Drazí bratři a sestry, milí čtenáři,
přeji vám pokoj ve jménu Pána Ježíše Krista. Tímto se vám dostává do rukou prosincové vydání časopisu Život v Kristu, ocitáme se tedy v posledním měsíci tohoto roku. Závěr roku bývá časem hodnocení, ohlédnutí se zpět, ale i nových plánů do budoucna. Pro mne osobně tento rok nebyl nikterak lehký - postupně si zvykám na úřad biskupa církve. Znamená to pro mne mnohem více práce (zejména cestování), zcela nová zodpovědnost, ale i chvíle radosti, poznávání nových lidí, a hlavně silný vnitřní pocit Boží podpory a blízkosti.
Snadný nebyl tento rok ani co se týká událostí doma či ve světě. Výsledky nedávných voleb otřásly sebevědomím naší nejsilnější politické strany, česká ekonomika začíná rovněž citelně pociťovat důsledky světové finanční krize. Pocit, který ve mně stále více sílí, se týká nutnosti zdravé a silné církve v tomto národě. Boží slovo i Duch svatý jasně ukazují, že svět vstupuje do doby, která bude velmi náročná. Ne, nebojím se těžkostí, kterými snad budeme muset projít, má obava spočívá v tom, abychom jako křesťané v nadcházející době dokázali obstát. Abychom mohli být světlem a solí, a tak ukazovali světu na Ježíše Krista. To, co vážně potřebujeme, je církev silně zakořeněná v Pánu Ježíši Kristu a jeho slovu, nikoli církev řešící stále nějaké své vnitřní problémy.
Chtěl bych se nyní vrátit k úvodnímu textu: V Ekumenickém překladu Bible je celý odstavec nazván Rozhovor cestou do Getsemane. Jde tedy o poslední chvíle, které Ježíšovi učedníci tráví se svým Pánem. Během tohoto rozhovoru se Pán najednou nakloní k Petrovi a začne k němu mluvit o zkoušce, která jej čeká. A říká mu slova „Až se obrátíš, buď posilou svým bratřím". Dovedu si představit, co tato věta v Petrovi vyvolala: „Pane, copak nejsem obrácen?! Jsem hotov jít s tebou do vězení i na smrt!" Petr musel být evidentně šokován tím, co mu Ježíš řekl. Byl předním z učedníků, a po více než třech letech mu jeho Mistr řekne „Až se obrátíš..."
Pravda je ovšem taková, že za několik málo hodin došlo na Ježíšova slova; on sám je zatčen a uvězněn, učedníci se rozprchnou a Petr jej zapírá - hned třikrát, a z toho jednou dokonce před nějakou služkou! V následujícím čase prochází tento učedník velmi těžkou zkouškou. Musí být svědkem toho, jak přední Židé zachází s Ježíšem, jak jej lid pošle na smrt a Pilát nechá ukřižovat. Toto všechno musí vidět a sám nemůže zasáhnout. K tomu všemu bolestně prožívá vlastní selhání, ve slovech „vyšel ven a hořce se rozplakal" můžeme cítit opravdu silnou bolest.
Petr se pouze domníval, že je obrácen. Byl to upřímný chlapík, opravdu odhodlaný udělat pro Ježíše cokoliv. Problém ale spočíval v tom, že jeho odhodlání bylo až příliš lidské. Byl to on, kdo chtěl zachraňovat Ježíše, on sám si byl tolik jist svým vlastním odhodláním, že podlehl vlastnímu sebeklamu. Proto tolik hořkosti na konec.
Verš zároveň říká, že dokud Petr nepozná, co je skutečné obrácení, nebude schopen posilovat ostatní bratry. Můžeme tuto myšlenku rozšířit na všeobecné tvrzení, že pokud člověk není obrácen, nemůže ve skutečnosti sloužit. Pokud je hnací silou lidské nadšení, pokud jsme si tak jistí sami sebou, svými vlastními silami a tím, jak vše máme pod kontrolou, jsme pro Boha nepoužitelní. Musí nás nechat padnout, abychom se mohli změnit.
