Drazí čtenáři, zdravím vás ve jménu Pána Ježíše Krista. Jsem potěšen tím, že se s vámi mohu setkat prostřednictvím tohoto časopisu.

Tématem mého zamyšlení je vztah duchovního boje a prorockého slova. Jako letničním křesťanům jsou nám tyto pojmy dobře známy: Věříme v důležitost prorockého slova a ve shodě s výzvami Písma jistě „usilujeme o duchovní dary a nejvíce o dar prorocké řeči" (1K 14,1). Podobně je tomu s duchovním bojem - každý má řadu osobních zkušeností. Náš text staví proroctví a duchovní boj do zajímavé souvislosti: Apoštol Pavel povzbuzuje Timotea, aby bojoval dobrý boj ve shodě s prorockými slovy. Co nám chce Duch svatý touto myšlenkou sdělit? Tato otázka vyvolává některé další otázky: Je proroctví pro naše životy důležité? A co duchovní boj - má se tím zabývat každý křesťan, nebo je to vyhrazeno jen některým obzvlášť duchovním jedincům? Pojďme se nyní chvíli zabývat textem samotným.

Pokusme se rekonstruovat obraz Timotea na základě zmínek v Bibli. Poprvé se s ním setkáváme, když jej křesťané v Lystře a Ikonii doporučují Pavlovi. Čteme, že o něm vydávají dobré svědectví. Pavel se rozhodne jej vzít na misijní cestu namísto Jana Marka. Timoteus postupně duchovně roste a Pavel jej pověřuje stále náročnějšími a náročnějšími úkoly. Pro jeho mládí ho všude nepřijímali s otevřenou náručí, a tak Pavel přikazuje Korinťanům, aby jej nepodceňovali a on se u nich cítil bez obav. Tatáž slova píše i Timoteovi, když mu klade na srdce: „Nikdo ať tebou nepohrdá, že jsi mladý." Zdá se však, že to nebylo jen jeho mládí, co způsobovalo, že se hůře prosazoval. O několik let později mu Pavel klade na srdce, aby se „nestyděl vydávat svědectví o našem Pánu" (2Tm 2,8). Je však člověkem nadmíru spolehlivým a věrným. Pavel jej počítá mezi své nejbližší spolupracovníky, v jistém období jeho života je dokonce Timoteus jediný, o koho se může opřít. Nazývá jej vlastním synem, přestože skrze něj přímo neuvěřil. Obraz by nebyl úplný, kdybychom nezmínili proroctví, které bylo nad Timoteem vyřčeno. Neznáme přesně obsah tohoto proroctví, ale s jistotou můžeme tvrdit, že se týkalo Timoteova povolání do služby. Podle zmínky v druhém listu Timoteovi bylo proroctví provázeno obdržením duchovního daru (zmocnění) k jeho službě. A tak nyní máme před očima celkový obraz tohoto mladého služebníka: Člověk těšící se dobré pověsti ve svém rodném sboru, vynikajícího charakteru a obětavého srdce. Muž, který prošel společně s Pavlem mnohými zkouškami a později dokonce i vězením. Na druhou stranu je třeba vidět jeho váhavost, sklony k melancholii a nejrůznějším obavám. Tak můžeme porozumět i slovům, kterými jej Pavel povzbuzuje ve svém dalším listu: Proto ti kladu na srdce, abys rozněcoval oheň Božího daru ... neboť Bůh nám nedal ducha bázně, ale Ducha moci. (2Tm 1,6-7)

Nyní můžeme začít rozumět souvislosti mezi duchovním bojem a proroctvím. Timoteus, vynikající mladý muž, je povolán k obtížné službě, ve které stojí často na hranici svých sil. Sám by nikdy nebyl schopen čelit obrovským výzvám, které byly před něj kladeny. Ke službě je však zmocněn Duchem svatým spolu s proroctvím, které nad ním bylo vyřčeno. Jasně ale vidíme, že to samo o sobě úspěch jeho služby nezaručí. Nejrůznější tlaky vně i uvnitř církve občas způsobují, že tento služebník malomyslní. Musí na základě vyřčeného proroctví bojovat, usilovat o jeho naplnění. Ano, obdržel Boží moc, ale musí si to stále připomínat a rozněcovat její oheň. Je jistě povolán ke službě, ale musí čelit odmítnutí ze strany mnohých lidí, kteří jej nepovažují za plnohodnotného služebníka. Proto není proroctví samo o sobě zárukou úspěšné služby. Zárukou je duchovní boj, který vedeme. A ten je sám o sobě jen „ranami do prázdna", pokud nevíme, jak a za co bojovat. Proroctví tedy dává směr naší službě, duchovní zápas pak přináší skutečné ovoce služby.

