Drazí bratři a sestry,
Přeji vám milost a pokoj od Boha a Pána Ježíše Krista.
Tématem tohoto listopadového zamyšlení je příběh Jóba ve vztahu k dnešní církvi. Jób je pro svůj výrazný životní příběh plný utrpení dobře známou postavou nejen mezi křesťany a Židy, nýbrž i v sekulárním prostředí. Když někdo prochází zkouškou, „trpí jako Jób", literární či filmové dílo kde utrpení hraje důležitou roli, lidé nazývají „Jobovka" a tak dále. Jób je jednou z nejznámějších postav Bible, ale současně i jednou z nejméně pochopených. Jób trpí, a jeho tři přátelé se snaží poskytnout mu útěchu, nebo spíše vysvětlení důvodů jeho strádání. Více než příběhem o utrpení je tato kniha teologickým poselstvím: Bourá takzvanou „teologii odplaty". Lidé věřili (a dodnes věří) že hřích způsobuje Boží hněv a následkem toho i bolest a utrpení. Toto je správná myšlenka, celé učení Bible dokládá, že hřích má své následky. Problém, ke kterému došlo a který je námětem knihy, spočívá v tom, že Jóbovi přátelé zaměnili příčinu a následek. Namísto „hřešíš, a proto budeš trpět" se snažili Jóba přesvědčit: „Trpíš, protože jsi zhřešil". Jób na jednu stranu uznává, že není bez hříchu, na druhou stranu ale odmítá nařčení, že jeho bolest je způsobena nějakým jeho závažným selháním. Pravá příčina jeho utrpení, která je sdělena v úvodu knihy, je ovšem Jóbovi i jeho přátelům skryta, zná jí pouze čtenář. Obsah knihy pak tvoří rozhovory mezi Jóbem a jeho přáteli – ti se jej snaží přesvědčit, že přeci „musel zhřešit, jinak by jej Bůh netrestal".
Na celý příběh se můžeme dívat také jako na ukázku, jak se tři přátelé snaží potěšit svého druha, který prochází těžkými zkouškami. Začátek není špatný. Dojati jeho hrozným vzezřením, propukají v pláč a sedm dní s ním tráví, aniž by promluvili slova. Pak jim to ale nedá a snaží se Jóbovi „správně vysvětlit", proč jej to vše potkalo.
První promluví Elífaz: Autoritu svých tvrzení opírá o jakési noční vidění (4,12). Druhý z trojice je Bildad, který cituje stará přísloví a čerpá z moudrosti předků (8,8–12) a třetí je Sófar, kterého bychom mohli charakterizovat jako průměrného člověka opírajícího se o životní zkušenost. Problém je v tom, že ani jeden neposkytne Jóbovi to, co skutečně potřebuje. Odpovídá jim slovy, citovanými v úvodu článku. Z jejich obsahu cítíme beznaděj, únavu, zklamání. Jób potřebuje víc milosrdenství od opravdových přátel než teologický rozbor jeho selhání a moralizování, co by měl dělat.
A zde bych chtěl přejít od Jóba k současné církvi. I dnes je okolo nás mnoho lidí, kteří prochází utrpením. Jsou ve světě jako nevěřící, jsou i mezi námi v církvi. Může jít o lidi v hmotné nouzi, jejich problém se může týkat zdraví – jejich nebo někoho z jejich blízkých příbuzných. Může jít o lidi sevřené duševním utrpením. Také může jít o „čistokrevné hříšníky" – lidi na ulici, v drogách, pasáky a prostitutky, lidi zlého charakteru a podobně. Pro tyto lidi není jiná šance, než evangelium o záchraně skrze Pána Ježíše Krista. Není jiné místo, kde by mohli nalézt skutečnou pomoc, než v církvi. Žádná poradna, žádná sociální instituce, žádné občanské sdružení – nic nedá lidem skutečnou naději. Tu mohou nalézt pouze ve fungujícím společenství Božího lidu. Jde o to, jaká církev je a jaké signály vysílá směrem ven. Chceme být neomylní jako Elífaz, jistí si svou pravdou, kterou nám „Pán ukázal"? Nebo jako Bildad, ortodoxní zastánci tradice, pro kterou je špatně vše, co je jen trochu jiné? Nebo budeme vedeni svým vlastním úsudkem, nad který není?
To, co Jób od svých přátel čekal, bylo milosrdenství.
Kde naberu sílu, abych to přečkal? Kdy to skončí, abych to vydržel? Je snad z kamene má síla a mé tělo z bronzu? Cožpak mi pomoci není? Záchrana je mi odepřena? Kdo své milosrdenství bližnímu odepírá, ten opouští bázeň Všemocného. (Jób 6,11–14)
Má-li být církev světlem a solí, mít vliv na svět a být přitažlivá pro lidi, musí být místem milosrdenství. Je faktem, že církev začala svou existenci v moci divů a zázraků, ale tehdejší římské impérium si podmanila díky tomu, že byla známa svými skutky milosrdenství. O církvi kolovala řada nespravedlivých nařčení a lživých obvinění, avšak jedno jim nikdo nemohl upřít. Byly to právě skutky milosrdenství, jež poskytovali všem lidem, bez rozdílu zda se hlásili k církvi či nikoli. Byl tím udiven i sám císař.
Celá Bible, Starý i Nový záklon klade vysoký důraz na milosrdenství. „Bližní je ten, kdo prokáže milosrdenství člověku v nouzi" říká Pán Ježíš farizeovi (L 10,25–37). Milosrdenství je něco, co spadá zcela do naší kompetence, na rozdíl od zázraků a darů Ducha svatého, které činí Bůh. Je projevem proměněného charakteru, znakem učednictví, charakteristikou Ježíšovy lásky. Z hlediska Jóbova příběhu bylo skutkem milosrdenství více to, že jeho přátelé dokázali s trpícím Jóbem mlčky sedět a sdílet jeho bolest než to, když mu dokázali „kvalifikovaně" radit. Lidé v nouzi potřebují tento druh milosrdenství. Více naslouchat než radit, spíše pochopit než zasvěceně vysvětlovat. Náboženství farizeů lidem přidávalo břemena, Ježíš lidem břemena snímal.
Milosrdenství z hlediska pohledu Bible šlo vždy ruku v ruce s právem. Obojího je třeba. Právo a spravedlnost bez milosrdenství se mohou stát chladným a necitlivým, a naopak milosrdenství bez práva pomíjí Boží spravedlnost. Jde o dost protichůdné pojmy, z hlediska člověka je nemožné je naplnit. Někdy varovně pozdvihujeme hrozící prst práva, jindy zabředáme do milosrdenství až příliš. Jediný, kdo naplnil obojí, byl Pán Ježíš. Jeho smrt na kříži představovala soulad práva (zemřel podle zákona) i milosrdenství (byl nevinný, na kříži nesl naše hříchy). Platí, že vzhledem k sobě je třeba uplatňovat více spravedlnosti a práva, vzhledem k bližnímu více milosrdenství.
Pamatujme na to kdykoli se setkáme s novodobými Jóby: To co nejméně potřebují, jsou duchaplná vysvětlení, proč trpí (když budeme trpěliví, přijde čas, kdy jim to budeme moci sdělit). Naopak to, co nejvíce potřebují je milosrdenství, sdělené slovem, skutkem či jen obyčejným gestem.
Martin Moldan, biskup AC
