně povídal o mém vztahu k holkám. Bylo mi něco přes dvacet a začínala jsem pomalu chápat, kdo jsem. Abych se ujistila, domluvila jsem si se známým sexuologem vyšetření v Brně. Rozhovor s ním ještě prohloubil mé pocity, že nejsem divná já, ale spíš mé okolí, a přála jsem si, aby byli všichni takoví jako já. Podstoupila jsem odborné, avšak ponižující a nechutné vyšetření, ze kterého vyplynulo, že moje orientace je bisexuální či spíše homosexuální. Můj partner byl pobaven a nijak mu to nevadilo. Chtěli jsme se dokonce vzít. Naštěstí ten vztah nakonec skončil rozchodem, ze kterého jsem byla nejdřív úplně zničená, ale později jsem zjistila, že to byl v mém životě ohromný zlom.

Nechtěla jsem už žádného kluka, ale holku. V jednom baru jsem ji potkala. Zdála se mi nádherná a tajemná, na první pohled jsem se zamilovala. Hledala jsem ji několik měsíců a když jsem ji potkala podruhé, seznámily jsme se. Bývaly jsme spolu často, ale nebylo v tom víc než nevyslovené přání. Vztah, jaký jsem k ní měla, byl nade vší pochybnost.

Jiná kamarádka mi začala vyprávět, jak se seznámila s křesťany. Byla jsem najednou volná, bez partnera, měla jsem čas přemýšlet a čas číst Bibli. Začala jsem chodit do církve na setkání mládeže nejdřív proto, že tam byly pěkné holky. Netušila jsem nic o tom, že bych přemýšlela nějak špatně. Dokonce, dnes se nad tím usmívám, jsem si myslela, že si třeba v církvi najdu k sobě podobnou partnerku. Ale brzy mi někdo přečetl 1. kapitolu Římanům.

Když jsem se vydala Ježíši, nic nebylo těžší, než položit mu i toto. Své vztahy k holkám. Vztah k té, kterou jsem milovala. Nemůžu přece nemilovat tu svou dívku, to je jako kdyby mě někdo trhal na dvě poloviny, říkala jsem mu. Hádala jsem se s Bohem, ale chtěla jsem žít podle něj, jen jsem to nebyla schopná udělat.

Asi dva měsíce po svém obrácení jsem prožila noc s dívkou, kterou jsem dlouho znala a věděla jsem, že je na tom stejně jako já. Ten den se mi nějak vymkl z rukou. Byla jsem v cizím městě a neměla jsem kam jít spát. Ráno jsem se vracela nadšená a vůbec ne znechucená. Ale pak jsem to prožila! Ještě než jsem svůj nový zážitek stačila zaspat, měla jsem najednou pocit, že jsem celá od krve. Úplně mě to vyděsilo. Bála jsem se Boha. A vtom jsem pocítila zhnusení nad tím, co se dělo, a hlas v srdci: Od této chvíle jsi volná, už nemusíš.

Prosila jsem Boha za odpuštění. A teprve teď jsem byla jako nově narozený člověk. Chodila jsem po náměstí a rozhlížela se. Všechno bylo nové. Jako bych to předtím nikdy neviděla. Domy, auta, holubi, ale hlavně lidi. Všude jsem viděla spoustu mužů, snad jich nějak přibylo. Cítila jsem uvnitř sebe volné místo. Někdo se odstěhoval. Odnesl si své věci pryč a já mám tolik prostoru. Měla jsem v srdci najednou tolik místa pro muže! Cítila jsem radost, až euforii. Trošku jsem se bála, aby to druhý den nevyprchalo, a tak jsem se snažila ten pocit udržet co nejdéle. Co nejvíc o tom mluvit, avšak s kým, že? Dlouho mi trvalo, než jsem našla odvahu svěřit se i svým nejbližším přátelům.

Díky Bohu skutečnost, že už mám srdce jen pro muže, zůstala. Někdy si říkám, jestli bych do toho mohla znovu spadnout. Myslím si, že ano, ale musela bych se nejprve úplně odvrátit od Boha. Myslím si, že kdybych se znovu ocitla v bahně své duše, v němž jsem žila, než jsem se setkala s Ježíšem, možná by se také ozvaly staré způsoby myšlení. Ale jsem si jistá, že zůstanu-li s ním, nebudu mít s homosexualitou už nikdy žádný problém.

Vždyť je to už víc než jedenáct let. Neprožívám v tomto směru žádné pokušení. Nemám už problémy mluvit se ženami, nebuší mi při tom srdce jako dřív, kamarádky jsou pro mě skutečně jen kamarádkami. Pátý rok jsem šťastně vdaná, máme dvě krásné děti. Na manžela jsem však musela po svém uzdravení ještě sedm let čekat. Říkám si, že Bůh věděl, jak dlouho se hojí jizva po tak velké operaci, po tak dlouhé nemoci. Vím, že by mě dnešní svět nejraději kamenoval pro názor, že homosexualita je nezdravá deviace. Jak to však popřít, když jsem tím sama prošla? Nevím, kde ta úchylka vznikla, jestli je dědičná nebo získaná. Vím však, že může být uzdravena. A ve chvílích, kdy polevuje moje víra, mě právě tento zázrak nese zpátky nad hladinu.

Dana

Pozn. redakce: Na toto téma autorka napsala knihu Bál kočkám závidíš, která vyšla v nakladatelství KMS.