Jako křesťané občas rádi diskutujeme o tom, proč je v dnes v naší společnosti tak málo projevů Boží moci, projevující se v uzdravování. Tento článek je malým pokusem najít (alespoň některé) příčiny.
Domnívám se, že jednou z příčin nedostatku tohoto daru je málo víry. Evangelista Marek nám podává zprávu, že malá víra obyvatel Nazareta byla příčinou malého počtu uzdravených:
A nemohl tam učinit žádný mocný čin, jen na několik málo nemocných vložil ruce a uzdravil je. A podivil se jejich nevěře. (Mk 6,5-6)
Jak „fungovala" tato nevěra? Její příčina spočívala v tom, že Nazareťané Ježíše příliš dobře znali. Anebo si alespoň mysleli, že jej znají. Ježíš sám to komentoval slovy, že prorok není beze cti, leda ve své vlasti. V té souvislosti je zajímavé všimnout si zázraků uzdravení v evangeliích a Novém zákoně vůbec. Většinou uzdravení přijali lidé, kteří toho o Ježíši moc nevěděli. Ve skutečnosti ti, kteří měli „správné poznání" Krista, byli v evangeliích pouze démoni. To oni nahlas zjevovali, kdo je Ježíš, a On je musel umlčovat. Samozřejmě nechci říci, že poznávání Ježíše ubírá na víře. Naopak, máme našeho Pána poznávat, seč nám síly stačí. Pokud s pokorou v srdci poznáváme jeho slávu a moc, naše víra poroste. Pokud naše poznávání bude spíše intelektuální, rozumové, víra zahyne. Neexistuje jednoduchý recept, jak víru získat. Souvisí totiž se stavem našeho srdce, je odrazem našeho duchovního života. „Jsem žena malé víry ve velikého Boha", prohlásila jednou Kathryn Kuhlmanová. O to jde - vidět velikost Boží, to probouzí lidskou víru.
Odolal jsem pokušení psát odbornou studii o uzdravování. Nepotřebujeme tolik informací, jako spíše poznání vlastní nouze. Znát fakta a souvislosti je jistě užitečné a má to své místo, víru to však nevypůsobí. Ano, situace, kdy jsme v nouzi, může pomoci vypůsobit víru. Jistě to znáte z vlastní zkušenosti: Věřit je v podstatě nepohodlné. Rádi máme věci pod svou kontrolou. Víra je jen doplněk. Selže-li modlitba, je zde dostatek dalších řešení, jak svou potřebu naplnit. Platí to i v případě uzdravování. Pokud „nezabere" modlitba, vezmu si prášek nebo jdu k lékaři. Skutečná nouze ale pramení z toho, že nemám jiné řešení. Pokud mi nepomůže Bůh, je to zlé. Zázraky budeme zažívat tam, kde budeme čelit nouzi. V nouzi byla krvácející žena, která lékařům vydala všechny peníze a její stav se stále zhoršoval. V nouzi byla vdova z Naim, které zemřel jediný syn. V nouzi byl otec, jehož syn - epileptik, se vrhal do vody a do ohně. Sám jsem několikrát zažil na vlastní kůži, že opravdově a s vírou jsem se začal modlit až tehdy, když ostatní řešení byla vyčerpána. Platí, že s opravdovou vírou se budeme modlit pouze za věci, na kterých nám z celého srdce záleží (Jr 29,13).
Další příčinou nedostatků darů uzdravení může být nepochopení tohoto daru. Většina případů uzdravení popisovaných v knize Skutků, tedy v knize, která zaznamenává rozmach a šíření první církve, se odehrála v kontextu zvěstování evangelia. Někdo kázal a Bůh uzdravoval. Anebo naopak: Někdo se modlil za uzdravení a to pak bylo podnětem ke kázání dobré zvěsti.
Církev se musí naučit, že hlavním posláním daru uzdravování je oslavit Krista. Tento věk je poznamenán nouzí - stále budou nějací nemocní lidé. Všichni nemohou být uzdraveni. To nastane až v Božím království. Dar uzdravení má své poslání v oslavení Pána Ježíše Krista. Ukazuje na Boží moc a svrchovanost. Zároveň slovo „dar" samo o sobě znamená, že obdarovaný neobdrží všechen majetek dárce, nýbrž jen malou část, dar. Když se budeme s odvahou modlit za naše nevěřící přátele, když modlitbu za uzdravení přestěhujeme z našich sálů a modliteben do ulic a míst, kde jsou nevěřící lidé, uvidíme více zázraků. To není teorie, v praxi vidím vzácné příběhy uzdravení, kdy se církev modlila za nevěřící lidi. Pokračujme v tom! Tento princip je nádherně ukázán v modlitbě církve poté, co zakusila pronásledování:
„Pohleď tedy, Pane, na jejich hrozby a dej svým služebníkům, aby s odvahou a odhodlaně mluvili tvé slovo; a vztahuj svou ruku k uzdravování, čiň znamení a zázraky skrze jméno svého svatého služebníka Ježíše." Když se pomodlili, otřáslo se místo, kde byli shromážděni, a všichni byli naplněni Duchem svatým a s odvahou mluvili slovo Boží. (Sk 4,29-31)
Co se tam vlastně stalo? Církev čelící pronásledování se nesmířila s myšlenkou, že něco či někdo je omezí v kázání evangelia. S velikou rozhodností se tito křesťané postavili a v modlitbě řekli: „Bože, my budeme kázat a ty budeš uzdravovat." Když Bůh tuto modlitbu slyšel, zaradoval se a otřásl zemí. Všichni byli naplněni Duchem a to, zač se modlili, se i stalo.
Drazí přátelé, Bůh je připraven dokázat svou moc. Jsme i my připraveni konat to, k čemu nás povolal? Když pochopíme, že dary uzdravení nejsou primárně pro nás, ale pro jeho oslavu a šíření království, když budeme lidmi víry na jedné straně a lidmi nouze na straně druhé, věřím, že se něco změní!
Martin Moldan, biskup
