Ohledně probuzení v naší zemi bylo též vyneseno značné množství proroctví, z nichž valná část má již dnes prošlou dobu své platnosti. Abych nebyl obviněn z toho, že zevšeobecňuji, dovolím si uvést za všechna ostatní alespoň jeden konkrétní příklad. Ulf Ekman na začátku devadesátých let na jakési konferenci prohlásil: „Bůh mi zjevil, že do deseti let udělá v této zemi tak velké věci, že se na ně bude dívat celý svět!"

Protože si s manželkou taková a podobná prohlášení pečlivě schováváme nebo ukládáme v paměti, mohli bychom sloužit dalšími zahraničními i tuzemskými řečníky. Nemám však v úmyslu vést na stránkách Života v Kristu na toto téma polemiku, která ostatně tak jako tak bude vedena někde docela jinde. Je totiž napsáno, že z každého prázdného slova budeme souzeni a také: „Nevezmeš nadarmo jméno Hospodina svého Boha...!" Vraťme se tedy raději k nadpisu článku.

Pokud budeme upřímní, shodneme se zřejmě na tom, že situace ohledně zvěstování evangelia se stává stále složitější a obtížnější. Není to v žádném případě výmluva, nýbrž konstatování. Lidé jsou den ode dne více materialističtější, bezbožnější a tím pádem i hříšnější. Přitom je rovněž evidentní, že hřích milují. To je také hlavní důvod toho, proč se stávají těžce oslovitelnými. Faktem však je, že se jedná o zcela přirozený vývoj duchovního světa, tak jak o něm mluví Bible. Apoštol Pavel nás například upozorňuje, že v poslední době nastanou zlé časy, a to jak pro svět, tak i pro Církev. Výsledky evangelizačního úsilí v ní nebudou valné a někteří proroci v tomto směru naznačují, že půjde o pouhé paběrkování. Ani Ježíš nelakuje svým učedníkům budoucnost na růžovo a neskrývá před nimi skutečnost, že přijde opět doba totožná s tou, ve které žil Noe.

Nepříznivý vývoj situace však není v žádném případě důvodem, abychom se jí nechali od zvěstování radostné zvěsti odradit. Odpovědnost za evangelium neseme každý sám osobně, a to až do samého konce. Již jednou jmenovaný apoštol Pavel nás k tomu vybízí větou: „Včas i nevčas, vhod i nevhod!"

Pokusme se tedy v této souvislosti podívat blíže na Noeho, který žil po celých sto dvacet let v době nikoli nepodobné té naší. Apoštol Petr označuje tohoto muže za „hlasatele evangelia", tedy evangelistu. Mělo by nás tedy zajímat, jak to Noe tehdy dělal.

Krom jiného velice brzy zjistíme, že jeho způsob evangelizace nespočíval v plamenných kázáních, ale v praktickém životě víry, tedy beze slov. Tím se stal tento nejznámější „mořeplavec" v historii příkladem hodným následování.

Noe byl POSLUŠNÝ.

Nejednalo se však pouze o jeho vnitřní postoj vůči Božímu slovu. Noe se za svou poslušnost nestyděl. Mohli ji vidět všichni, kdo měli v pořádku oči. Měla podobu velice zvláštního plavidla, které mu Bůh přikázal postavit.

V dnešní době celospolečenské anarchie a chaosu, kdy nikdo neposlouchá nikoho, patří poslušnost vůči Bohu a jeho přikázáním mezi značně účinné evangelizační metody. Pokud dopřejeme lidem, aby viděli, že se vyplácí poslouchat Boha a držet se mantinelů, které stanovil, nemusíme ani příliš mluvit. Na poslušnost totiž Bůh odpovídá zjevným požehnáním!

Noe byl VYTRVALÝ.

Celých sto dvacet let, tedy více než čtyřicet tisíc dní, nebo, chcete-li, přes milión hodin, stavěl vysoko v horách obrovskou schránu. Usilovná, mravenčí práce bez ohledu na rozmary počasí. Jestli ho to vždycky bavilo? Nemyslím. Noe však věděl, že pokud nechce dopadnout špatně, je třeba pokračovat a vytrvat až do samého konce.

Vytrvalost může být naším dalším praktickým svědectvím světu. Vzpomínám na člověka, který se stal křesťanem jenom proto, že přes deset let sledoval svého souseda, který zima-nezima, déšť-nedéšť, horko-nehorko chodil pravidelně třikrát týdně s Biblí a zpěvníkem pod paží na bohoslužby. Vytrvalost prostá fluktuací lidem mnoho napoví. Přinejmenším, že cíl, který sledujeme, stojí skutečně za to!

Noe byl VĚŘÍCÍ.

