„Šla jsem se svým synem, který má také Downův syndrom, po ulici. Na chodníku ležel bezdomovec. Můj syn si k němu lehl, objal jej a po chvíli se zvedl a připojil se zase ke mně. Nemluvili jsme o tom, proč to udělal.

Netrvalo ani měsíc a bezdomovec se objevil v naší církvi. Měl pro nás zajímavý příběh:

„Ležel jsem na chodníku a přemýšlel o smyslu svého života. Všechno jsem zpackal. Přišel jsem o rodinu, o práci, o přátele, o zdraví. Jaký smysl má takový život? I Bůh mě už má určitě tak akorát dost. Komu budu chybět, když svůj život ukončím?

A v tu chvíli si ke mně lehl ten kluk. Objal mne. Nic neříkal, nic nevysvětloval, nic nevyčítal. Jako náš nebeský Otec. Viděl jsem v tom Boží odpověď na své beznadějné úvahy. Boží odpuštění, jeho nekonečnou lásku. Přišel jsem, abych s Boží pomocí začal znova."

„Uvědomila jsem si, že můj syn mu zachránil život. Kluk, kterým leckdo pohrdá, dokázal to, co nedokážu já a nejspíš ani vy. Lehli byste si na chodník k bezdomovci? Objali byste jej? Já ne. A náš kluk ani neví, jak důležité to objetí bylo. Tyto děti mezi nás patří, Bůh má pro ně nezastupitelné úkoly. Bez nich by lidé kolem nás leccos neviděli, nechápali, nevnímali."

Maruška Faldynová
AC ČB, stan. Vyšší Brod