Jak jste se dostali z Českého Těšína, sboru Agapé, do Dačic?
To, že se vrátíme, jsme věděli delší dobu a modlili jsme se za to, kam máme jít. Dostali jsme nabídku od Jasona Morrisona a Františka Apetauera, abychom pomohli s tamní stanicí, a my jsme vnímali, že do toho máme jít.

Jak se na to díval váš pastor?
Spíše se zeptej jeho. (smích) Než jsme odjeli na Filipíny, nevěděli jsme, co bude následovat pak, ale s jistotou jsme věděli, že tento krok musíme udělat. Společně s pastory a staršími jsme hledali nového vedoucího mládeže místo nás. I když to pro pastora mohla být jakási ztráta, tehdy nás moc povzbudil tím, když řekl, že vedení sboru je zodpovědné za nového vedoucí mládeže. To pro nás bylo osvobozující..

Kde jste sehnali všechny peníze na Filipíny a tamní studium?
To je lepší otázka na Boha. Něco jsme si dopředu našetřili, ale zbytek, to je jeden velký Boží zázrak. Částečně nás podporovala vlastní rodina, jsou to křesťané. Dále to byli různí jednotlivci z více sborů. Zakusili jsme rozdíl, jaké to je, když je člověk zabezpečen a může se plně oddat Božímu dílu, a když není. Museli jsme řešit spoustu malých problémů, jako např. jaké učebnice si člověk může dovolit koupit. Když jsme přecházeli na magisterské studium, v rámci přihlášky jsme museli vyplnit kolonku „slíbená podpora." Když jsme napsali 150 USD za měsíc, proděkanka to považovala za nejapný žert, protože to stačilo tak akorát na ubytování na měsíc, ne na školné, jídlo, učebnice, cestování atd. Přesto se Bůh postaral.

Bakaláře jste stihli nějak rychle...
Uznali nám totiž naši VOŠMT, takže jsme to stihli za rok a čtvrt s tím, že jsme měli jednou tolik více předmětů za semestr než ostatní studenti. Dále jsme splnili podmínku pro vstup na APTS (Asia Pacific Theological Seminary), magisterské studium, kam jsme původně chtěli jet. Je to 250 km od Manily ve výšce 1600 m n. m., což představovalo obrovský rozdíl hlavně v ovzduší, které na rozdíl od zplodin z výfuků zamořené Manily bylo krásně čisté. Bakaláře jsme dokončili v oboru pastorační vůdcovství, magistra v oblasti služba a misie M.A. (Master of Art).

No, ale ty studuješ pořád, co to je nyní?
Je to M.Div. (Master of Divinity).

Jaký je v tom rozdíl?
M.A. studují ti, co mají bakaláře z biblické, je to zkrácené o předměty, které již absolvovali, jako např. přehled SZ a NZ. M.Div. má více předmětů a nese s sebou specifické předměty biblických studií, hlubší studium řečtiny atd. To vše jsme měli na VOŠMT a uznali nám to, ale na magisterské úrovni je to pochopitelně hlubší.

Jak se to ale dá stihnout za jeden rok?
Studovali jsme to čtyři trimestry, což je rok a čtvrt. Aby to student mohl za tak krátkou dobu zvládnout, má to mnoho podmínek. Prvotní je samozřejmě znalost angličtiny. Po testu z angličtiny (TOEFL) škola zařadí studenta do programu a určí mu, kolik si může vzít maximálně předmětů za trimestr. Maximálně to mohou být čtyři předměty (se svolením děkana a dobrého prospěchu až pět). Když studenti jeli o víkendu pryč nebo večer někam do města, my jsme zůstávali v knihovně, studovali jsme a psali jsme seminární práce. Věděli jsme, že náš čas je finančně omezený, a museli jsme být zodpovědní. Věděli jsme, proč tam jsme.

Takže po tak velkém nasazení tady v Čechách vlastně odpočíváte...
(smích) Vůbec! Mám hodně zodpovědnosti v Dačicích za skupinky a setkání, rozjeli jsme novou skupinku pro nové křesťany, připravuji se na vyučování na VOŠMT, překládám k tomu učebnici. Do toho studuji a na částečný úvazek pracuji jako správce budov, starám se o údržbu. Ale raději bych se naplno věnoval Božímu dílu.

Co dělá Rut?
Skoro rok teď pracuje jako asistentka jednatele společnosti na výrobu OSB a DTD desek v Jihlavě.

