Pokoj tobě, drahý čtenáři, při otevírání říjnového čísla časopisu Život v Kristu. Nechť ti náš drahý Pán a Spasitel při čtení hojně požehná.

V říjnu naplno začíná podzim a v obchodech už pomalu, ale jistě začínají nové předvánoční štvanice. Jak ti, kteří mě dobře znají, vědí, začíná období, které nemám rád. Proč? Stromy začínají barvit listí, které chvíli nato padá. Bratři a sestry mi mnohdy při cestování ukazovali nádheru barev podzimních stromů a já jsem vždy odpovídal jedním způsobem: Nádhera? Nebo barva smrti?

Ano, nemohu jinak než znovu a znovu přirovnávat stromy a jejich listí k církvi. Jaro znamená život, listí je nádherně zelené. Na podzim se listí nádherně barví, ale znamená to, že strom stahuje život ke kořenům a odumřelé listy padají. Tak je to i v církvi. Když se život Ducha svatého začíná z církve vytrácet, velmi často ho začínáme nahrazovat uměním různého druhu, ať už jsou to krásná homiletická kázání, hudba nebo cokoliv, čím máme snahu přilákat lidi. Ale to všechno je znakem, že církev umírá.

Dnes bych se chtěl zamýšlet nad tím, co se děje kolem nás. Podívejme se na verše v úvodu.

I řekl Bůh. Když se podíváme dále, vidíme, že pokaždé, kdy řekl Bůh, se něco dělo. I řekl Bůh - a byl život, bylo světlo, ale také řekl Bůh a Adam propadl hříchu a byl vyhnán z ráje. Nezapomínejme však, že také už v ráji řekl Bůh a dal zaslíbení. Ano, Boží slovo je protříbené a jak říká žalmista, na prvním místě je pravdivé.

Chtěl bych tě, drahý čtenáři, na něco upozornit. V jednom z úvodních veršů čteme, že Bůh nás stvořil ke svému obrazu. Tím, že nás stvořil ke svému obrazu, vložil nám také do úst zbraň jménem slovo. Často ovšem zapomínáme, že je to prostředek k životu i k smrti.

Chtěl bych, abychom se dnes nad touto zbraní trochu zamysleli. Je pravdou, že vědci mají snahu nás přesvědčit, jak jsou nám opice a jiná zvířata blízká. Ano, zvířata také vydávají nejrůznější zvuky, papoušek dokonce může opakovat naše slova, ale to všechno jsou jen zvuky bez smyslu. V těch zvucích není síla slova. Kdežto nás Bůh stvořil ke svému obrazu a dal nám sílu slova. Slovem můžeme druhého člověka povzbudit i zničit. Právě slovem, drahý čtenáři, si otevíráme dveře do ráje, ale také do pekla. Už sis to někdy uvědomil? Už tě to někdy napadlo? Ne nadarmo říká Pán Ježíš, že z každého slova budou lidé skládat počet, proto bychom měli být velmi uvážliví.

Bůh řekl. I my máme hovořit. Na jiném místě nám Písmo říká, že našich slov má být málo. Na dalším místě čteme, že kde je mnohé mluvení, nebývá to bez hříchu. Ale teď bych chtěl postoupit ještě o krok dále, abychom se zamysleli nad dalšími věcmi. Slovo má moc, ale je tu ještě druhá věc. Slovo má být mocné. Když jsem byl jednou na modlitbách před Pánem, ukázal mi jeden příklad. Vaječník zdravé ženy jednou měsíčně vypouští jedno vajíčko. Pokud se to vajíčko ve vejcovodu setká se spermií, vzniká nový život, nový člověk. Pokud se vajíčko se spermií nesetká a není oplodněno, opouští tělo ženy jako nečistota. Tenkrát mi můj drahý Pán ukázal na to, že to tak je i v našem životě. Řekl mi doslova: „Pokud budeš v úzkém obecenství se mnou, pak tvá slova budou mnou oplozena." Ano, my všichni potřebujeme mít úzký vztah s Duchem svatým. Pak jsou naše slova Duchem svatým oplozena, je v nich život a my tento život přinášíme lidem. Ať skrze povzbuzení nebo napomenutí, je v nich život. Pokud však Duchem svatým oplozena nejsou, opouštějí naše ústa jako nečistota. Mohou být pěkná, mohou se líbit našim uším, ale není v nich život. A tak bych tě chtěl povzbudit, drahý čtenáři, aby ses zamyslel. Jsou slova, která pronášíš, opravdu živá a mocná? Anebo ne? Ano, slova může lidem vložit do úst i ďábel. I náš jazyk, jak říká Písmo v Jakubově listu, je plný smrtonosného jedu (...ale jazyk neumí zkrotit nikdo z lidí. Je to zlo, které si nedá pokoj, plné smrtonosného jedu. Jk 3,8). Proto bychom svá slova měli velmi zvažovat.

