Drazí bratři a sestry,
srdečně Vás zdravím a na prahu nového roku Vám přeji hojnost Božího požehnání, milosti a pokoje. Podobně jako závěr roku bývá podnětem k hodnocení, tak počátek nového roku je charakteristický novými očekáváními, tužbami, možná předsevzetími. Loňský rok s osmičkou na konci proběhl ve znamení silných otřesů na světových finančních trzích, dokonce i v naší zemi je situace nejistá: Na jednu stranu nás ekonomičtí odborníci ujišťují o stabilitě našich bank, na druhou stranu se hovoří o desítkách tisíců lidí, kteří pravděpodobně tento rok přijdou o práci. S jakým očekáváním můžeme jako křesťané vkročit do tohoto roku?
Jako výchozí text tohoto zamyšlení jsem zvolil verš z knihy Zjevení - jsem přesvědčen, že slova, která apoštol Jan přijal od Pána a předal je církvi, mají prorocký rozměr i pro náš čas. Slova „Kdo zvítězí" nás odkazují na skutečnost, že jde vlastně o boj, válku v pravém slova smyslu. V kontextu celé knihy Zjevení vidíme, že jde o boj ustavičný, od stvoření světa až po jeho zánik. Není čas míru - a to je něco, čemu mnozí křesťané nerozumí. Jsme zvyklí používat termíny „mír", „válka" pro ozbrojené konflikty mezi národy, při kterých teče krev a řinčí zbraně. Bible nám ukazuje, že podstatou všech válek a konfliktů je vzpoura proti Stvořiteli. Nehledě na to, zda jde o ozbrojený konflikt mezi světovými velmocemi či hádku mezi manželi, skutečnou příčinou je hřích na zemi.
My křesťané bychom nikdy neměli propadnout pokušení domnívat se, že žijeme v míru. První křesťané to dobře věděli: Sledujeme-li pečlivě kontext našeho verše, zjistíme, že válka má řadu různých aspektů. Jsou to například falešní proroci a různá učení, která ohrožovala život církve, ale i nebezpečí ochladnutí a ztráty lásky, pýcha, pronásledování. Na jednu stranu rozdílné vlivy, na druhou stranu společný jmenovatel. Jde o různé ďábelské strategie, jak rozdělit církev od následování jejího Pána. V podobném duchu kázal i apoštol Pavel, když přirovnával život křesťana k válečníkovi, který se „nezaplétá do záležitostí obyčejného života, aby obstál před tím, kdo mu velí" (2Tm 2,4).
Život se skládá z různých zápasů, v některých prohráváme, jiné jsou vítězné. Ale zápas jako celek skončí teprve tehdy, až budeme jednou stát před Pánem. Ježíšova slova nepředstavují hodnocení jednotlivé životní epizody, nýbrž zaslíbení pro ty, jejichž život bude korunován úspěšným bojem. Ano, křesťanský život je zápas, a to i přes to, že věříme ve spasení z milosti. Ve chvílích, kdy píši tento úvodník, cítím, jak důležité je právě to, abychom pochopili závažnost tohoto boje. O jaký boj jde v našem případě?
Předně myslím na to, abychom si uvědomili, že náš život je bojem, a to bojem na život i na smrt. Z pochopení této reality pak pramení i nová zodpovědnost k životu. Je to jiný boj, než známe z fotbalových hřišť či počítačových her. Tyto boje mohou být velmi napínavé i dramatické, ale v podstatě u nich zas o tolik nejde. Pochopení reality tohoto změní náš pohled na církev, evangelizaci, hřích i na život jako celek. Vytratí se lehkovážnost, povrchnost, bude obnoven cit pro hodnotu lidské duše.
Pochopení a přijetí života jako ustavičného zápasu vnese také obnovu do našeho vnímání závazku a smlouvy. Jednou z forem smluv je například manželství: Lidé jakoby neuměli za svůj vztah bojovat, stále častěji vidíme, jak je tolerován rozvod. A to i v církvi. Dokonce můžeme slyšet názory typu „určitě není Boží vůlí, aby takto trpěl, trpěla". Vnímám, že krize rodin a manželství se nevyhýbá ani církvím a křesťanům. Přesto, že jsme podnikli a dále budeme podnikat různé kroky pro zlepšení situace v této oblasti, ke skutečné změně nedojde, pokud se lidé nenaučí duchovně bojovat.
Nejde jen o manželství: Mnohokrát jsem se modlil s lidmi za situaci v jejich zaměstnání, kdy byl problémem šéf, se kterým si nerozuměli. U některých lidí se mi zdálo, že mají vyloženě smůlu na špatné nadřízené. Díky tomu museli měnit jedno zaměstnání za druhým. Nebo je problém někde jinde? Mohl bych pokračovat - co třeba sbor: „Když ten můj pastor je takový a takový... Uvažuji, že asi vystoupím..."
Netvrdím, že v uvedených případech nebylo jádro pravdy (naopak, utrpení lidí, s nimiž jsem se setkal, bylo nefalšované), ale jde mi o něco jiného: Mám pocit, že jsme generací, která z boje utíká, místo aby do boje šla. Řešením problému je útěk od něj. Jsme generací, která neumí a nechce snášet bolest a utrpení. Povzbuzujeme se v tom falešnou vírou, že „milující Bůh by přeci nic takového nedopustil, tak v tom musí mít prsty ďábel".
Když mluvím o boji a o vítězství, co je podstatou toho boje? Předně tedy, boj představuje nestandardní situaci. Není to čas odpočinku ani radovánek. Rádi bychom zůstávali déle na travnatých nivách a na klidných místech u vod, ale místo toho musíme vzápětí čelit údolí stínu smrti (Ž 23). Běda církvi, která se zabydlí v pohodlí a odmítá podstupovat nebezpečí!
Boj je spojen také se sebezapřením. Voják bojuje pro něco, nikoli proto, že jej to baví. Pro svůj cíl je ochoten riskovat a zapírat sám sebe. Nehledě na to, zda bojuje za svou vlast, či bojuje jako voják Ježíše Krista pro nebeskou odměnu, sebezapření je nutným postojem. V této souvislosti se mi vybavují slova misionáře v Číně, bratra Rena (zmiňoval jsem jej i v minulém Úvodníku): Tento bratr říkal, že křesťanům na Západě - a tím myslel i naši zemi - je dáno nést jiný kříž než křesťanům v Číně. Jiný, avšak stejně těžký. Kříž, který nese čínská církev, souvisí s pronásledováním. Jaký bude náš kříž? Osobně se domnívám, že náš kříž souvisí s ochotou brát na sebe břemeno boje, tedy i určitého odříkání a sebezapření. Ať se již jedná o jakékoli osobní problémy (manželství, sbor, zaměstnání), nebo o modlitby za probuzení v našem národě, vždy platí: Víra, která nic nestojí, za nic nestojí.
Rok, který je před námi, nemusí být lehký. Snadný však nebyl ani ten loňský. Vykročme tohoto roku posíleni novou vírou v Pána Ježíše Krista, novým odhodláním bojovat, novou ochotou nést i Ježíšův kříž a pak uvidíme i nová vítězství!
Martin Moldan, biskup AC