Nyní se podívejme na praktický význam těchto poznatků. Kdo z nás by nemiloval prorocké slovo, to nadpřirozené povzbuzení! Shromáždění, kde se prorokuje, jsou opravdu hojně vyhledávána. Dokladem toho byla například shromáždění s bratrem Edwardem Trautem, kterých se někteří z nás na počátku tohoto roku zúčastnili. Jak veliká touha po osobním proroctví byla v každém z nás! Přitom se však nemohu zbavit pocitu, že zcela přesně nechápeme, jak s takovým proroctvím naložit. Jako bychom prorocké slovo nadřazovali slovům Bible. Shromáždění s bratrem Trautem byla doslova prošpikována proroctvími o úžasných a velikých věcech, jež čekají každého, komu se proroctví dostalo. Ze zkušenosti vím, že ne vždy se tyto velké věci skutečně dostaví. Je chyba na straně proroka? V žádném případě! Věřím, že šlo o Boží slovo. To, co chci říct, je, že proroctví není magická formule, která se automaticky vyplní (alespoň ne ta proroctví týkající se velikých požehnání v budoucnu). Na cestě k jejich naplnění bývá mnoho překážek, a proto je třeba k nim přidat osobní duchovní zápas. Je krásné snít sny, ale musíme se vypořádat s realitou. Bez našeho přičinění se nic nezmění. Příklad: Pokud se ti dostalo třeba proroctví, že budeš misionářem (a to proroctví bylo správně rozsouzeno) a ty nic pro jeho naplnění neděláš, nedočkáš se. Jsou tu zcela praktické kroky: Učit se cizí jazyk, studovat, získávat zkušenosti, čelit nejrůznějším překážkám. Známý misionář Hudson Tailor, zakladatel vnitročínské misie, se na službu připravoval například tak, že spal po celý rok venku, aby byl otužilý. A proto připojme k prorockému slovu i úsilí - duchovní boj za jeho naplnění.

Jiná situace: Bratr biskup přinesl minulý rok na olomoucké pastorálce prorocké slovo z Ámose 4,12: Připrav se na setkání se svým Bohem. Toto slovo závažným způsobem vyzývá církev k tomu, aby se připravila na nadcházející léta. Jak se připravujeme? Změnilo se něco v našich životech? V životě našich sborů, v životě celé církve? Jsem přesvědčen, že to slovo dává směr, jakým jako církev máme jít v čase, který je před námi. Bůh něco chystá, a v tomto případě stejně jako u Timotea platí: Ve shodě s prorockými slovy bojujme dobrý boj!

Proroctví můžeme chápat jako nabídku z Boží ruky, otevřené Boží dveře, naznačený směr. Je třeba vejít. Je třeba o naplnění proroctví usilovat, bojovat za něj. Ať jde o proroctví k církvi nebo třeba osobní, ke komukoli z nás. Proroctví dává směr našemu myšlení, ukazuje možnosti, kterých můžeme ve službě Bohu dosáhnout. Překážkou je naše přirozenost - naše slabost a veškeré problémy stojící v cestě. Po proroctví musí následovat modlitby, hledání Boží tváře, popřípadě půst (Sk 13,1-3). Tyto skutečnosti jsou pro nás životně důležité: Určují budoucnost naší církve, budoucnost našeho národa. Chceš-li se změnit, bude to něco stát. Chceme-li aby se změnil náš národ mocí Kristova evangelia, je třeba bojovat. A to bolí. Boj - to jsou i zranění a ztráty. Pokud toto nepochopíme, skončí veškerá proroctví (s výjimkou proroctví o Božím soudu) na pohřebišti křesťanských snů.

Jsme na samém konci úvahy zabývající se vztahem proroctví a duchovního boje. Mohli jsme si uvědomit, že samotné proroctví nic dobrého nepřinese, pokud nejsme ochotni vést „dobrý boj víry". Mohli bychom o tomto tématu hovořit mnohem více a uvést další příklady, a stále bychom viděli totéž: Změna do životů i do společnosti přichází prostřednictvím lidí, kteří jsou vydaní Bohu, iniciativní a ve smyslu prorockého slova vedou duchovní boj. Víra bez skutků je mrtvá.

Martin Moldan

zástupce biskupa