Bůh k němu promluvil a pak sto dvacet let mlčel. Přitom nevidíme, že by to Noemu nějak zvlášť vadilo. Neměl spousty proč, ani nevyžadoval neustálé ujišťování o Boží přízni. To, co slyšel, mu stačilo k tomu, aby bezodkladně a bez zbytečných řečí začal usilovně pracovat.

Není proč dělat z víry křesťanskou vědu nebo vytvářet na toto téma desítky a stovky nových učení. Víra není teorie, ale naprosto praktická součást lidského života. Nemá zbytečných otázek, neutápí se v nejistotě, pochybnostech, strachu, stresech a depresích. Je to odpověď, kterou jsme dali Bohu. Teologie nikoho nepřesvědčí. Praktická víra, kterou mohou lidé vidět v nejrůznějších, často i mezních situacích, ano!

Noe měl PŘÍKLADNOU RODINU.

O Lotovi, který byl v podobné situaci jako Noe, čteme, že když přišel za svou rodinou, aby ji varoval před Božími soudy, vysmála se mu. Jeho děti měly pocit, že si z nich utahuje (Gn 19,14). V případě Noeho vidíme, že jeho manželka, synové a jejich ženy stavějí společně s ním. Nikde zmínka o tom, že by je musel prosit nebo přesvědčovat. Lze říci, že v jeho rodině panoval Boží řád.

Rodiny, fungující na základě biblického modelu, jsou jedním z nejpřesvědčivějších argumentů ve prospěch evangelia. Svědectví křesťanských rodin nenahradí desítky nákladných evangelizačních akcí a troufám si tvrdit, že bez něho jsou všechny evangelizace na sborové i církevní rovině zbytečné. Jedním z hlavních důvodů proč jako křesťané ztrácíme vliv na dnešní společnost je, že bezostyšně přejímáme do našich rodin způsoby světa. Statistiky dokazují, že mezi věřícími (všeobecně) je stejný počet rozvodů jako ve světě. Rovněž procento nefunkčních rodin s narušenými vztahy je v církvi značně vysoké. Čím chceme světu svědčit? Tím, že se hádáme, rozvádíme nebo vedle sebe jako manželé pouze žijeme? Boží řád pro rodinu je v Bibli dostatečným způsobem popsán a objasněn. Pravdou je, že čím více jej ignorujeme a odvracíme se od něho, tím je církev nemocnější a její svědectví stále více nepřesvědčivější. Pokud po nás lidé vůbec něco chtějí, pak nejprve vidět a teprve potom slyšet. V oblasti rodin a manželského soužití to platí dvojnásob!

Noe byl JINÝ.

Věřil v jediného Boha Stvořitele, odmítal se přizpůsobit společnosti, ve které žil, nebyl poplatný druhým a vyznával zcela jiné životní hodnoty než ostatní zbytek světa.

Být jinými by pro nás mělo být potěšením a rozkoší. Přitom stále více křesťanů přejímá konzumní způsob života a s ním i nejrůznější filosofie úspěšnosti a prosperity, halené samozřejmě do duchovních hávů. Nicméně pravdou zůstává, že lidi lze oslovit pouze v případě, když zůstáváme jiní (svatí) než oni. V mluvení, myšlení, životním stylu, módě, kultuře, v pokoře, tichosti, odpouštění, přejícnosti, ve všem. Pokud se církev připodobňuje a přizpůsobuje světu ve stylu - svět se někam hnul, my se musíme hnout za ním - stává se organizací, která, krom trapně působících imitací, nemá co nabídnout. Povrchnost a poplatnost lidi odpuzuje stejně spolehlivě, jako je odlišnost přitahuje!

Noe měl CÍL.

Všechna tvrdá práce, kterou vynaložil, sledovala jediné: záchranu života. V přeneseném slova smyslu Noe věřil v nové nebe a novou zemi, čehož se nakonec také dočkal.

Bezcílnost současného dneška nám dává dobrou příležitost ukázat na cíl, který jako křesťané sledujeme. Pokud chceme být v tomto směru skutečnými evangelisty, znamená to podřídit tomuto cíli všechno v našich životech. To je způsob, jak jej udělat přitažlivým i pro druhé. Nikoli zázraky a prožitky dělají naši víru atraktivní, nýbrž cíl, ke kterému směřujeme!

Nikdo z nás nemůže s určitostí říci, co nás čeká. Může to být probuzení stejně jako ztráta svobody a pronásledování. Bůh je i v této oblasti naprosto svrchovaným Pánem a podle toho také jedná. Ať se však situace bude vyvíjet do budoucna jakkoli, zůstává nám pro každou příležitost velice účinný způsob evangelizace: Náš život. Vždyť co můžeme udělat víc pro případné probuzení, nežli žít tak, aby se k nám Bůh mohl přiznat. Každý, kdo takový způsob života praktikuje, nemusí mít strach, že by pro evangelizaci světa dělal málo!

Pavel Dolejší,

Veselí nad Lužnicí,

sbor AC Čáslav