Nedávno byl u nás na návštěvě jeden náš známý z Kanady. Mimo jiné je to cestovatel, který v kánoi i pěšky procestoval značný kus kanadské divočiny. Tentokrát nám líčil, jak se na svých toulkách dostal mezi mennonity, což jsou potomci švýcarských a francouzských protestantů. Církev mennonitů byla založena roku 1523 v Curychu a dnes je rozšířena hlavně v Holandsku, Švýcarsku, Francii a Americe. V Kanadě jim patří rozsáhlá území, kde žijí a pracují ponejvíce jako farmáři. Jsou zcela soběstační, tudíž naprosto nezávislí na milosti či nemilosti státu. Jejich zvláštností je, že odmítají žít dle práskání bičem dnešní komercionalizované společnosti. Nevlastní rádia, televize, mobilní telefony ani civilizační mor - počítače. Nemají automobily, zato se mohou pyšnit chovem koní. Práce na polích provádějí tradičním způsobem, tedy bez pomoci mechanizace. Chodí vkusně oblékaní v šatech, na které si tkají látky a ručně je šijí.
Za své nemocné se modlí, a pokud někdo z nich umírá, děje se tak v rodinném kruhu a nikoli v osamocení za umělohmotnou plentou, jak nám to nabízí naše moderní, humanistické zdravotnictví.
Nedělají si hlavu z ropné krize a neděsí se devalvace dolaru. Stejně tak je nechává chladnými dnešní mafiosní politika.
Jako lidé jsou přátelští, pohostinní a laskaví. Ten, kdo mezi ně zavítá, se nemusí obávat nátlaku stát se mennonitou, ale svou víru v evangelium se svými hosty sdílejí rádi.
Co pro nás s Evou bylo skutečným překvapením, že jejich děti ze společenství neodcházejí, ale dobrovolně v něm setrvávají, aniž by toužily po životě ve městě. S výdobytky kapitalismu a produkty civilizace se pochopitelně setkávají. Díky tomu, že mají možnost srovnání, k nim zaujímají stejný postoj jako jejich rodiče.
V poslední době se k mennonitům přidává stále více křesťanů z různých denominací, kteří jsou znechuceni církevním liberalizmem, aférami pastorů a jejich politikařením (píši o jednom konkrétním společenství mennonitů v Kanadě, nikoli všeobecně).
Nevím, do jaké míry mají mennonité propracovanou teologii. Spíše než jejich doktríny nás ale zaujalo, že je mezi nimi hluboká úcta ke stáří a rodičům, což se o dnešní církvi i přes její vypilovanou teologii říci nedá.
Mezi mennonity nejsou rovněž známy manželské nevěry a rozvody. Přitom není tajemstvím, že jsou pod dlouhodobým dohledem bulvárního tisku, který se snaží odhalit jakoukoli aféru či alespoň aférku.
Není mým úmyslem dělat reklamu něčemu, co osobně neznám, ale každopádně stojí za to se nad způsobem života těchto věřících zamyslet. Alespoň já jsem si při vyprávění našeho přítele, který je mimochodem letničním křesťanem, uvědomil, že není až tak těžké zabránit světu, aby se nám tlačil do života jak velká voda. Stačí pouze začít brát vážně Boží slovo se všemi jeho STOP a provádět důkladnou cenzuru všeho, co svět nabízí. Žel, my to ve většině případů děláme právě naopak. Snažíme se držet se světem krok, abychom byli moderní, promiňte, postmoderní, a jeho nabídkám lepíme duchovní nálepky. Nakonec si Biblí zdůvodníme, jak moc to či ono potřebujeme.
Tak nás tedy „baví" a „vychovává" televize, která v našich rodinách zcela zdomácněla. Hojně čtený denní tisk nás učí „myslet" a nenápadně formuje naše názory, a internet se stal nepostradatelnou, značně nebezpečnou hračkou pro celou rodinu, včetně dětí. (Musíme je přece připravit na život.)
Přitom se jaksi nevědomky i vědomky učíme koketovat s erotikou a pornografií. Nutno zmínit i alkohol, který se často stává běžnou součástí našeho stolování. Občas to vypadá, že nikoli svět mezi nás, ale my do něho se tlačíme.
Pak se také není co divit, že i mezi námi, stejně jako ve světě, roste neúcta ke stáří a rodičům, touha po panování jednoho nad druhým, autoritářství, manipulace, chamtivost a tak dále a tak dále.
Rovněž cizoložství a rozvody se stávají trvalým problémem, což je z velké části důsledek námi tolerované televizní, internetové a bulvární kultury, která nám po kapkách otravuje život.
Žijeme v nepřátelském světě, který nás nemá v úmyslu jakkoli šetřit. Pokud se chceme tomuto ataku účinně bránit, znamená to od samého základu přehodnotit náš vztah vůči světu a jeho stále rostoucí nabídce. Je nutno zatočit radikálně s každou věcí, která nás svádí k hříchu. V opačném případě přestaňme mluvit o probuzení a připravme se na debakl, který nám satan uštědří!
Na církve mennonitů se lze dívat všelijak. Jako na přežívající raritu, společenství vystředěných podivínů, nebo dokonce sektu. Jedno však těmto lidem upřít nelze: Dokazují celé současné církvi, že odstup od světa si lze udržet, a to i na pořádně dlouhé oprati!
Udržování striktní hranice mezi námi a světem nás v žádném případě nezbaví možnosti svědectví. Naopak, naše pevné postoje nám mohou pomoci napravit značně pošramocenou reputaci a získat zpět ztracený respekt v očích společnosti.
Pavel Dolejší, Veselí nad Lužnicí, sbor AC Čáslav
