Proroctví, které přinesl František Apetauer

„Vy, kteří jste moji, slyšte mě dobře“, říká Pán. „Přijali jste zde mnohá požehnání, byli jste osloveni každého dne mým slovem spolu s výzvami do svého dalšího života. Máte odhodlání tyto výzvy naplnit a v tom vás chválím a povzbuzuji. Ale dejte pozor, abyste se do jejich uskutečňování nevrhli ve své vlastní síle. Velmi rychle by vám vaše síly (podobně jako už máte zkušenost z minulosti), došly. Z vaší upřímné snahy by pak zůstalo jen hořké zklamání a ztráta zdravé sebedůvěry. Jestliže mě však budete naléhavě a vytrvale žádat, abych vás proměňoval a uschopňoval k naplnění své vůle, já to ve vás a s vámi zajisté učiním. Ujišťuji vás o tom proto, abyste mě žádali s důvěrou, bez pochybností a s děkováním. Ale to, co ponechávám na vašem úsilí, je zápas s pečováním o věci časné, se starostmi o ně a s hříšným pohodlím, které jsou častou a vážnou překážkou v tom, abyste zůstávali v mé blízkosti a žili pro mne a ze síly mého Ducha.

Navraťte se cele k učednictví! Vždyť jste zemřeli sami sobě. Cvičte se proto každodenně v sebekázni, bez níž nikdy moji vůli nebudete schopni naplnit.

Chcete-li prožívat v pravdě plný život, se srdcem radostným a vděčným, vězte, že vám předkládám spolehlivou cestu, jak toho dosáhnout.

„Nemůžeme mít modlitby…“

Letošní DS bylo hodně hektické, a to hlavně v období příprav, kdy nám asi měsíc před začátkem zrušili areál ve Zlatých Horách kvůli řádění přírodních živlů. Brali jsme to jako útok nepřítele a díky Bohu se podařilo během několika dní zajistit DS v Koutech nad Desnou. Bylo mi ovšem jasné, že ďábel bude mít snahu nějakým způsobem útočit.

Během našeho týdne běžely v tom samém areálu ještě tři další kurzy, ale z toho opačného duchovního spektra. Jejich aktivity byly pod sálem, kde jsme vždy odpoledne měli modlitby. Po dvou dnech za námi přišlo vedení hotelu s otázkou, jestli prý nemůžeme mít tišší modlitby anebo je přesunout jinam. Nešlo ani jedno a já jsem říkal, že tak jsme se na začátku dohodli, oni s tím souhlasili, a tak už nic měnit nebudu. Vedení hotelu odpovědělo, že je to v pořádku, a tím to pro mne skončilo. Když toho dne odpoledne měla začít první modlitební, kterou jsem vedl, klíč od sálu najednou nebyl k sehnání. Lidé čekali před sálem a klíč nikde. Co s tím? Modlil jsem se a říkal si: „Pane, ty se přece nenecháš porazit.“ A najednou jsem věděl. Zajdi na recepci a řekni jim, ať ti jen na chvíli půjčí ten klíč, že jim ho vrátíš. Samozřejmě, že předtím tam lidé z našeho týmu byli, ale klíč tam nebyl. Tak jsem tam zašel a skutečně, když jsem o něj požádal, klíč se najednou našel, já odemkl a vrátil ho zpět. Ježíš se oslavil, ale ďábel to zkoušel dál.

Vždy ráno jsme měli modlitby na hřišti. Poslední den jsem nějak ráno nemohl spát, a tak jsem šel na hřiště už o 20 minut dříve. Co nevidím, lidé jdou zpět a říkají: „Nemůžeme mít modlitby.“ „Jak to, že nemůžeme?“ ptám se. „No, jsou tam nějací jogíni a obsadili hřiště.“ Hned jsem věděl, o co jde. „Pane, co teď?“ „Běž mezi ně.“ Jdu dál, vidím jejich skupinku na hřišti a jdu mezi ně. Říkám si, který je asi vedoucí. Najednou, když mne uviděli, začal jeden z nich volat: „My už jdeme, my už jdeme!“ a rychle utekli pryč.

Sláva Pánu, máme mocného Boha. Modlitby mohly být i ten poslední den, a kdo nebyl, tak to byla jen škoda. Skutečně, po celé DS jsem vnímal silné pomazání Ducha a věřím, že mnohá svědectví ještě uslyšíme.

Pavel Bubík, zástupce biskupa AC

Vyříkali jsme si to a vše je v pořádku…

Nepřijela jsem na soustředění zrovna v nejlepším duchovním rozpoložení. V prvních dnech jsem si myslela, že jsme si s Pánem zase vše vyříkali a věci jsou v pořádku. On mi ale ukázal, že je potřeba, abych obnovila slib, který jsem mu dala při svém obrácení, tedy že mu bude patřit celý můj život a celé moje srdce, a to s důrazem na „celé“.

Nejdříve jsem si říkala, že mu přece už léta patřím, ale nakonec jsem musela přiznat, že to „celé“ poslední dobou neplatí a je to také příčinou mnohých mých problémů. Bůh mi dal milost i víru, abych mu mohla tento slib znovu zopakovat, co nejupřímněji jsem dokázala, a postavil se za svoje slova, že se k upřímnému má upřímně. Teď se snažím toto vyznání častěji a opravdově opakovat, protože ruku na srdce, polovičaté křesťanství za moc nestojí. Bůh mi dal zase naději, že s ním budu „fungovat“ (hledat jeho vůli každý den skrze modlitbu a Boží slovo a naplňovat ji). V těchto věcech jsem během třinácti let křesťanství už tolikrát selhala, až je mi za to stydno. Můj milující Pán mi však ukázal, že v tom musím věřit jemu, a ne sobě. Pomáhá mi v tom i další „znovuobjev“ z duchovního soustředění, a to, že jsem především Boží dítě, které má tatínka s připravenou otevřenou náručí, a ne plnitel pravidel. S tímto vědomím se hned snáze modlí :)

Pán ke mně na letošním Duchovním soustředění mluvil v mnoha směrech. Ten nejdůležitější jsem už zmínila. Další se týkaly například úcty a žehnání autoritám, přehodnocení vztahu k financím, způsobů, jak svědčit nevěřící rodině a ostatním; jak s problémy nečekat až do poslední chvíle, ale naučit se svěřovat; jak se chovat k lidem, kteří mně „nesednou“ atd. Povzbudilo mě i to, že biskup otevíral v kázání důležité věci, o kterých jsem ještě nikdy neslyšela a jak moudře odpovídal na kladené otázky. Vím, že není samozřejmostí mít vedení církve odevzdané Božím věcem, tak jsem opravdu vděčná za tu naši milou Apoštolskou :)

Musím prostě přiznat, že Duchovní soustředění bylo letos mojí nejlepší investice – co se týče dnů dovolené, tak i financí.

Zdenka Mrkvičková, AC Břeclav

Převzato z časopisu Život v Kristu, říjen 2013