„Máš pravdu," přidala se jeho družka Svižná. „Já bych to snad ještě vydržela, ale mláďata! Už jsou úplně vyhublá. Už toho mám dost. Musíme něco vymyslet, nebo je hlad umoří."

„Nechápu, kam zmizela všechna zvěř," přidal se Běžec. „V lese zůstali jen silní jeleni a srnci a na ty si ani společně nemůžeme troufat. Vzpomeňte si jenom, jak dopadl Rychlý. Vždycky byl při útoku první. Když se dostal jelenovi na krk, bylo jasné, že bude co jíst. Kdyby se mu Divoký nepřipletl pod nohy, ten srnec by ho tehdy nekopl přímo do prsou. Od té doby už stačí sotva na malé králíky."

Vlci se stočili do klubíčka a ještě víc zesmutněli.

Šedivák chňapl po mouše, která mu proletěla kolem nosu. „To bys jich musel nachytat mnohem víc, aby ses najedl," zasmál se smutně Jednooký. „Stejně mi nejde do hlavy," vrátil se ke své předchozí myšlence, „kam zmizela všechna zvěř. Že bychom už vychytali a sežrali všechny králíky, myši, bažanty, koroptve i slabou a nemocnou vysokou? Copak už nejsou žádní kolouši a srnčata? Co budeme žrát? Čím nakrmíme mladé?"

„A co ovce?" zeptal se nesměle mladý vlk, který dosud mlčel.

„Ovce? Víš ty vůbec, o čem mluvíš? Copak jsi neviděl tu ohradu z ostnatého drátu? Neviděl jsi, jak měla Bystrá roztrženou nohu, když jí králík, kterého honila, proběhl pod drátem? Ještě dnes má jizvu. A co psi? A pastýři! Mají hole! Biče! Pušku!" rozzlobil se Šedivák.

„Já taky nemyslím, že bychom měli běžet do ohrady pastýřům přímo před očima. To se musí udělat chytře!"

Vlci se sesedli a začali se tiše domlouvat.

Druhého dne se mladý Beránek pásl blízko ohrady. Uslyšel zašustění trávy a zvedl hlavu. Kousek od něj ležel v trávě sotva odrostlý Vlček, nejsvětlejší z celé vlčí smečky.

„Ahoj," zavolal na něj Beránek, který se trošku nudil. „Ty jsi tady nový? Ještě jsem tě mezi psy neviděl."

„Ahoj. Máš pravdu, přišel jsem včera. Ještě tu nikoho neznám. Proč nejdeš sem, tady je travička mnohem šťavnatější než tam, kde se paseš. Tam už je to ušlapané a přebrané. Ale ne, nevšiml jsem si, že sem nemůžeš. To je škoda! Kdyby nebylo té ohrady, pochutnal by sis mnohem víc. Ale teď už musím běžet." Beránek zesmutněl, že z ohrady nemůže, a s mnohem menší chutí se pásl dál.

Na druhém konci ohrady se vylekala Ovce. „Vždyť to je vlk! Honem pryč!" Než se stačila obrátit, aby mohla utéct, zavolala na ni stará Vlčice. „Snad by ses mě nebála. Já už bych ti ani nedokázala ublížit. Jsem stará, už ani potůček nepřeskočím. Já teď mám vůbec nejradši maliny a jahody. Ty se nemusí kousat. Pojď si chvilku povídat."

„Já ti nevěřím. Jsi přece jenom vlk. A vlci jsou odjakživa nepřáteli ovcí."

„To není pravda! To vám jenom říkají pastýři, abyste se bály a oni vás mohli využívat pro sebe. Nás se vůbec nemusíte bát. Kdybych ti chtěla ublížit, mohla bych to udělat už dávno. Víš ty vůbec, že už tady ležím od rána? Celou dobu se tu paseš a uvidělas mě až ve chvíli, kdy jsem vstala, abych si s tebou mohla povídat."

Ovce byla sice ještě nedůvěřivá, ale pak si pomyslela: „Kdyby něco, přece jí uteču. Aspoň si budu moct promluvit s někým, kdo zná víc než jen naši ohradu."

Vlčice se rozpovídala. O krásných stromech a keřích v lese. O potoku s rychlou vodou, která skáče z kamene na kámen, šumí a rozstřikuje se do třpytivých kapek na listech. O volnosti, se kterou se ještě donedávna proháněla se smečkou. O tom, jak je krásně za lesem.

