Tady, v Terezíně, na místě, kde bylo za Druhé světové války nacisty vybudované ghetto, jímž prošlo přes 150 tisíc českých Židů, aby přes 35 tisíc z nich zemřelo přímo zde a dalších 50 tisíc ve vyhlazovacích táborech Třetí říše. Terezín, místo v ďábelském plánu totálního vyhlazení jednoho celého národa. Prvně bylo potřeba určit, kdo je Žid, potom bylo potřeba zabavit jeho veškerý majetek, pak vytrhnout z jeho přirozených kořenů a koncentrovat na jedno oddělené místo a následně bez milosti vyhladit. Mistrný plán z pera Adolfa Hitlera a jeho nohsledů, ke kterému valná většina světa mlčela. Jich se to netýkalo. Týkalo se to pouze menšiny, která se postupně, skoro nepozorovaně někam vytrácela...
Terezín byl jedním z míst, odkud měl být slyšet jen nářek bezmocných Židů čekajících útrpně na svůj hořký osud ve smrtelné křeči a nyní, po více než šedesáti letech, tu zní písně a modlitby v hebrejštině a sálem se ozývá Izrael chai! Izrael žije! A já mohu být u toho. To byla neděle, ale zážitek z toho je tak silný, že rezonuje celým mým duchem.
A dnes? Celý den jsem strávil na školení lektorů ICEJ ve Vzdělávacím a kulturním centru Židovského muzea v Praze, kde jsem společně s dalšími 42 křesťany z celé České republiky absolvoval velmi hodnotné interaktivní přednášky o historii Židů na našem území, o tom, jak vyučovat o holocaustu, o tom, že to je téma stále živé. Jeden moudrý rabín pravil: „Když vám někdo říká, že vás chce zabít, věřte mu." A přesto skoro nikdo nevěří íránskému prezidentovi Ahmadínežádovi, že to s vymazáním Izraele z mapy světa myslí vážně. Jen Židé žijící v Izraeli vědí své... Prohlídku židovských památek beru jako příjemný bonus.
Pište nyní článek o duchovním pozadí antisemitismu, popřípadě antiizraelismu. Copak to není nad slunce jasné? Copak v tom všem nějak nezaznívají varovná slova Pána Ježíše Krista: „On byl vrah od počátku a nestál v pravdě, poněvadž v něm pravda není. Když mluví, nemůže jinak, než lhát, protože je lhář a otec lži." (Jan 8,44b)
Kdo JE Izrael? Víte, schválně se neptám, kdo BYL Izrael, protože skálopevně věřím ve věrnost Božích smluv a zaslíbení. Izrael byl ustanoven za světlo národům, měl dosvědčovat Hospodinovu svatost, tedy to, že je jediný pravý Bůh a žádný jiný není, obdržel Boží slovo, stal se Božím přítelem, takovým vzorovým lidem pro ostatní. STAL SE VĚŘÍCÍM a Bůh si přál, aby jeho víra a skutky z ní vyplývající zasáhly všechny končiny. Ale někomu se to zjevně nelíbilo, někomu, kdo nechce, aby lidé věřili jedinému pravému Bohu, někomu, kdo se stále chce napasovat na jeho místo. Mluvím o tomtéž, o kom čteme, že muži a ženě řekl: „Nikoliv nepropadnete smrti, Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé." (Genesis 3,4-5) Zde je duchovní kořen, otec lži, ďábel NECHCE, aby lidé VĚŘILI Bohu, ale jemu!
Čtěme si Genesis, jak to šlo s lidstvem s kopce, jak se to ďáblu vše dařilo. Jen co první lidský pár přišel o ráj (byli okradeni a vystěhováni z místa, kde měli kořeny), začali žít v odloučení od Zdroje života (pomyslné ghetto za zdí hříchu), narodili se jim synové (svitla naděje na nový život), jeden syn druhého zabíjí! (totální likvidace). Jedna vražda pak stíhá druhou až „viděl Hospodin, jak se na zemi rozmnožila zlovůle člověka a že každý výtvor jeho mysli i srdce je v každé chvíli zlý. Litoval, že na zemi učinil člověka..." (Genesis 6,5-6) Ďáblu se sice nepodařilo FYZICKY zlikvidovat lidstvo, ALE povedlo se mu dostat lidstvo do takového postavení před Stvořitelem, že likvidaci si přeje On sám! (Genesis 6,7). Nebýt spravedlivého a poslušného Noeho, který Hospodinu VĚŘIL, nebyli bychom tu. A potom se to odehrává celé znovu. Lidstvo nenapravitelně znovu opouští cestu VÍRY a jde si za svými cíly, až musí Bůh opět zasáhnout. Nyní „jenom" mate řeči. A pak se objevuje na světové scéně MUŽ VÍRY, Abram - Abraham. S ním Hospodin uzavírá věčnou smlouvu a také s jeho právoplatnými dědici, Izákem a Jákobem - Izraelem. A z Jákoba - Izraele se stává celý NÁROD VÍRY. Ďábel asi hodně zuřil, protože se snažil Izrael zničit v samém zárodku, když se mu to nepovedlo FYZICKY skrze egyptského faraóna, zkoušel to na poušti skrze pokušení, aby Izrael sám padl pod Boží hněv a prokletí. Uspěl jen částečně, zdržel je o čtyřicet let, ale nezastavil.
