Mé dospívání bylo obdobím velkého vzdoru vůči matce. Vůbec jsme si nerozuměly. Potřebovala jsem pohladit, povzbudit, potřebovala jsem lásku. Začala jsem ji hledat u mužů. Brzy jsem se vdala a osamostatnila. Očekávala jsem, že vše mi dá můj manžel. Byli jsme ale oba stejní. Ujala jsem se řízení všeho ve své nové rodině po vzoru mé matky. Začala jsem za vše svého muže kritizovat. Lásku jsme oba nepoznali a neuměli si ji dávat. Upnula jsem se na děti. Přesto mi stále něco scházelo. Přestali jsme si s manželem rozumět, pak i komunikovat. Manžel hledal útěchu u jiných žen a v alkoholu. Já hledala uznání a pochopení u cizích lidí v různých zájmových aktivitách. Odcizili jsme se úplně. Po narození třetího syna to bylo velmi těžké pro nás oba. Na všechno jsem byla sama, syn byl často nemocný, alergik, dusil se. Neustálé hádky, výstupy opilého manžela, jeho hrozby ohrožující život můj i dětí mě donutily řešit tuto neúnosnou situaci. Ale manžel nechtěl náš byt opustit. Naskytla se možnost bydlet v novém domě Armády spásy pro matku a dítě v Havířově. Byla jsem úplně na dně, nemohla jsem kvůli stresu ani mluvit, byla jsem neustále v depresích, osamocena, pod velkým tlakem, cítila jsem ohromnou tíhu starostí a zodpovědnosti, kterou jsem odchodem z domova vzala na sebe. Ale touha zachránit sebe i děti zvítězila a já se v roce 1995 přestěhovala se třemi dětmi do jednoho pokoje azylového domu. Těžce jsem nesla prostředí i obyvatelky. Přizpůsobit se režimu bylo velmi těžké. Nedůvěřovala jsem lidem. Ztratila jsem přátele, sousedy, rodinu, nebyl nikdo, koho by zajímal náš osud, kdo by nám pomohl. Byla jsem vyčerpaná, unavená, nemocná. Bála jsem se, že mi vezmou děti, když máme pouze toto bydlení, že přijdu o práci, pokud budu v depresích.
V azylovém domě jsem poprvé uslyšela o Ježíši. Velmi mě oslovily křesťanské písně. Můj nejstarší syn Honza u mě hledal dobré slovo, ale nenašel, avšak Bůh ho vyslyšel. Uvěřil v Boha během pobytu v tomto domě, našel u něj porozumění, lásku. Bůh mu dal později práci, ženu, byt i dítě, prostě novou rodinu. Pomohl jemu i mně. Během dalších let jsme se mnohokrát stěhovali. O Bohu jsem často slýchala a věděla jsem o něm, ale nerozuměla jsem tomu, ještě mnoho let jsem šla svou vlastní cestou. Když bylo nejhůř, vždy jsem našla cestu k Bohu i na shromáždění, ale pak jsem zase šla svou cestou. Vyplakala jsem mnoho slz, ale hříchů jsem měla tolik, že uzdravení šlo velmi pomalu a já jsem nechtěla čekat. Shrbená pod tíhou denních starostí jsem to břímě nesla dobrovolně sama! Vše se změnilo, když jsme v roce 2001 dostali odpovídající byt. To už jsem věděla jistě, že mi Bůh pomohl, a děkovala jsem a plakala radostí, co pro nás udělal. Dnes vím, co to je ztratit domov, zázemí a po letech ho znovu získat. Pak už jsem věděla, že už nechci jít svou cestou, ale Boží cestou. To už jsem byla dost nemocná, měla jsem revmatoidní artritidu, a právě v lázních mi dal Pán příležitost poznat a vyzkoušet lásku k bližním. Bůh mi tam otevřel srdce k lidem i k sobě. A já mu zcela vydala svůj život, uvěřila jsem. Začala jsem hledat společenství křesťanů, ptala jsem se jich, jak denně žít s Bohem, jak číst Bibli, jak mít živý vztah s Ježíšem. Dnes je Bůh mým dobrým přítelem, krok za krokem uzdravuje mé tělo i duši. Učím se mu naslouchat a jít jeho cestou. Je to těžké, ale dobré. Mám nový život plný radostných překvapení a darů.
Tak vám nahradím, co po léta požíraly kobylky a brouci, různá havěť a housenky, mé veliké vojsko, které jsem na vás posílal. Budete jíst dosyta a budete chválit jméno Hospodina, svého Boha, který s vámi tak podivuhodně jednal. A můj lid nebude navěky zahanben. (Jóel 2,25-26)
Díky tomuto svědectví z dubna roku 2003 pro Armádu spásy jsem tak mohla uzavřít jednu etapu svého života. Pán mi pak ukázal lásku a vděčnost k mamince a díky odpuštění jsem mnohé pochopila, a i když dnes již není mezi námi, mám v srdci pokoj. A díky Bohu je rodina stále v uzdravujícím procesu.
Jana Cholewová,
AC Havířov
