Byl listopadový podvečer. Foukal silný vítr, až se větve starého dubu, který stál blízko chalupy, ohýbaly téměř k zemi. Co chvíli vrzla vrátka od předzahrádky a dveře chalupy se zavřely za mlčenlivou postavou. Okna byla pečlivě zastřena plachetkami a uvnitř chalupy se kolem stolu sesedlo dvanáct lidí. Uprostřed stolu hořela svíčka, která vrhala bizarní stíny po zdech světnice. Seance mohla začít. I když tentokrát začali jako jindy, dělo se cosi neobvyklého. Plamínek svíčky se třepotal jako ve větru a přítomní lidé cítili, že je stále více a více svazuje strach, který narůstal do obludných rozměrů.
Najednou klaply dveře a do světnice se protáhla Hartlova žena, která se nikdy seancí neúčastnila. Nenáviděla tyto praktiky. Kdyby před svatbou věděla, čemu Hartl upsal svou duši, nebyla by si ho vzala. Pak už bylo pozdě. Tento večer ale cítila silné puzení, aby šla za svým mužem. Po dlouhém otálení se přinutila otevřít dveře a vejít dovnitř. Hutná atmosféra strachu a číhajícího zla ji naplno zasáhla, takže těžce dosedla na lavičku u dveří. Sama nerozuměla tomu, proč tam zůstává, ale to puzení vejít a zůstat bylo silnější než strach, který na ni padl.
Pojednou se ozval hlas, hluboký a temný, jako by vycházel někde z hlubin země: „Přišel čas, Hartle. Dnes mi dáš svého syna, jako to udělal tvůj dědek s tvým tátou a tvůj táta s tebou. Tato linie se nesmí přerušit." „Ne," ozval se slabý ženský hlas. „Ne," řekla mnohem silněji. Už věděla, proč ji to tak pudilo do světnice. „Dovolávám se krve Ježíše Krista, syna ti nedám." Omdlela. Chalupou projel zvuk, při kterém stydla krev v žilách. Bylo to hrůzné zavytí. Hartl se náhle chytil za krk, protože se mu nedostávalo vzduchu. Pak jím cosi praštilo o zem a vydechl naposled. Hrůzou ztuhlí účastníci seance se konečně pohnuli a jako na povel vyběhli z chalupy a rozběhli se na všechny strany.
Téhož večera dorazil na kopec Levín mladý Toník Hartl. Ledaco se ve světě přiučil a i když se mu dařilo dobře a našetřil si pěknou sumičku peněz, už se těšil domů. Z Levína byl pěkný výhled do kraje, a tak se maně zastavil a zahleděl na své rodiště. Městečko už leželo pod šerým příkrovem, jen světla z jednotlivých oken dávala poznat, kde se rozkládá. A že pořádně profukovalo, přitáhl si Toník svrchník těsněji k tělu a přidal do kroku. Proto netrvalo zase tak dlouho, než se přiblížil k jejich chalupě. Už z povzdálí viděl, že něco není v pořádku. Okna byla temná, vrátka i dveře dokořán. Rychle vběhl dovnitř a třesoucí se rukou rozžehl svíčku na stole. Nejprve zahlédl otce, kterému už nebylo pomoci. Matku sice po chvíli vzkřísil, ale ta mu pak po pár slovech vydechla v náručí naposledy. Takto si návrat domů nepředstavoval. Oba rodiče dal pohřbít a když se mu nepodařilo zjistit, co se vlastně toho večera ve stavení přihodilo, rozhodl se Packo opustit. Chalupu se mu sice prodat nepodařilo, ale posbíral, co se dalo, a odstěhoval se do rodiště své matky.
Oženil se tam. Ženu měl hodnou, pracovitou, i děti se jim narodily a on sám byl také ke každé práci šikovný. Ale ať se snažili co mohli, nic se jim nedařilo. Děti postupně, až na nejstaršího syna, zemřely. Z polí téměř nic. Jak šel rok za rokem, nesklidili, byť se dřeli od rána do večera. Tkalcovina také nešla, jak by se dalo čekat. A tak třeli bídu s nouzí. Často si Toník za bezesných nocí připomínal matčina poslední slova: „Byl to ďábel, Toníku." Ale nevěděl, co si s tímto sdělením počít. Když umíral, řekl tato slova svému synovi a ten celou historku sepsal a uložil mezi rodinné dokumenty pro svého jediného syna Tomáše.