Jak jste se vůbec dostali na Filipíny? Jak v tobě uzrála touha studovat?
Začalo to ve druhém ročníku na střední škole, kdy probíhalo probuzení na Floridě v Pensacole. Zakusili jsme u nás ve shromáždění vanutí Ducha, které pro mě znamenalo vydání se do služby. Bůh se mnou něco udělal, protože ve mně povstala obrovská touha jít studovat do zahraničí. Nevím, proč zrovna do zahraničí, ale tato touha byla silná. Po skončení střední školy se však ukazovala jediná možnost – jít studovat na naši biblickou školu do Kolína, což se mi vůbec nechtělo. Ve chvíli, kdy jsem však vstoupil do prostoru budovy, jsem zakusil Boží pokoj a ujištění, že to je místo, kde mě Bůh chce mít. Od té doby jsem nepochyboval, že jsem na správném místě. Pak jsem se zde potkal se svou budoucí ženou a musel jsem Bohu odevzdat touhu jít studovat do zahraničí. K mému překvapení to ale Rut začala prožívat také, já jsem zase začal vnímat volání do misie, které měla Rut na srdci. Po svatbě, trvalo to asi pět let, jsme se za všechno modlili. V té době jsem vedl mládež, a ptali jsme se na Boží úmysly. V našem srdci to zůstávalo a pořád jsme šetřili peníze, aniž bychom měli jistotu, že pojedeme. Pak se nám během jednoho týdne otevřely dveře pro studium na Filipínách a podařilo se nám vyřídit všechny formality, co se týče studia. Jasně jsme v tom viděli Boží vedení.

V čem vidíš zrovna školu na Filipínách obzvlášť vhodnou pro misionáře?
Mohli jsme žít i studovat dohromady se studenty z patnácti až dvaceti různých národů. Na společných bohoslužbách jsme viděli různé zvyky a kulturu uctívání. Navíc je součástí studia i misie. Párkrát jsme i vyjeli na tamní misii. Jednou to bylo na Jižním ostrově mezi muslimskými dětmi, kde jsme pomáhali prakticky např. s výrobou cihel, přípravou balíčků s občerstvením pro cca. dva tisíce dětí, které se tam sjížděly z celé oblasti. Pro mnoho dětí je to jediné jídlo denně. Také jsme strávili dva týdny s jedním misionářem, který tam slouží již čtyřicet let jen pár kilometrů od míst ovládaných muslimskými rebely a radikály, což bylo velmi nebezpečné místo. Vydali jsme se i do oblasti v džungli, kde není elektřina a kde se překládá Nový zákon do místního dialektu. Procházeli jsme oblastí, kde platí krevní msta, v doprovodu vojáků a v tom největším dusnu, protože se pokazil náklaďák. Museli jsme přehodnotit náš západní styl myšlení, vzdát se některých svých stereotypů. Velmi nás to obohatilo. Každý student musí být navíc zapojen v místním sboru, což je výborná životní zkušenost. Studium na Filipínách bylo po svatbě naším druhým nejlepším rozhodnutím v životě.

Jaká je vaše vize pro současnost?
Před návratem jsme prožívali, že se budeme stěhovat. Bylo to jedno z nejkrásnějších období v tom smyslu, že nevíte, co se bude dít, očekáváte na Boha a jen víte, že přijde změna. Dostali jsme nabídku jít pomáhat do Dačic. Nejprve to bylo na zkoušku, ale pak jsme dospěli k závěru, že je to místo, kde zatím máme být. Nevíme, na jak dlouho to bude. Víme, že nás Bůh povolává do oblasti vyučování, jak tady na škole v Kolíně, tak i na skupinkách. Dále máme srdce pro cizince a misii. Myslím, že nás jednou zase Pán Bůh někam pošle, ale to je budoucnost.

Jak vidíš roli vzdělávání v životech křesťanů?
Na Filipínách jsem zažil odlišný způsob vzdělávání – tam učitel provokuje studenta, aby se vzdělával v tom, co ho zajímá, nejde mu o to, aby se někdo něco naučil tzv. na zkoušku a ihned to zapomněl. Bylo nesmírně vzrušující se učit u nadšeného profesora. Mám vždycky velikou radost, když v Bibli objevím něco nového, a ještě více mě to do studia Písma žene. Vidím také jako důležité, aby si každý nevěřil tzv. „po svém". Biblická škola určitě pomůže položit základy. Věřím tomu, že vzdělávání je velice důležité a mělo by být součástí života každého křesťana. Na vlastní oči jsme viděli, jak se sbory štěpily kvůli špatné teologii a jakým problémům čelí různé denominace, ve kterých chybí jasná teologie a doktrína. Tady bych dodal, že teologie a doktrína není něco proti Duchu svatému. Samozřejmě, ne každý může jít na biblickou školu, a proto existují různé formy vzdělávání od samostudia, přes probírání základů, skupinkové vyučovaní atd. Když máme nyní jako křesťané v Česku svobodu, maximálně ji využijme pro vzdělávání, abychom v čase pronásledování měli dostatek pevně zbudovaných pastorů, učitelů, misionářů a jiných vedoucích.

Děkuji za rozhovor a přeji vám hojné Boží požehnání, zaopatření, vedení a mnoho radosti z miminka!

-jb-