Pokoj tobě, drahý čtenáři, když otevíráš prázdninové číslo časopisu.

Prázdniny v naší kultuře znamenají vrchol léta, odpočinutí, oddech. Chtěl bych proto v dnešním čísle psát o skutečném odpočinutí a oddechnutí.

Protože jsou prázdniny, použiji ke sdělení toho, co chci, jednu pohádku. Vrátíme se do doby, kdy ještě hospodařili sedláci, kteří už sice používali první stroje, zejména mlátičky, ale přesto ještě přetrvávaly některé starší zvyky.

Sedlák měl ve stodole mlat, kam se ukládaly různé věci, které bylo možno odložit až na zimu, protože podzim byl velmi často nabit naléhavější prací, sklízením úrody, přípravou orby atd. Na mlatě žili i někteří živočichové a mezi nimi malá myška.

Kromě jiného tam byly uloženy fazole i s natí. Fazole se totiž sklízely z pole ještě v době, kdy byly „mokré", ve stodole musely uschnout a teprve v zimě se vylupovaly z lusků. V dětství jsem si toho něco užil! Suchá fazolová nať má jednu nevýhodu, při sebemenším doteku je velmi hlučná. Myška měla chuť na fazole, ale ta hlučná nať! Proto znovu a znovu vyčítala nati: „Ty jsi můj nepřítel. Kdykoliv si chci ukousnout jen kousek fazole, řveš, děláš rachot. I kdyby byl kocour za pátým barákem, uslyší, že já, malá myška, si tady chci kousek vzít a přiběhne na mne. Proč se nechováš trochu solidárně?" Ale nať byla stále stejná, myška musela být velmi obezřetná, musela se chovat tak, aby dělala co možná nejmenší hluk.

Ovšem toto humno bylo v revíru kocoura, kterého také živil hospodář. Kocour však myši vyhledává také podle zápachu, na který je velmi citlivý. Hospodářův kocour vlezl na mlat a hledá a hledá: „Tady někde tě cítím, myško, kde jsi. Už tě mám, aha, ty se touláš tady kolem té fazolové natě. Dobře, však já si na tebe počkám." Schoval se tedy za nať a čeká. Po chvíli myška znovu opatrně jde, aby zas snědla kousek fazole. Najednou nať zarachotila, myška se zalekla, ale naštěstí se jí podařilo zachránit se v uzounkých škvírách v načechrané hromadě nati, kam se kocour nemohl dostat. Když měla myška první šok za sebou, začala vyčítat nati: „Jsi zlá, protože jsi mě prozradila. Nemám tě ráda, jsi můj nepřítel."

Drahý čtenáři, možná se zamýšlíš nad tím, co chci říci úvodem této pohádky. Pán Ježíš založil na zemi církev, do které nepovolal bezchybné anděly, ale chybující lidi s různými nedostatky a problémy, abychom si vzájemně pomáhali. Ale když nám lidem je tak nepříjemné, když nám někdo mluví do života, když se nás vyptává, kde jsme byli, proč jsme udělali toto a neudělali ono. Proč nám pastor, starší a lidé na skupinkách mluví do života? Proč je rozruch kolem toho, co uděláme, dokonce nás sem tam chtějí dát do kázně. Nemohou mlčet?

Co skutečně způsobuje naše problémy? Nejsou to naše žádosti, není to nedostatek umrtvení starého já? Znovu a znovu hledáme chybu u jiných a neuvědomujeme si, že jsme ještě nezemřeli s Kristem. Nevidíme, že za našimi problémy jsou naše žádosti, touha po světě, závist, nenávist a další. Jak píše Jakub ve svém listu: Každý, kdo je v pokušení, je sváděn a váben svou vlastní žádostivostí. (Jk 1,14)