V poslední době jsem na modlitebních ztišeních několikrát použil jeden příměr právě z této oblasti. Abramovi a Sáraji bylo zaslíbeno, že z nich vzejde život, nesčíslné potomstvo, ale Sáraj byla neplodná. Bůh řekl, slovo bylo vyřčeno, ale zůstávala realita. Sáraj je neplodná! Ale nabízelo se řešení, v daném prostředí běžná zvyklost. Sáraj tedy řekla: „Dobře, tady je moje služebnice, já si půjčím její lůno, z ní vzejde mé dítě." Výsledek? Narodilo se sice Abramovo dítě, ale radost z něj trvala jen krátce a od té doby až dodnes je tu problém. Bůh si vyvolil Semitu Abrama. I Sáraj byla z rodu Semitů, Hagar však pocházela z rodu Chámova. Ne, to nejde. Když Hagar zaujala místo, které jí nepříslušelo, které bylo určeno pro Sáraj, narodil se Izmael, který se však stal původcem problémů přetrvávajících až dodnes. Jen se podívejme na dnešní Gazu.

A teď se podívejme na nás, do rodin, sborů, církve, všude. Naše slova vyřčená k manželce, manželovi, dětem, rodičům mají být plná života. Jsou oplodněna Duchem svatým? Nebo snad ne? Často se zamýšlíme nad tím, proč to dnes vypadá tak, jak to vypadá. Proč se modlíme za náš národ, proč za něj zápasíme, a výsledky nejsou? Proč je tolik rozbití? Není problém v našich ústech? Jsou naše slova plná života, anebo naše ústa opouští jen nečistota? Sáraj byla neplodná, dokonce v menopauze, ale pak zasahuje Bůh a vzniká život.

Na rozdíl od našich představ Bůh nemá zalíbení v lidské síle či moudrosti, ale ve své moci. Právě proto si povolal za svého mluvčího před faraonem koktavého Mojžíše, a ne člověka s dobře proříznutou pusou.

Bůh má zalíbení v tom, čím tento svět pohrdá. Pak se zjeví jeho sláva. Dneska velmi často toužíme, aby naše manželství klapala, používáme k tomu i k výchově dětí psychologii. Trnu hrůzou, co se děje. Jak je to možné, že mnohé naše babičky sice neuměly číst, ale děti vychovat uměly! Rozvody a podobně se také vyskytly, ale vždy jako opovrženíhodná záležitost. Dneska se naopak spíše doporučují. Jak je možné, že se nám rozvody tlačí i do církve? Drahý čtenáři, zamysleme se, Hagar je služebnice a tou má zůstat. Hagar nemá nikdy rodit. Ano, my můžeme přijímat, co nám svět nabízí, ale má nám to sloužit, a ne panovat. Hagar měla sloužit. Dokud tak činila, problémy nebyly. Tak i my u toho zůstaňme.

Tím bych chtěl uzavřít dnešní zamyšlení. Zůstaň u toho, drahý bratře, drahá sestro, aby každé tvé slovo, kdekoli je vyřkneš, bylo mocné, živé, oplodněné Duchem svatým. My máme být podobni Bohu. Stvořil nás ke svému obrazu. Ne nadarmo říká Pán Ježíš, že říká jen to, co mu řekl Otec, co slyšel od Otce. Proto nechť našich slov je málo, ale nechť jsou mocná.

Bůh ti žehnej do dalších dnů tvého života.

Tvůj bratr

Rudolf Bubik,

biskup Apoštolské církve