Po krátkém „googlování" člověk zjistí, že existuje poměrně málo dostupných výzkumů na toto téma, a tak se často sledovaný pojem zúží na otázku: „Věříte v Boha?" Je však nade vše jasné, že odpověď na tuto otázku nemůže vůbec vystihnout skutečný stav a hloubku víry. Spíše to svědčí o povrchnosti a značné míře neznalosti pojmů. Začněme tedy vymezením pojmů věřící, ateismus a agnosticismus:
1/ Skupina věřících je poměrně jasně definována – jde o lidi, kteří věří v Boha nebo bohy. Hlubší pohled na tuto skupinu by prokázal další vnitřní členění. Do této skupiny se řadí nejen křesťané, ale i věřící budhisté, hinduisté, muslimové atd. V užším slova smyslu se pojem vymezuje k víře v jednoho Boha. V našem kontextu se zabýváme lidmi, kteří se hlásí k různým církvím a praktikují svoji víru. Podstatné je, že věřící jsou naprosto přesvědčeni o své pravdě a nepřipouští jinou možnost než své učení. Je jasné, že všichni pravdu nemají, takže existují milióny lidí, kteří žijí ve lži.
2/ Ateisté jsou lidé, kteří v Boha nevěří a popírají Boží existenci. Jde tedy o jistou formu víry – nemohou nijak dokázat, že Bůh neexistuje (ať už je to cokoli), ale věří, že není. V principu je téměř totéž věřit v Boha, anebo Boha popírat. S ateismem však v žádném případě nelze spojovat např. odpor k církvím (organizované formě víry) anebo odpor ke klerikalismu (totalitní ideologii, která je charakterizována prosazováním náboženských principů v politice a veřejném životě, a tedy terorem zaměřeným proti ateistům, agnostikům a lidem jiného vyznání).
3/ Poslední skupinou jsou agnostici. Je zajímavé, že o této skupině se v médiích téměř vůbec nemluví. Tito se nepřiklánějí ani na jednu ze stran. Poprvé použil termín agnostik profesor Thomas Henry Huxley, jenž definoval agnostika jako člověka, který si myslí, že odpověď na to, zda existuje bůh, je neřešitelná. Věří, že nevíme a ani nemůžeme vědět, zda bůh skutečně existuje. Tato idea je ovšem daleko starší a pochází už ze starověku. Na otázku „Věříte v Boha?" agnostik odpoví stejně jako ateista. Na druhou stranu agnostik netvrdí, že Bůh neexistuje. Pro mnohé Čechy se jedná se o nejracionálnější řešení, poněvadž soudí, že správnou odpověď nikdo z lidí nezná. Typická odpověď zní: „Kdo ví, jak to je..."
Podívejme se tedy na známé výsledky. Profesor Nešpor uvádí, že v roce 1991 se 40 % lidí hlásilo k ateismu, respektive se označili za osoby bez vyznání, dalších 39 % se deklarovalo jako katolíci, 16 % respondentů neodpovědělo, což bývá interpretováno jako inklinace k necírkevní nebo privatizované religiozitě. V průběhu devadesátých let minulého století míra religiozity značně poklesla, množství ateistů ve společnosti poměrně výrazně stouplo a zmenšil se počet lidí, kteří nezodpověděli otázku spojenou s náboženským vyznáním. Jedinou výjimkou, jíž se nedotkl pokles religiozity, byly „malé" křesťanské církve. Podobný trend v poklesu míry religiozity pokračuje až do dnešních dnů. Podle sčítání lidu z roku 2011 se k žádné víře nehlásí 34,2 % občanů ČR, 13,9 % se hlásí k nějaké konkrétní církvi, 6,7 % se hlásí k víře bez konkrétní církve, 0,01 % se hlásí k ateismu, ale 45,2 % respondentů údaj nevyplnilo.
Zmíněná fakta nás vedou k závěru, že drtivá část České populace není ani věřící, ale ani správně technicky vzato ateistická. Velké množství lidí není věřící, ale zároveň není přesvědčeno, že Bůh existuje. A to je výzva pro každého křesťana.
Mezi základní prvky, které se značnou měrou podílejí na této situaci, jsou nejčastěji zmiňovány tyto faktory: antiklerikalismus, privatizace víry, individualizace, alternativní náboženství a proces sekularizace. V následujících řádcích se budeme více zabývat pojmem privatizace víry.
Přestože se velké množství respondentů nehlásí k žádnému náboženství, je v české kultuře citelné, že lidé nejsou bezvýhradnými ateisty. Spíše se jeví, že se drží zlaté české cesty, která v tomto případě znamená věřit, ale po svém. Uznávat, že Bůh existuje, ale že je to čistě privátní věc. Z čeho tedy pramení privatizace víry?