Vraťme se k naší myšce. Myška se rozzlobila na fazolovou nať a šla dál. Tam stál snop obilí. Sedláci vymlátili většinu obilí v mlátičce, ale nechávali si několik snopů, které se mlátily v zimě cepy, protože potřebovali rovnou slámu do slamníků na spaní. V klasech ještě byla chutná zrníčka. Jenže myška měla tentýž problém. Jen se přiblížila, sláma dělala rachot. Myška znovu vyčítá: „To nemůžeš být zticha? Copak si nemohu vzít ani kousek zrníčka? Proč upozorňuješ kocoura, že já, obyčejná myška si chci sem tam vzít zrníčko." Reptala, napomínala slámu, ale bezúspěšně. Velmi obezřetně musela vylézt pro každé zrníčko. Jednoho dne znovu přišel kocour do svého revíru a ucítil pach myši. Chodí, čenichá, no jasně, tady u toho stohu slámy. Pěkně zalezl za stoh a čeká. Myška se opatrně přiblížila, dobře věděla, že sláma bude dělat rachot, když nebude obezřetná. Najednou se ozval veliký hluk a myška stěží utekla. Schovala se právě pod ten stoh slámy, kam za ní kocour nemohl. Když už byl šok pryč, říká: „Jak tě nenávidím. Jak jsi na mne zlá, slámo. Musela jsi toho kocoura přivolat?"

I my často děláme stejnou chybu. Užíráme se myšlenkami, proč Boží slovo stále znovu a znovu odhaluje naše nitro, proč nás Duch svatý znovu a znovu napomíná. Copak není možná trocha tolerance vůči našim slabostem? Že sem tam někoho pomlouváme, přivlastníme si něco, co nám nepatří, že se sem tam zadíváme na jinou ženu, že sem tam... Proč Boží slovo musí všechno tak jasně a nekompromisně nazývat? Nemůže být něco jiného, co nám pomůže dobře a šťastně žít? Nemohou být někde jiní, lepší učitelé, kteří by nás jenom hladili, evangelium, které by nám nikdy nemluvilo do života?

Myška se rozhodla, že půjde dál. Rozloučila se slovy: „Nemám tě ráda, slámo, máš sice dobré zrní, chutná mi, ale jsi zlá. Půjdu dál." Jak tak putovala dál po tom humně, našla starší pytel od mouky. Jutové pytle, ve kterých se mouka přinášela ze mlýna, byly jemné a i když se mouka vysypala, v různých záhybech vždycky něco zůstalo. Myška se opatrně dotkla pytle, hm, ticho. „Ty jsi můj přítel, tebe mám ráda. I kdyby kocour na tobě spal, ty mě neprozradíš. Pokrmu je tady sice poskrovnu, ale něco tu je. Ale hlavní je jistota, že mě nikdy nezradíš." Tak si myška pochvalovala starý pytel a olizovala zbytky mouky, které našla.

Po čase se zase jednou revírem protáhl starý kocour. „A jejej, zase tu páchne myšina. Kde? Tady někde se mi couráš, kolem toho pytle." Kocour se posadil za pytel, dobře se schoval a čeká. Po chvilce opatrně vyleze myška. Ano, tady je ta její jistota, pytel, který ji nikdy nezklame, protože je vždy zticha. Vtom skok, kocour se vymrštil, a protože byl pytel úplně zticha, myška skončila v kocouřích zubech a poté v jeho žaludku.

Drahý čtenáři, naše staré já chce evangelium, které by nás nedráždilo, které by si nás nevšímalo, které by nás hýčkalo i v našich hříších a slabostech. Toužíme po sboru, kde si nás nikdo nevšimne, kde kazatel bude jenom chválit a povzbuzovat. Ale v tom případě chci upozornit na největší nebezpečí. Až přijde krize, až nepřítel zaútočí, ten pytel, který se nám zdá být dobrým přítelem, bude zticha a nebude nás varovat.

Pamatujme, že ďábel studuje náš život a hledá naše slabosti. Mě nebude pokoušet cigaretami, ty mně hrozně smrdí. Ale nemysli si, drahý čtenáři, že neexistuje nic, čím by mě nemohl pokoušet. A proto raději zůstaňme u toho šustícího obilí, u těch fazolí, které sice rachotí, které nám tím někdy způsobují problémy, ale zároveň nám dávají záruku, že nás chrání před nepřítelem, když demaskují démona a hřích.

Proto chci varovat před náboženstvím, které hladí. Pozor na doktríny, které tě vyvyšují a nikdy nenapomenou. Až přijde problém, až ďábel zaútočí, u nich nenajdeš žádnou pomoc.

A tak ti přeji hojnost Božího požehnání, aby sis dobře přes prázdniny odpočinul. Především odpočiň v tom, který nás touží vést v každodenním životě a který je naší skrýší a úkrytem před útokem ďábla.

Bůh ti žehnej

Tvůj bratr

Rudolf Bubik,

biskup Apoštolské církve