Nádherný obraz toho duchovního boje o Izrael máme zapsaný v Numeri, kapitoly 22 až 25 a dále kapitola 31 a Zjevení 2,14. O co tu šlo? Pohanský král se bojí moci Izraele a prosí pohanského věštce, aby Izrael proklel. Po prokletí by byl Izrael snadnou kořistí pro pohanskou armádu. Cíl je jednoznačný, FYZICKÁ likvidace Židů. Jenže ONO TO NEJDE PROKLÍT IZRAEL, protože Bůh je s ním a chrání ho. Ledaže by se do toho prokletí dostal SÁM. Příběh o nahých svůdných Moábkách známe asi všichni, z tělesného smilstva byl jen krůček ke smilstvu duchovnímu a Izrael vyměňuje sám od sebe Boží přízeň za prokletí, padlo jich 24 tisíc! Ale také se toho dne projevila rozhodnost a svatost VĚŘÍCÍCH. Pinchasovi daruje Bůh smlouvu pokoje, smlouvu trvalého kněžství pro něj i jeho potomstvo.
Víte, velmi silně mi v tom zaznívá princip, o kterém není moc z kazatelen slyšet. Jedná se o princip OSOBNÍ ZODPOVĚDNOSTI. Ano, je tu ďábel a zkouší to jednou tak, podruhé onak, on je tu od počátku, ALE je tu NĚKDO SILNĚJŠÍ, Někdo, kdo byl, je a bude, Někdo, kdo ten počátek stvořil. A pak jsme tu my, my, stvořené bytosti k jeho obrazu, my, kteří máme právo říci ANO Bože, a NE ďáble. To je naše právo v každé životní situaci. Někdy se jedná jen o nás, někdy jde o naši rodinu, jindy však může jít o celou společnost. A abychom se uměli správně rozhodovat, měli bychom mít správné informace. Ne nadarmo byl ďábel nazván otcem lži! Je to hlavně lhostejnost a sobectví, co přímo ďáblu nahrává, aby dokázal lidmi manipulovat a ovládat je. Až se z toho člověku zatmívá před očima.
Opět jeden nádherný starozákonní příběh, celý je zapsán v knize Ester. Jaké to protiklady zde vystupují. Na straně jedné máme Hamana, pyšného velmože velmožů, chovajícího se, jakoby mu patřil svět. Prototyp člověka, který myslí jen na sebe a nepřipouští žádný odlišný názor, člověka, který je zvyklý rozhodovat, jak jemu se líbí. Jak strašná osudovost vyvstává z této věty: „Bylo mu však příliš málo vztáhnout ruku na Mordokaje samotného, protože mu oznámili, z jakého lidu Mordokaj pochází. Proto Haman usiloval vyhladit v celém Achašverošově království všechny židy." (Ester 3,6) A to celé proč? Protože se mu Mordokaj nepoklonil? Zjišťoval si Haman proč? Ano, ale byla snad povinnost Mordokaje, spravedlivého a všímavého občana to nějak detailně vysvětlovat? Nemělo snad Hamanovi stačit to prosté oznámení „Jsem Žid"? Nebylo to snad právě osobní zodpovědností Hamana zjistit si souvislosti před tím, než vyřkl svůj hrozný soud? Byla! Jenže jemu nešlo o zjištění PRAVDY, on o pravdu nestál, jemu šlo jen o to, že se před NÍM Mordokaj nepoklonil. Ješitnost přímo ďábelská. O Mordokajových vlastnostech se dozvídáme více ze čtvrté kapitoly, čteme, že se vše dozvěděl, byl tedy aktivním občanem zajímajícím se o dění ve společnosti, což dokázal již dříve. Zde se mu všímavost vyplatila, nepřehlédl blížící se možnou katastrofu a začal jednat. Využil svého vztahu ke královně Ester a dál už to známe. Opět spatřujeme totožný aspekt, Mordokaj na základě SVÉ osobní zodpovědnosti nebojuje sám za sebe, bojuje za celý národ. A Ester se k němu přidává, tři dny se tak tvrdě postí, jako ještě žádná žena v Bibli před ní, bez jídla a bez pití, jde o život národa! Pokora před Bohem spolu s odvahou před lidmi přináší své zasloužené ovoce. Král prosbu královny Ester přijímá, sobecký Haman je místo povýšení pověšen, Mordokaj získává postavení, o které nijak neusiloval, a Izrael je zachráněn.
Přestože se v celé knize Ester ani jednou nevyskytuje slovo Bůh, je zřejmé, že On je tam přítomen a jedná. Je tu však kladen důraz právě na činy lidí, které rozhodují celou situaci. Jsou to opravdové skutky víry, které mění dějiny a rozhodují o dalších životech.
Závěrem si dovolím tvrdit toto: Antisemitismus je zhoubná nemoc lidstva, která vychází z podstaty samého ďábla, tedy ničit vše, co by mělo připomínat jedinečnost pravého Boha, nemoc, která je živena lhostejností, sobectvím, ztrátou osobní zodpovědnosti a neochoty zjišťovat pravý stav věcí.
Žel, za poslední dva tisíce let se touto nemocí nakazila velká část takzvaných křesťanů a i mezi těmi, kteří opravdu patří Ježíši, zapustila své jedovaté kořeny.
Existuje na ni však účinný lék, o tom více v příštím čísle, kde budu chtít mimo jiné nahlédnout pod pokličku současného islámského antiizraelismu, dotknout se paralel mezi Izraelem a biblickými křesťany a možná se zadívat i do budoucnosti.
Šalom uvracha!
Radek Hejret, AC Kladno
