Drazí bratři a sestry, milí čtenáři,

jako pastor jsem vedl řadu let sbor a setkával jsem se s lidmi v nejrůznějších životních situacích. Častokrát jsem se cítil naprosto bezradný, jak jim pomoci v jejich osobních problémech. Jednou například - tehdy jsem byl mladý a nezkušený ve službě - za mnou přišla mladá sestra se zvláštním problémem: „Bratře pastore, mne to stále »táhne do světa«." Tehdy jsem opravdu nevěděl, co jí říci. Náš sbor byl mladý, sestával tehdy ze samých nově obrácených a nadšených lidí, a najednou takovýto problém! Co jí mám říci? Nevzpomínám si, jak jsem jí tehdy poradil, ale pamatuji si, že jsem se později modlil a ptal jsem se Pána, jak to vidí On. Jeho odpověď mne zaskočila: „Každého to táhne tam, kde je jeho domov." A bylo jasno.

Jindy, o pár let později, jsem se setkal s mužem ve středním věku. Jeho život byl velmi obtížný, co se týká situace v manželství. Prošel mnohými útrapami a vždy našel sílu nově povstat a následovat Ježíše. Nicméně zdálo se, že život je k němu stále více nespravedlivý a on si začal klást otázky typu, zda to vše má ještě vůbec nějaký smysl. Říkal si: „Je vůbec nějaký rozdíl mezi tím, jestli věřím, nebo nevěřím?"

Každý, kdo se setkává s lidmi a snaží se pomoci jim v jejich životních zápasech, ví, jak je to těžká práce. Jsou situace, kdy každé slovo připadá mělké a bezobsažné ...

Tyto a mnohé podobné situace mne vždy vedly k otázkám: „Jak bych reagoval já, kdybych byl na jejich místě?" „Na čem vlastně stojí víra těchto lidí?"

Verš uvedený na začátku je z Ježíšova podobenství o dvou stavitelích; jeden stavěl na písku a jeho stavba při nejbližší pořádné bouři spadla, kdežto druhý si dal práci a základy vyhloubil na skále. Jeho stavba obstála i v té největší bouřce.

Bible je kniha plná příběhů a i povrchní čtenář brzy pozná, že nejde o nějaké zábavné povídky či romantické čtení. Naopak - většinou se jedná o skutečná dramata a příběhy plné bolesti, strádání, lidské porušenosti a nespravedlnosti. Jakou radu bychom poskytli, kdyby za námi přišel třeba takový Job? Jistě, dnes víme, jak příběh dopadl, ale tenkrát se těžko radilo. Jeho přátelé, ač to mysleli dobře, mu svými radami spíše přitížili. A co David, když jej pronásledoval jeho vlastní syn? Mohli bychom pokračovat a vyjmenovat mnoho příběhů lidí, kteří procházeli zkouškami. U všech bychom nalezli jeden společný rys: Ti, kteří vítězně obstáli, byli lidmi, kteří neměřili svou víru dočasným pohodlím. Byli pevně zakořeněni v Hospodinu a „vyhlíželi město, jehož stavitelem je sám Bůh" (Žd 11,10.14). Jinými slovy, touha líbit se Bohu byla v jejich případě silnější než touha zachovat svůj vlastní život.

Na čem by tedy měla stát naše víra, aby obstála ve všech bouřích, které občas život s sebou přinese? Zjednodušeně bych řekl, že záleží na tom, zda Bůh pro nás představuje prostředek anebo cíl. Pokud je Bůh cílem tvého života, znamená to, že jsi poznal jeho lásku, moc i spravedlnost. Věříš tomu, že Pán Ježíš Kristus jednou přijde na tento svět, aby učinil tečku za porušenými lidskými dějinami, máš ve svém srdci touhu Boha více poznávat a sloužit mu. Podobně jako Filip ses modlil slovy: „Pane, ukaž nám Otce a víc nepotřebujeme" a podobně jako Tomáš jsi jednou v životě vykřikl „Můj Pán a můj Bůh!" Je-li ovšem pro tebe Bůh pouhým prostředkem k cíli, pak je cosi zásadního ve tvém životě špatně nastaveno. Jsou lidé, kteří se zdají být znovuzrození, dokonce pokřtění Duchem svatým. Častokrát zastávají ve sboru nejrůznější služby. Mají mnohá svědectví o vyslyšení svých modliteb. Na první pohled je nerozeznáme od skutečných křesťanů, odhalí je až krize, ve které neobstojí. Ve skutečnosti jim jde o něco jiného než o to líbit se Bohu. Mají své cíle, ať jsou již jakékoli. Jejich cílem může být třeba šťastný rodinný život stejně jako touha mít se dobře. Cílem může být i snaha vyniknout, být obdivován druhými. Cílů může být mnoho a některé mohou vypadat velmi zbožně. Problém je, že jsou to jejich cíle a Bůh je jen prostředkem k jejich naplnění. V okamžiku, kdy se zdá, že cíl mizí v nenávratnu, víra ztrácí smysl. Dalo by se říci, že hledají Boha, který je učiní (jakkoli) bohatými, kdežto ti v první skupině poznali, že jejich skutečným bohatstvím je Bůh sám.

V lednovém Úvodníku jsem zmínil verš, který jsem obdržel pro církev na tento rok. Pro jistotu jej ještě jednou připomenu:

Kdo zvítězí, bude oděn bělostným rouchem a jeho jméno nevymažu z knihy života, nýbrž přiznám se k němu před svým Otcem a před jeho anděly. (Zj 3,5)

Snažil jsem se ukázat, že život je zápas - a každá jednotlivá bitva by nás měla posunout blíže k Pánu. Vnímám, že doba, která je před námi, bude opravdu náročná po duchovní stránce. Bůh varuje církev prostřednictvím různých služebníků, že přichází obtížná doba. Já k tomu dodávám: „Ať již bude doba jakákoliv, pro mnohé bude obtížné věřit". Proto vidím jako důležité, abychom si sami kladli otázku „Na čem stojí má víra?"

V únoru jsme uspořádali první cyklus „Kristovy školy." Pro ty, kteří se zúčastnili, to znamenalo deset dní vyučování Božímu slovu a hodiny modliteb. Kristovu školu nezmiňuji proto, že bych se snad domníval, že právě ona je odpovědí na všechny naše potřeby (ač bych každému přál se jí zúčastnit) ale ukazuji na princip: Chceme-li prohloubit svou víru, potřebujeme značné investice, mimo jiné i časové. Pro jednoho může být tou správnou odpovědí Kristova škola, pro jiného třeba naše biblická škola v Kolíně, další se začne více modlit a postit. Každopádně všichni potřebujeme vyvinout úsilí, abychom se přiblížili více k našemu Pánu a dovolili mu formovat naše životy. Je čas něco se sebou dělat! Přichází doba, kdy povrchní víra neobstojí (a ani neuspokojí). Nebo skončíme jako zhýčkaná generace, jež vyhledává značkové oblečení, značkovou elektroniku, příjemný život - a jejíž víra je bezcenným „šuntem"?

Martin Moldan, biskup AC