Svůj podíl na tom má antiklerikalismus, který je hluboce zakořeněn v české historii, která je negativně ovlivněna především náboženskými konflikty a násilnou rekatolizací po roce 1620. Z toho pak vyplývá, že je jednodušší nechat si svou víru pro sebe a neriskovat jakékoliv problémy z toho pramenící. Zajímavé je také srovnání české mentality veřejného vyznávání víry s mentalitou americkou. Českým rysem nadále zůstává nikde nevyčnívat, být průměrný a moc se neangažovat, protože člověk přece „nikdy neví".
Privatizace víry je také posílena evropským trendem posunutí náboženského vyznání ke spiritualitě, kde se náboženské jádro „Bůh" přesouvá ke spirituálnímu „život". Mnoho Čechů se tedy pohybuje někde v meziprostoru. Na jedné straně nepatří ani se nepovažují za součást církve, na straně druhé se neidentifikují s myšlenkami ateismu nebo agnosticismu. Jejich chápání náboženství a spirituality je velmi často vnímáno jako taková „bojovka", osobní cesta poznání na celý život. Nešpor poznamenává, že cíl (Bůh) se zdá být méně důležitý než „bojovka" sama o sobě.
Tento přístup zahrnuje duchovní hledání, mezi něž patří např. nakupování v „duchovních supermarketech", s možností zakusit úžasné a náhlé změny a silné osobní prožitky. Rozptyl a rozmanitost osobních duchovních potřeb a postojů posiluje fungování duchovního trhu. Privatizované náboženství by se tedy pro mnohé mohlo zdát jako ideální řešení českého antiklerikalismu.
Privatizace víry s sebou nese také rozměr slabé znalosti křesťanského učení, jakož i Bible samotné. Tento fakt je prokázán v církvi, kde pozorování církevní ortodoxie nehraje prominentní roli. Výsledky výzkumu ISSP zaznamenaly, že víra v křesťanské učení ve společnosti je mnohem menší, než je počet křesťanů. Tradiční křesťanské učení je praktikováno pouze jednou pětinou katolíků, přičemž pouze 4 % katolíků mohla být popsána jako ryzí křesťané. Z toho plyne, že velké množství věřících v České republice jsou deklarativní věřící bez hlubšího porozumění křesťanskému učení. Není nic nového na prohlášení, že Čechům chybí biblické znalosti. Taková situace je ovocem dlouhé absence biblického vyučování v české společnosti, které bylo eliminováno především v letech 1948 až 1989. Tato časová perioda byla rozhodující pro „tvárnění" současných generací a trend se prozatím nějak zásadně nezměnil ani pro ty budoucí, především kvůli tomu, že česká církev zatím nenašla způsob, jak zakomponovat křesťanské učení do moderní společnosti.
Lze tedy říci, že většina Čechů nejsou ateisté, ale spíše agnostici, a že se nacházejí v meziprostoru a drží se hesla „zlatá střední cesta". Jiným závěrem by mohlo být, že Češi jsou více „nechodiči do církve" než praktikující věřící. Jedním z faktorů, který má podíl na tomto stavu je privatizace víry. Z tohoto pohledu se jeví jako nejvíce účinné zohlednit tento faktor při evangelizaci i následném budování věřících. Mezi doporučené prostředky služby mohou být zahrnuty menší skupinky a služby, kde budou naplňovány individuální potřeby lidí zrovna tak, jako jejich individuální vedení a budování pro Boží království. V další fázi pak může docházet k postupnému přesunu od privatizované formy víry k formě veřejné. Jiným doporučeným prostředkem je naplnění určité potřeby lokální komunity. Církev tak není uzavřenou skupinou se svojí vírou, chováním a svojí kulturou, ale je součástí místní komunity, na kterou má pozitivní vliv v oblasti duchovní, ale i společenské. Naplňováním konkrétní potřeby dochází ke změně názoru místní komunity na církev a opodstatnění církevní existence z pohledu nevěřící komunity.
Přestože se česká společnost nijak zásadně neposunuje směrem k Bohu, máme před sebou stále výzvu změnit tento stav a ukázat svými životy (mluvením i jednáním), jak Bůh změnil můj život a jak mě každý den vede skrze Bibli a Ducha svatého. Věřím, že pokud budeme poslušni jeho vedení, zažijeme osobně proměnu našeho národa, který na nás potřebuje vidět živého Krista.
Více na téma ateismus v České Republice se můžete v anglickém jazyce dovědět na www.apostolskacirkev.cz, v sekci Studijní texty, název práce: „Atheism in the Czech Republic: Are Czechs Ateists?"
Mgr. Petr Rattay, M.A.
AC Břeclav