Po večerním dojení se ovce shromáždily za kolibou a začaly si povídat. Jenže tentokrát nebyla hlavním tématem rozhovorů pastva, ale - vlci. Kupodivu, dnes se s vlky setkalo hodně ovcí, ale žádná z nich neměla ze setkání špatný pocit. Tak pěkně si popovídali! Ti vlci vůbec nejsou tak zlí, jak o nich říkají pastýři. Tolik vědí o světě. To bude určitě proto, že nemusí žít v té protivné ohradě. I ta tráva za ohradou je svěžejší. A voda v potoku je chladnější a chutnější než v napajedlech, kam je vodí pastýři. A vlky nikdo nestříhá! Kdyby aspoň ti psi nebyli tak bezcitní. Sotva si některá ovce poodejde kousek dál od stáda, hned za ní a ženou ji zpátky. A koušou do nohou! Takové ponížení!

Ovce dlouho nemohly usnout. Hlavou se jim honily všelijaké myšlenky. A ve snech pak volně běhaly po svěže zelených loukách, kde nebyl slyšet žádný psí štěkot a nikdo je nesháněl do stáda.

Tak to šlo několik dní. Našlo se sice několik členů stáda, kteří varovali ostatní, aby vlkům nevěřili, protože vlk je odjakživa nepřítelem ovcí. Většina ovcí však jejich slova nebrala vážně.

Jednoho rána se sešlo několik beranů a ovcí, o něčem se potajmu domlouvali a po chvíli se tři z nich vydali k pastýřům.

„Už máme dost toho věčného omezování. Chceme nové pastviny. Chceme volnost. Chceme si sami určovat, co a kdy budeme jíst a pít. Chceme si sami určovat, kdy a kam půjdeme. Nesouhlasíme s tím, aby nás psi omezovali a týrali. Trváme na zákazu holí a bičů." Většina ovcí nadšeně souhlasila s jejich slovy.

Pastýři dlouho odolávali. Zpráva o sporu mezi nimi a ovcemi se díky sojkám a strakám rychle šířila po celém okolí. Odevšad se ozývaly hlasy o svobodě, volnosti, omezování, křivdách. Pastýři nakonec podlehli výhrůžkám a ohradu otevřeli. Ovce se vyhrnuly ven a přitom značnou část ohrady pošlapaly. Rozeběhly se do volné krajiny a užívaly si svobody. Ty, které neuvěřily vlkům, se shromáždily v rohu ohrady, tam, kde zůstala nepoškozená, a pokračovaly v dosavadním osvědčeném způsobu života.

Netrvalo dlouho a „staromódní" ovce si všimly, že ostatní se na noc vracejí k ohradě, jak byly zvyklé. Stále častěji se ale stávalo, že matky hledaly svá jehňata a jiná jehňata nemohla najít své matky. Některé ovce dokonce mluvily o hromadách čerstvě okousaných kostí a chomáčích vlny. Přátelé vlci už neměli propadlé boky a jejich srst se nádherně leskla. A tráva? Nakonec se ukázalo, že nejlepší tráva je přece jen tam, kde stávala ohrada.

Plná pravda vyšla najevo, když se vrátil Silný, jeden z delegace, která u pastýřů prosadila vytouženou volnost. Z ramene a hřbetu mu visely vytržené kusy kůže, pravý roh měl naštípnutý a stěží dýchal. Ukázalo se, že jeho nejlepší přítel Šedivák, se kterým tolik hovořili o svobodě a volnosti ovcí, toho dne ještě neobědval. Takže ty zprávy o roztrhaných ovcích a jehňatech jsou pravdivé! Kdo je zodpovědný za jejich zbytečnou smrt?

Ovce se znovu sešly k poradě a začaly hledat viníka. Slabým hlasem sice zazněla slova o zodpovědnosti za vlastní činy, ale byla přehlušena hlasitými výkřiky: Kdo nezabránil smrti ovcí a jehňat? Kdo je nevaroval před vlky? Kdo otevřel ohradu? Pastýři!

Úkolem pastýřů bylo ovce chránit, ale oni je vypustili z ohrady napospas vlkům! Pastýři měli psy, pastýři měli pušky, kterými mohli vlky zahnat! Proč to neudělali? Proč vydali ubohé bezbranné ovce řádění vlků? Pastýři, pastýři jsou vinni.

Byli za takovou zhoubu skutečně vinni pastýři? A je tato pohádka jen o ovcích?

Rudolf Bubik,

biskup Apoštolské církve