Drazí bratři a sestry,
je to neuvěřitelné, ale tento měsíc si připomínáme dvacet let od ustanovení církve. Vy, kdo znáte alespoň něco málo z dějin Apoštolské církve, víte, že existence naší církve sahá až k počátkům dvacátého století. Nicméně o církevní registraci jsme začali žádat mnohem později, na počátku šedesátých let. Zázrakem se to ale podařilo až na samém konci komunistického režimu. Dne 25. 1. 1989 byla církev zaregistrována usnesením vlády ČR číslo 20, v březnu pak proběhla slavnostní ustanovující konference.
Osobně jsem se s Apoštolskou církví setkal poprvé někdy v roce 1982. Bylo mi osmnáct, byl jsem čerstvě obrácený a setkání s bratry z Těšínska na mne zapůsobilo hlubokým dojmem. Rudolf Bubik, tehdejší předseda letničních sborů, občas objížděl všechny sbory, stanice i skupinky a formoval rodící se letniční církev. A tak se tehdy dostal i do Kutné Hory, kde jsem se s ním setkal a prohodil pár slov.
Podruhé jsem se s ním setkal o několik let později, konkrétně v červnu 1985. Mile mě překvapilo, že si mne pamatoval a že se živě zajímal o Boží dílo ve Varnsdorfu, mém městě. Byl jsem tenkrát se skupinou přátel u Bubiků, bylo to na Letnice. Ty dva dny, které jsem v Albrechticích strávil, pro mne mnoho znamenaly. Snad poprvé v životě jsem mohl zakusit, co znamená být účasten ve shromáždění plném Boží moci. Bůh se mne tenkrát dotkl, věděl jsem, že neodjíždím stejný. Když jsem se později rozhodoval, ke které církvi se připojit, měl jsem jasno.
Od té doby uběhla řádka let, církev si prošla dobrými i zlými časy. Z hrstky křesťanů potají se scházejících po bytech je zde církev čítající okolo sedmi tisíc členů včetně dětí a pravidelných návštěvníků. Církev žije. Vybudovali jsme s Boží pomocí školu, máme vlastní nakladatelství, běží řada dětských a mládežnických projektů, máme Nehemii a vysíláme dokonce vlastní misionáře. Počet sborů se rozrostl na více než čtyřicet.
Nyní bych chtěl zaměřit pozornost na biblické verše v úvodu článku. Oba hovoří o paměti - jeden doporučuje pamatovat, druhý doporučuje zapomínat. Mojžíš nabádá lid Izraele, aby v žádném případě nezapomněl na veliké věci, jež s Hospodinem prožil. Pavel říká, že vítězný život je možný pouze tehdy, pokud se upřeme na náš cíl a zapomínáme na to, co je za námi. Kdo z nich má pravdu?
Mojžíš dobře věděl, proč povzbuzuje svůj lid, aby si pamatoval. Izraelité mnohokrát zapomínali na Hospodina a jeho skutky (Ž 106,13.21). Věděl, že pokud jako národ mají přežít, musí v paměti uchovávat vše, co jim Bůh svěřil. Postupem času si vytříbili mysl pro tento typ paměti. Díky tomu se byli schopni vrátit ze zajetí v Babylónu a mnoho let později, poté, co byli rozprášeni do celého světa, se začali vracet do země svých otců. Díky schopnosti pamatovat si mohli zachovat svou identitu a nesplynout s ostatními národy.
Co myslí Pavel slovy „Zapomínaje na to, co je za mnou ..."? Určitě není v rozporu s Mojžíšem. Je Židem a židovské kořeny nikdy nepopřel. V kontextu vidíme, jak Pavel vnímá svůj život. Je jako běh, závod, kdy jedinou snahou je získat cenu. Tou cenou je Boží povolání v Kristu. Je toho mnoho, co může člověka v tomto běhu zdržet. Z Pavlova života víme, kolika těžkými událostmi prošel. Často jej opustili spolupracovníci, někteří křesťané mu ublížili nebo ho zradili. Tenkrát platilo v církvi to samé, co dnes: Nejproblematičtější stránkou života v církvi jsou vztahy. Kdyby si člověk měl pamatovat vše zlé či nepříjemné, čím prošel, asi by jej to natolik poznamenalo, že by jeho srdce ztvrdlo.
Princip „zapomínaje na to, co je za mnou, upřen k tomu, co je přede mnou" platí podnes. Život, to nejsou jen příjemné věci, ale i řada nepříjemností. Mnohé z toho, co člověka potká (často i v církvi) je zraňující. Schopnost jít dopředu je limitovaná schopností zapomínat. Tím není myšleno naprosté zapomenutí, vymazání z paměti, ale spíše opuštění, nelpění na minulosti. Tento princip je v úzké vazbě na schopnost odpouštět. Někteří lidé „odpouštějí, ale nezapomínají". To není skutečné odpuštění. V takovémto vztahu bude stále cítit napětí, bolest z toho, co se stalo, nikdy nedojde ke skutečnému uvolnění.
Tento princip je obsažen i v památce Večeře Páně: Ježíš jí uvádí slovy „To čiňte na mou památku" a Pavel dodává, že tak budeme činit, „dokud Pán nepřijde". Křesťanská zkušenost v sobě obsahuje jak pohled do minula, tak do budoucna.
A tak zde máme dvojí pohled na křesťanský život: jeden čerpá z pohledu do minula, učí se nejen z biblické historie, ale také z té relativně nedávné - našich otců ve víře. Takovýto pohled na minulost nám dává stabilitu, upevňuje naší identitu jako letničních křesťanů.
Druhý pohled je upřen do budoucna, čerpá z křesťanské naděje a odhazuje vše, co je na vzpomínkách bolestivé. Pohled upřený do budoucna dává životu zase dynamiku. Život církve nesmí ovládat pouze tradice, ale jsou zde nové skutky, které je třeba konat. My potřebujeme oba pohledy - jsme vděční za vše, čím nás Pán provedl, chceme z toho čerpat. Má smysl připomínat si historii a hovořit o ní. Na druhou stranu jsme lidmi budoucnosti. Buďme schopní opustit vše, co by nás nezdravě k minulosti poutalo a bránilo nám v cestě vpřed. Mohou to být osobní nezdary, zranění od druhých lidí, nebo jen pocit, že „tenkrát všechno bylo lepší".
Buďme vděční Bohu za naši historii. Byl to Bůh, kdo nám dal povstat, On nás provedl všemi těžkými časy. Vyhlížejme i budoucnost - bude neméně slavná. A odpouštějme si navzájem, abychom nebyli připoutáni k minulosti tím špatným způsobem.
Bůh vám žehnej
Martin Moldan, biskup AC