V čem tedy spočívalo Petrovo skutečné obrácení? Jednoduše v tom, že již nespoléhal na sebe, ale na Boží milost. Poznal do hloubi vlastní slabost, ocitl se na chvíli na stejné lavici jako Jidáš, poznal to, co Pavel vyjádřil v listu Římanům: „Chtít dobré dokážu, ale vykonat už ne" (Ř 7,18). V jistém slova smyslu zůstal nadále stejným Petrem jako před tím, ale něco se přesto změnilo. Spoléhal na Ježíše a na jeho moc, nikoli na sebe. Opět si použiji slova apoštola Pavla - „Všechno mohu v Kristu, který mi dává sílu" (Fp 4,13). To je podstatou obrácení: Dívám se na sebe nebo na Ježíše Krista?
Nyní na chvilku opustím apoštola Petra a trochu zavzpomínám: Minulý měsíc jsme na naší pastorálce hostili misionáře pracujícího v Číně, bratra Rena. Poslouchali jsme úchvatná svědectví o tom, co Bůh působí v této zemi, s nadšením jsme sledovali neuvěřitelný růst čínské církve. Když jsem s tímto misionářem seděl u večeře a dále diskutoval o Božím jednání v Číně, položil jsem mu otázku: „Jak vidí křesťané v Číně církev na západě?" Bratr Ren se rozhovořil, mluvil o vděčnosti, kterou Číňané cítí vůči Západu za veškerou pomoc, jíž se jim dostává, ale pak řekl: „V Číně mají pro západní církev taková dvě přirovnání: Vidí ji jako prázdné bazény. Zvenčí se zdá být vše v pořádku, církev vlastní budovy, má mnoho projektů, vykazuje spoustu aktivit, avšak je prázdná. To vše je jen zdání života. Druhým přirovnáním jsou čokoládoví vojáčci". Myslel tím oblíbenou dětskou pochoutku, obdobu našich velikonočních zajíčků. Zvenčí vypadají jako vojáci, uvnitř jsou ale prázdní a pokud je postavíte na slunko, roztečou se.
Docela tvrdé přirovnání, že? Můžeme namítnout, že všechny sbory a církve nejsou stejné, a budeme mít pravdu. Můžeme oponovat, že Česká republika není západ, že my jsme jiní. Ale o to tady nejde. To, co chtěl bratr Ren ukázat, je pohled jedné kultury na druhou. Pohled církve, která zažívá probuzení, na církev, která jako celek umírá.
Žijeme v době, kdy slovo „krize" je skloňováno ve všech pádech. Mluvíme o krizi rodiny, krizi politického života, krizi mládeže, krizi hodnotového systému, dokonce o globální finanční krizi. Krize ale není setrvalý stav, pouze přechod z jedné etapy do druhé. Pokud pacient prochází krizí, lze očekávat výrazné zlepšení, nebo smrt. I západní kultura, včetně církve prochází krizí. Tato krize rovněž není stavem, ve kterém by měla zůstat. Do církve může přijít jen úplné ochladnutí anebo probuzení. Evropa a západ se může buď vrátit ke svým křesťanským hodnotám, anebo - netroufám si ani domýšlet, co by mohlo následovat...
Apoštol takovou osobní krizí prošel. Myslel si, že má něco, co ve skutečnosti vůbec neměl. Ježíš jej neodsuzoval, řekl pouze: „Až se obrátíš, budeš posilou mých bratří". Jinými slovy: "Mám pro tvůj život budoucnost, chci si tě velikým způsobem použít, ale musíš se obrátit. Musíš pochopit, že ve svém spoléhání na sebe, ve své vlastní síle, ano, ve své pýše vůbec nic nezmůžeš. Tvé nejlepší úmysly skončí zradou tvého vlastního přesvědčení."
Skončeme tento rok malou sebereflexí: jsme vojáky Kristovými anebo čokoládovými figurkami? Jsou naše sbory prázdnými bazény, nebo studnicemi živých vod? Známe živého Boha, nebo žijeme v sebeklamu?
Požehnaný čas vám přeje
Martin Moldan, biskup AC