S Tomášem se dostáváme do současnosti. Tomáš zůstal úplně sám. Oba rodiče zemřeli při havárii, když se jejich auto nepochopitelným způsobem stalo naprosto neovladatelným. Když bylo po pohřbu, probíral se Tomáš pozůstalostí svých rodičů. Ve složce různých dokumentů objevil obálku nadepsanou svým jménem. Zvědavě ji otevřel a uvnitř našel útlý svazek papírů, popsaný rukou svého otce. Byl tam zachycen nejen ten starý rodinný příběh, ale jeho otec historku doplnil o úvahu, kterou zakončil slovy: „Ať se to zdá jakkoliv bláznivé, nad naší rodinou visí prokletí." Tomovi to skutečně bláznivé připadalo, a proto obálku vrátil zpět do složky s rozhodnutím, že se tím nebude více zabývat. Ale nějak se mu nedařilo na to zcela zapomenout a občas se k té věci v myšlenkách vracel.
Protože byl manuálně velmi šikovný, podařilo se mu dostat práci přímo v lázních Poděbrady. Pracoval jako údržbář. Nebylo poruchy, s níž by si nevěděl rady. V osobním životě se mu ale nedařilo. Ve svých třiceti letech byl ještě svobodný, ani přátele žádné neměl. Proto se z něho stal značně uzavřený člověk, který ale ve skrytu srdce toužil po nějaké blízké duši, s níž by si mohl popovídat.
Jednoho dne byl poslán opravit nahlášenou závadu v lázeňském domě Hvězda. Vyhledal příslušný pokoj a trochu ho zarazilo, když uvnitř slyšel ženský hlas, který zpíval nějakou píseň. Zaklepal, zpěv ustal a příjemně znějící hlas ho pozval dál. Vstoupil, představil se jménem a řekl, že přišel opravit závadu. V pokoji stála starší žena. Zašla s ním do koupelny, sedla si na kraj vany a po celou dobu, co Tomáš opravoval baterii, si s ním povídala. Tomáš ani nevěděl, jak se to stalo, že on, nemluva, který nedůvěřoval lidem, se s úplně cizí ženou tak rozpovídal. Skoro litoval, když už byl se svou prací hotov. Jediné, co si z rozhovoru zapamatoval, bylo, že je ta paní odkudsi z Moravy, že je sama a že jí za tři dny lázeňský pobyt končí.
Asi za čtrnáct dní, když si šel pro výplatu, jej čekalo překvapení. Kromě sáčku s výplatou mu předali ještě dopis, který pro něj došel. Držel obálku v ruce a už po několikáté četl adresu - Pan Tomáš Hartl, údržbář lázní Poděbrady. Nedovedl si představit, kdo by mu mohl psát. Nedočkavě roztrhl obálku, ale ženské jméno, Alžběta, na konci listu mu nic neříkalo. Teprve, když dopis přečetl, bylo mu vše jasné. Dopis byl od paní, které v koupelně opravoval baterii. Psala mu, že poznala jeho osamělost, a protože ví, jak je život v takové situaci nesnadný, nabídla mu své přátelství. „Mohla bych být Vaše máma, bude mi letos šedesát let. Třeba Vám bude milé mít někoho, komu můžete napsat a kdo napíše Vám." A tak se mezi nimi rozvinula korespondence. Časem nabyl Tomáš k Alžbětě takovou míru důvěry, že jí dokonce svěřil jejich rodinnou historii. To už se také dozvěděl, že je Alžběta znovuzrozená křesťanka z jakési zvláštní církve. Moc tomu nerozuměl, ale nějak mu to ani nevadilo. Jediné, co nevěděl, byla skutečnost, že mu Alžběta nenapsala sama od sebe jen tak z dobroty srdce, ale že ji k tomu vedl Duch svatý. Když si Alžběta přečetla dopis s rodinnou historií, bylo jí hned jasné, o co jde. Odepsala Tomovi, že jeho táta měl s tím prokletím pravdu. Vysvětlila mu, že tohoto prokletí může být zbaven, a pozvala ho k sobě na návštěvu.
Když Duch svatý něco naplánuje, tak to také zdárně dovede do konce. Dnes je Tomáš osvobozen od staré rodinné vazby, stal se šťastným členem Boží rodiny a pokud vás zajímá, jak se jeho život odvíjel dál, tak to je už zase jiný příběh.
Eva Hasmandová,
AC Valašské Meziříčí
